cesky archiv

české dějiny

2011-05-26T00:26:00.001-07:00

Pro slovanské kmeny je typická ručně lepená keramika tzv. pražského typu, čtvercovité zemnice s pecí v rohu a pohřebiště s žárovými hroby. Prvotní osídlení vyhledávalo polohy v blízkosti větších vodních toků s úrodnou půdou a nepřekračovalo obvykle nadmořskou výšku 300 metrů. Nové plochy půdy získávali Slované žďářením. Žili převážně v osadách vesnického typu, které však neměly trvalý charakter a po vyčerpání půdy (po 15-20 letech) se přemísťovaly na volná místa (tzv. cyklické zemědělství). Základní společenskou jednotkou byla občina (rodová nebo sousedská). Nejpozději od 7. století si Slované začali budovat první hrazená sídliště.
Značná část slovanského obyvatelstva se bezprostředně po příchodu do střední Evropy dostala do područí nomádských Avarů, kteří se po roce 567 usídlili v karpatské kotlině. Vliv Avarů na Moravě (a ještě více v Čechách) byl nepoměrně slabší, než tomu bylo u Slovanů v Podunajské nížině; snad se jednalo jen o nějakou formu poplatku. Přesto však byla avarská nadvláda považována za velmi tíživou, takže zhruba současně s jejich vojenskými neúspěchy (roku 626 při pokusu o dobytí Konstantinopole) vypuklo proti nim povstání slovanských kmenů. Vzbouřené slovanské kmeny si zvolily za svého vojevůdce proti Avarům franského kupce Sáma, pocházejícího z Galie (pravděpodobně z okolí Sens u Paříže); ten dosáhl řady vítězství nad Avary a také úspěšně vzdoroval tlaku západních sousedů - Franků. Poté vytvořil silný slovanský kmenový svaz - první slovanskou říši ve střední Evropě. Hlavní oporu Sámovy moci tvořila skupina slovanských velmožů. Smrtí Sáma se kmenový svaz rozpadl na jednotlivá knížectví.
Čechy a Morava se opět ztratily na zhruba 150 let z písemných pramenů; doba poslední čtvrtiny 7. a 8. století je nazývána předvelkomoravským nebo starohradištním obdobím. Nadále pokračovaly kontakty s Avary, avšak kontaktní zóna ležela na jih od Moravy. V tomto období zde také vznikl nejstarší horizont opevněných sídlišť, z nichž pochází řada nálezů kovových, kostěných a keramických artefaktů. Tyto lokality představují novou kvalitu hospodářského vývoje, kdy došlo k rozšíření osídleného území z údolí řek do výše položených míst. Ze společnosti se vydělovala kmenová aristokracie, z jejíhož středu se zpravidla vybíral kníže (původně "kněz"), který se se svou družinou usazoval v opevněných hradištích. Obyvatelstvo na území Čech žilo v poměrném klidu, jeho kontakty směřovaly převážně na sever do povodí Sály, Labe a Odry, kde sídlily jiné slovanské kmeny. I na území Čech vznikla řada hradišť, což je dokladem prohlubování rozvrstvení tehdejší společnosti.
K urychlení vývoje v českých zemích přispělo nové vnější nebezpečí, které vyvstalo od 2. poloviny 8. století, kdy po upevnění vlády rodu Karlovců ve franské říši nastává nová etapa dobyvačné politiky směrem na východ. Souběžně s tím začalo v průběhu 8. století pronikat křesťanství do slovanského prostředí ve střední Evropě. První křesťanské misie přicházely hlavně z Bavorska - z Řezna (do Čech), z Pasova (na Moravu) i ze Salcburku (iroskotská misijní činnost).
O kmenech na českém a moravském území se nám zachovaly jen kusé zprávy od arabských obchodníků nebo ve franských klášterech; nejstarší je popis zvaný Geograf bavorský, jenž zachycuje situaci z první a druhé poloviny 9. století. I z něj však nemůžeme přesně určit, jaké bylo rozložení kmenů v Čechách a zda tu žilo mnoho kmenů nebo jen málo či pouze jeden (Čechů). Česká kotlina byla rozdělena na tři uskupení s centry ve středních, severozápadních a východních Čechách. Naproti tomu na Moravě byla situace poněkud odlišná; pojmenování Moravané (Marvani, Marharii, Matavores aj.) označovalo společně obyvatelstvo sídlící severně od středního toku Dunaje, což svědčí o zdejším probíhajícím sjednocovacím procesu. A tak na Moravě a na západním Slovensku se na počátku 9. století z dlouhých mezikmenových bojů zrodil mocný nadkmenový svaz - Velkomoravská říše. Jedním z významných podnětů integračního procesu bylo vnější nebezpečí (útoky franských vojsk), kdy sice moravští a čeští velmoži se přikláněli k životnímu stylu a náboženství Franků, ale dvojí expanze (franská a církevní) hrozila ztrátou domácí identity a státotvorného trendu. Mocenskému růstu Moravy napomohlo dočasné oslabení franské říše vnitřními rozbroji ve 20. a 30. letech 9. století.

Slovanské osídlení do zániku Velké Moravy

2011-05-09T01:05:00.001-07:00

Se studiem slovanského osídlovacího procesu českých zemí vyvstalo hned několik otázek. První z nich se týká původu Slovanů. Současné historické, archeologické i lingvistické bádání se kloní k teorii migrační a popírá jejich genezi ze staršího pravěkého obyvatelstva (teorie autochtonní). Uvažuje o vlastní slovanské etnogenezi mimo naše teritorium - někde v širším pásu úrodných nížin mezi středním Dněprem, Pripjatí, horním Dněstrem, Vislou a Odrou. Tam se "někdy" Slované vyčlenili z původního indoevropského etnika (snad již v době bronzové) a tam také došlo k jejich rozštěpení na tři větve (východní, západní a jižní). I jejich území se dotkl chaos a destabilizace mocenských poměrů na značné části evropského kontinentu v době stěhování národů, kdy se v důsledku krize antického světa zhroutila po vpádu asijských kočovníků římská moc. Zatímco východní Slované jen rozšiřovali své dosavadní území a jižní byli strženi tlakem ostatních etnik, západní Slované pronikali do poměrně málo osídlených oblastí střední Evropy. Jejich skupiny dospěly během 6. století až do českých zemí. Slovanské obyvatelstvo tak vstupovalo do evropských dějin v době, kdy na troskách antické ekonomiky, kultury, společenského a politického zřízení se začala postupně vytvářet civilizace raně středověkého Západu jako svébytného civilizačního okruhu, který navazoval na antické a křesťanské zdroje. Pro tuto dobu je po hospodářské stránce charakteristická práce převážné většiny obyvatelstva v málo produktivním zemědělství a nízká úroveň řemesel. Rozhodující událostí bylo přijetí křesťanství v jeho západní katolické formě.
Další otázka se týkala postupu slovanských kmenů; dosud přesně nevíme, kudy přišly na české území. Uvažuje se o postupu nejen podél severní strany Karpat a dále Moravskou branou, ale některé skupiny (druhá vlna) mohly přitáhnout i z Podunají a dále směřovat na západ přes území dnešního Slovenska. Své nejzazší západní hranice na Labi, horním Mohanu, Řezné, Nábě a v Horních Rakousích dosáhla slovanská vlna až v průběhu 8. století. Přitom na postupném osídlování našich zemí se podílely dvě vlny slovanské etnické expanze, avšak již do počátku 7. století podlehlo obyvatelstvo (převážně germánské kmeny) slovanské asimilaci.

Dějiny zemí koruny české

2011-03-08T08:13:00.000-08:00

Počátek n. l.-500 let n. l. - Germáni a doba římská
Hlavní germánský nápor na území Čech a Moravy vedli Markomani; někdy mezi 9.-6. rokem př. n. l. je přivedl velmož Marobud z Pomohaní do Čech. Keltská oppida byla zničena, pod Marobudovu svrchovanost se dostali i Kvádové (na Moravě). Jeho vojsko čítalo na 70 tisíc pěších vojáků a 4 tisíce jezdců. Germánské kmeny patřily k seskupení Svébů; vedle Markomanů a Kvádů se na území českých zemí jmenují Hermunduři (v severních Čechách). Civilizačně byli Germáni na nižším stupni než Keltové, měli jednoduché zemědělství a muži dávali přednost lovu. Z řemeslné výroby vynikali v hutnictví a kovářství. Jejich rodová společnost žila v občinách, byla kmenově organizována a kmeny se spojovaly ve svazy. Marobud se snažil spojit germánské kmeny kolem Čech ve velkou říši; jiní náčelníci s ním nesouhlasili a nakonec byl po útěku (kolem roku 19) k Římanům internován v Ravenně. Římané využívali rozbrojů mezi germánskými náčelníky a získávali je jako spojence. Koncem 1. století zesílili Římané středodunajské hranice (limes romanus). Své opěrné body přesunuli dále na sever; u Mušova na jižní Moravě byla vybudována římská stanice jako opěrný bod X. legie z Vindobony (patrně v souvislosti s markomanskými válkami). Za markomanských válek (166-180 n. l.) došlo k dočasné římské okupaci markomanského a kvádského území za Dunajem (předsunuté římské posádky se dostaly na jižní Moravu); plány na zřízení římské provincie Markomanie na území jižní Moravy se však nerealizovaly. Germánům v našich krajích vládli králové a knížata dosazovaná v podstatě Římem (dokladem jsou například archeologické lokality Kobylisy, Březno u Loun, Praha-Bubeneč, Kostelec na Hané, Mušov). V polovině 4. století se dali do pohybu od Kaspického moře Hunové a zahájili velké stěhování národů (následovali Avaři, Maďaři atd.). Uprostřed nastalých zmatků (někdy v polovině 5. století) odešli "čeští" Markomani do Bavor. Přibližně v témže období se z Moravy vytratili Kvádové (patrně se připojili k dlouhému exodu germánských Vandalů). V závěru tohoto neklidného období (asi po roce 530) se objevili od východu noví kolonisté našich zemí - Slované.

Břetislav I

2011-02-09T06:15:00.000-08:00

23. srpna se Břetislavovo vojsko objevilo před Prahou, v ležení u potoka
Rokytnice. Mělo sebou bohatou kořist, vozy naložené zlatem a stříbrem, otroky,
ale hlavně ostatky sv. Vojtěcha, které nesl sám kníže spolu s biskupem Šebířem.
Začátkem června toho samého roku zemřel římský císař Kondrád II. a jeho
nástupcem se stal Jindřich III. A s ním přišel i zásadní obrat politiky říše.
Nejen, že Jindřich nemínil založit v Praze biskupství, chtěl se Břetislavovi
vojensky angažovat za to, že napadl Polsko. Na podzim 1039 se tedy vydal k
Čechám. Břetislavovi se ale prozatím podařilo hrozbu odvrátit za cenu, že jeho
syn Spytihněv byl poslán jako záruka k císaři.
Roku 1040 ale Jindřicha již nic nezastavilo a vydal se na výpravu proti
Břetislavovi. 21. července se jindřich sešel se svými muži v Goslaru sa
naplánoval útok. Postup měl být zahájen 15. srpna a to ve dvouch vlnách. První
část vojska měl vést sám Jindřich jižní domažlickou cestou. Jádrem jeho vojska
byli Bavoři. Sasy měl vést markrabě míšeňské marky Ekkehard a ten mel postupovat
severní srbskou stranou.
Jindřichovi ale brzy narazil na české opevnění. Vyslal tedy na průzkum Otu ze
Schweinfurtu, od něj ale dlouho nepřicházeli zprávy a tak se 22. srpna Jindřich
pokusil bariéry zdolat. V lese poblíž Tlučhoště se tedy odehrála bitva (bitva u
Brůdku, vesnice ale vznikla až později). Při ní zemřelo mnoho Jindřichových
lidí, mnoho z nich také padlo do zajetí. O den později se u téhož o pevnění, kde
na Jindřicha čekala past objevil Ota ze Scweinfurtu, i ten tu byl ale poražen.
Přestože si Jindřichovo vojsko uchovalo bojeschopnost, již se o nic nepokusilo.
Ekkehard měl na severu situaci mnohem jednoduší. Podařilo se mu podplatit
kastelána Bíliny, Prkoše, který se měl proti němu postavit, a ten ho nechal
proniknout hluboko do vnitrozemí. Ekkehard se stáhl až po zprávách z jižního
bojiště. Prkoš byl za zradu potrestán. Břetislav mu nechal vyloupat oči, utnout
ruce a nohy a hodit do hlubin řeky.
Po mírových jednáních byl propuštěn Spytihněv. Časně na jaře 1041 byli za
Jindřichem vysláni poslové, kteří si nepřáli válku. Přesto Jindřich zorganizoval
další výpravu. Tentokrát se mu podařilo využít zkušeností z loňské výpravy a 8.
září stanul před Prahou. 29. září se Břetislav vzdal. Podle mírových podmínek
musel platit 8 tisíc německých peněz jako válečnou náhradu a vrátit zajatce z
Polska. Zpět k Jindřichovi musel jít Spytihněv a spolu s ním 4 synové důležitých
předáků. Břetislav se musel dostavit na sjezd do Řezna.
Zde se Břetislav objevil okolo 15. října. bosý, v rouchu kajícníka padl
Jindřichovi k nohám, vzdal se vlády a prosil za odpuštění. Jindřich ho, prý na
radu shromážděných, vzal na milost, a udělil mu Čechy v léno. Poté Břetislav
složil lenní hold a přísahu věrnosti. O tom, že by snad měl vrátit tělo Vojtěcha
či polské zajatce již není slyšet.
Na léto 1042 Jindřich naplánoval výpravu proti Uhrám, které se Břetislav také
zúčastnil a měl velký podíl na jejích přípravách. Sám byl velitelem velké armády
a cestou do Uher jistě sledoval i své vlastní zájmy. Pofdařilo se jim dosadit za
uherského krále jakéhosi Arpádovce a zároveň Břetislavova chráněnce. Jakmile ale
Břetislav s jindřichem odtáhli ztratil jakoukoliv moc.
Na červenec 1044 tedy byla naplánována další výprava do Uher. Jindřich zde
přijal za uherského krále Petra Benátčana a udělil mu Uhry v léno.
Po smrti Petra Benátčana nastoupil Ondřej I. a s ním přišli další války s
Uhrami. V léte 1051 se jí zúčastnil i Břetislav a jeho Čechové. V roce 1054
plánoval další, ale již 10. ledna 1055 zemřel na hradě Chrudimi.

Břetislav I.

2010-06-15T02:45:00.000-07:00

V dějinách se nám poprvé objevuje Břetislav roku 1021, kdy z kláštera ve
Schweinfurtu unesl urozenou Jitku, sestru Oty Bílého. K tomu píše Kosmas:

Tedy Břetislav, z jinochů nejkrásnější a hrdina nejudatnější, slyše z mnohých
vyprávění o neobyčejné kráse, ušlechtilosti a urozeném původu řečené dívky,
nedovedl ovládnouti svého ducha a jal se v srdci přemýšleti, má-li se pokusiti
unést ji mocí, či se o ni řádně ucházeti. ale rozhodl se raději mužně jednati
než schýliti k pokorné prosbě šíji.....
.....vytasit ostrý meč, přeťal řetěz jako stéblo, a podnes je viděti přeťatý
článek na důkaz té prudké rány.

Břetislavovi se tedy povedlo Jitku unést, čímž pozvedl vlastní politickou
prestiž. Přesto byl ale ůnos velice riskantní. Církev únosy přísně odsuzovala a
aristokratické rody s ní. Únosce musel počítat s pronásledováním a i unesená
dívka zpravidla neušla trestu. Pokud si ji nevzal únosce sám, většinou se již
nevdala a skončila v nějakém klášteře.
Po návratu se břetislav i s Jitkou uchýlil na Moravu. Jeho sídelním městem se
stala Olomouc. Zde stavěl nové hrady a snažil se posilovat tu knížecí moc. Na
Moravě se mu také narodil první syn Spytihněv (až po několika letech manželství
s Jitkou).
Roku 1034 vládl Oldřich společně s bratrem Jaromírem, brzy ho ale nechal
oslepit, čímž ho úplně zbavil jakékoliv možnosti na stolec, a internoval ho v
Lysé u Nymburka. Břetislava zároveň vyhnal ze země, zda i z Moravy zůstává
otázkou stejně jako důvod. Přiklonil se snad mladý kněžic na stranu svého
strýce?
9. listopadu roku 1034 ale Oldřich zemřel a na stolec byl dosazen Jaromír. Ten
se vlády vzdal ve prospěch svého synovce Břetislava. O rok později, 4. listpadu
1035 byl jaromír zavražděn Vršovci, pravděpodobně ze msty, když při intronizaci
Břetislava I. proti nim ostře vystoupil.
V květnu 1035 se Břetislav objevil na dvorském sjezdu v Bamberku, kde se
projednávala lutická otázka. V únoru totiž Lutici přepadli hrad Werben a císař
chystal odplatu. V létě 1035 se tedy Břetislav se svými Čechy účastnil této
výpravy, kde získal válečnické jméno.
Pravděpodobně již v roce 1038 začal Břetislav plánovat tažení do Polska, které
sledovalo jeden hlavní cíl. Přenést do Prahy ostatky bývalého pražského biskupa,
sv. Vojtěcha, které nyní byly uloženy v Hnězdně. Břetislav snad doufal, že se
bude opakovat historie. Chtěl totiž, aby bylo v Praze založeno arcibiskupství, a
jelikož v Hnězdně vzniklo díky hrobu svatého Vojtěcha, doufal, že by Praha mohla
následovat podobného příkladu.
Koncem června 1039 tedy české vojsko vpadlo do Slezska, přes Vratislav
pokračovalo do Velkopolska. Hrady se Čechům vzdávaly téměř bez boje. Koncem
července vojsko dorazilo do Hnězdna. Výpravy se zúčastnila knížecí družina,
velká část českého duchovenstva, i český biskup Šebíř. Před otevřením Vojtěchova
hrobu (což znamenalo zničení oltáře), byla přečteny tzv. Břetislavova dekreta,
která měla světce usmířit, aby se sám chtěl k Čechům vrátit. Spolu s tělem
Vojtěcha bylo do Čech převezeno i tělo jeho nevlastního bratra Radima -
Gaudentia, který byl prvním hnězdenským arcibiskupem a pět svatých bratrů
poustevníků.

Dějiny Zemí koruny České

2010-06-07T02:13:00.000-07:00

Sídliště se rozkládala nejčastěji na vyvýšených místech, v blízkosti vod (chaty a přístřešky z kůry, rákosu, větví, kůže). Jde vlastně o doznívání paleolitu, období adaptace lovecko-sběračských kultur v holocénu, tedy v geologické přítomnosti, a zároveň již v době šíření neolitu. Během 6. tisíciletí př. n. l. byli poslední lovci vystřídáni pastevci a zemědělci.
6000-3500 let př. n. l. - mladší doba kamenná (neolit)
Představuje zásadní změnu způsobu života (neolitická revoluce); člověk přešel od lovu a sběru k zemědělství (obdělávání půdy a chovu dobytka). Změna podnítila budování stálých sídel, zakládání polí a výrobu keramiky; hlavní surovinou zůstal kámen (štípaná industrie, hlazené kamenné nástroje - sekery, klíny, vrtané nástroje). Čechy i Morava se staly součástí rozsáhlého kulturního okruhu - kultury s lineární keramikou (Vedrovice u Mor. Krumlova). Lidé se usazovali v nížinách na úrodných půdách, když je předtím (vymýcením a žďářením) zbavili porostu. S relativním dostatkem potravin nastal i rychlý růst populace, lidé přecházeli k usedlému způsobu života, vznikala trvalá sídliště s pevnými příbytky (vesnice dosahovaly 200-300 lidí, mezi významná sídliště patří Mohelnice na Moravě a Bylany u Kutné Hory). Původní kult ženy získal jiný výraz - matky Země, bohyně plodnosti a úrody. Z kultury s lineární keramikou se vyvinula kultura keramiky vypíchané (nové jsou pohřby žehem - Praha-Bubeneč, Miskovice u Kutné Hory) a kultura s moravskou malovanou keramikou (kultura lengyelská) přicházející z Podunají - nálezy například z lokalit Hluboké Mašůvky a Těšetice-Kyjovice na Znojemsku.

Dějiny Zemí koruny České

2010-05-25T02:22:00.000-07:00

40 000-10 000 let př. n. l. - mladý paleolit
Perioda rychlého rozvoje lidstva; objevuje se člověk dnešního typu Homo sapiens sapiens, který rozvinul výrobní techniku (převládají nástroje vyráběné z kamenných čepelí a kostěná industrie), zobecněl oděv, člověk se organizuje do skupin typu velkorodin (kolektivní způsob lovu na stáda mamutů, turů, sobů a koní dovoloval zakládat větší sídliště - tábořiště "lovců mamutů" v Pavlově, Dolních Věstonicích na jižní Moravě). Obývá mírně zahloubené chaty (vytápěné i ohništi), s konstrukcí střechy z mamutích kostí, dřeva a kůží. Například tábořiště lovců mamutů u Dolních Věstonic se skládalo ze šesti přístřešků jednotlivých rodů, z nichž každý měl asi 20 členů (osadu tedy obývalo 100-120 lidí). Pobyt loveckých společenstev pod Pavlovskými kopci na jižní Moravě byl po delší dobu trvalý a opakovaný (29 000-24 000 př. n. l.); podobné bylo i sídliště v Předmostí u Přerova, situované u pramenů teplé minerální vody. Na sídlištích se nalezly i rituální hroby (hromadný hrob asi 20 osob v Předmostí u Přerova, hrob tří mladých osob z Dolních Věstonic, objevený v roce 1986). Přibývají doklady uměleckých projevů s prvotními magickými formami náboženství - ozdoby, závěsky, náhrdelníky, čelenky a rytiny na kostech či mamutích klech; kultovní charakter mají sošky zvířat, a zejména drobné ženské sošky (venuše) z vypálené hlíny, zachycující zvýrazněné znaky kultu matky a plodnosti (nejznámější je tzv. Věstonická venuše, objevená v roce 1925).
10 000-8000 let př. n. l. - pozdní paleolit
Krátké období na sklonku poslední doby ledové (v mladší části pozdního glaciálu); došlo k zlepšení klimatu, posunu a rozvoji fauny, častému střídání a míšení jednotlivých kulturních skupin.
8000-6000 let př. n. l. - střední doba kamenná (mezolit)
Definitivně skončila doba ledová, krajina ztratila dosavadní ráz arktické tundry s její zvířenou (mamut, medvěd) a porostla novými druhy lesních porostů a stepí (vymizení velké lovné zvěře umožnilo existenci menších loveckých skupin - lov lesní zvěře, vodního ptactva, ryb).

Dějiny Zemí koruny České

2010-05-19T06:12:00.000-07:00

Asi 250 000-40 000 let př. n. l. - střední paleolit
Vyvíjel se člověk typu Homo sapiens (člověk rozumný, moudrý) a jeho jednotlivé formy; celá Skandinávie byla pokryta ledovcem, jazyky ledu pronikaly ze severu k úpatí Krkonoš, na Opavsko, Ostravsko a Moravskou bránou na střední Moravu. Zdokonalovala se technika výroby kamenných nástrojů, vznikly první diferencované nástroje na zpracování kůže a masa a na obrábění dřeva a kostí. Člověk vyhledával místa ve sprašových terasách a v jeskyních. Vcelku se střední paleolit vyznačoval vzrůstem intenzity osídlení, běžné užívání ohně umožnilo člověku přežít období arktického chladu, poskytovalo mu ochranu před zvěří a zlepšovalo jeho výživu; základní složkou potravy však zůstala strava rostlinná (části rostlin, plody, semena) získávaná sběrem. V Čechách jsou sídliště Homo sapiens rozmístěna zejména v severní polovině země, na Moravě v Dyjsko-svrateckém úvalu, Moravském krasu (v jeskyních Švédův stůl, Kůlna) a také v jeskyni Šipka u Štramberka (dolní čelist dítěte).

České země v pravěku

2010-05-11T07:14:00.000-07:00

Podrobná data
(do 5. století n. l.)
asi 1 000 000-8000 let př. n. l. - starší doba kamenná (paleolit)
Paleolit představuje nejdelší období ve vývoji lidského rodu, geologicky patří do pleistocénu (starší čtvrtohory), kdy probíhaly velké přírodní změny (střídání dob ledových a meziledových). Dnešní území českých zemí nebylo nikdy pokryto souvislým ledovcem - leželo v koridoru mezi alpským a severským ledovcovým komplexem, kdy menší ledovce pokrývaly Krkonoše a Šumavu. Svými čtyřmi hlavními zaledněními a třemi teplejšími dobami meziledovými ovlivňoval pleistocén výrazně podnebí a určoval i ráz rostlinstva a zvířeny. V tomto období probíhala rovněž poslední fáze vývoje člověka od formy člověka vzpřímeného (Homo erectus) přes člověka rozumného (Homo sapiens fosilis - neandrtálského) k člověku dnešního typu (Homo sapiens sapiens).

asi 1 000 000-250 000 let př. n. l. - starý paleolit
Během této doby osídlili lidé rodu Homo erectus (člověk vzpřímený) i střední Evropu (včetně nejpříhodnějších oblastí českých zemí - teplé krajiny České křídové tabule a jižní Moravy). Homo erectus si osvojil oheň, vzpřímenou chůzi, osvobodil ruce k cílevědomější činnosti (dokázal upravovat kámen na nástroje, využíval plochých úštěpů a souměrných hrotitých pěstních klínů s ostřím po celém obvodu). Staropaleolitický člověk se jako sběrač a lovec zdržoval v malých tlupách poblíž vodních toků a ploch, stavěl si obydlí pod širým nebem nebo v jeskyních a pod skalními převisy. Nejstarší stopy jeho existence jsou doloženy v severozápadním stepním území (Bečov u Mostu), ve středočeských jezerních sedimentech (Přezletice u Prahy - zlomek lidského zubu) a ze Stránské skály na území Brna.

Dějiny Zemí koruny České

2010-05-10T01:37:00.000-07:00

První nevelké skupiny Germánů pronikly do českých zemí už v posledních desetiletích před počátkem našeho letopočtu. Centrem jejich kmenového svazu se staly severní Čechy. Neustálé kontakty Germánů s Římem i jejich snaha proniknout do římských provincií vedly nakonec k markomanským válkám, jichž se osobně zúčastnil tehdejší římský císař Marcus Aurelius. Styk s antickou civilizací bezpochyby ovlivňoval dosavadní rodový řád germánského obyvatelstva, které se rozmanitými cestami seznamovalo s odlišným životním stylem. Tak se vytvářela svérázná syntéza antické a germánské materiální kultury. V prvních stoletích našeho letopočtu dostáváme pestrý obraz velmi složité skutečnosti a vztahů a ještě složitějšího vývoje. Odraz těchto velmi komplikovaných poměrů se zrcadlí i v archeologických nálezech.
Na vývoj mladší doby římské navazoval prvý stupeň doby stěhování národů, v němž doznívaly tradice pozdní římské periody (zhruba druhá polovina 4. století-polovina 5. století, resp. 375-568 n. l.). Následující druhý až třetí stupeň zabírá zhruba druhou polovinu 5. století-první polovinu 6. století n. l. Pro celé toto období jsou charakteristické velké pohyby obyvatelstva, zejména germánských kmenů, jež započaly tlakem Hunů postupujících z východu spolu s dalšími etnickými celky do centra Evropy. České země (zvláště Čechy) zůstávaly poněkud stranou chaosu, který zachvátil okolní území, a nebyly příliš hustě osídlené. Zdá se, jako by se Čechy ocitly mimo hlavní proud dějin a jako by v nich přežívaly pouze středoevropské tradice. Vpád Hunů vyvolal ústup řady germánských kmenů. Těžiště hunské moci, která dočasně ohrozila dokonce i západořímskou říši, spočívalo ve východní části Podunajské nížiny, odkud Hunové vyjížděli na loupeživé nájezdy. Pohyby germánských kmenů táhnoucích na západ a jih byly nejvíce zasaženy nížinné oblasti jižní Moravy, Polabí, Poohří a pražské kotliny. Archeologické nálezy poskytují sice dostatek materiálu, avšak jen obtížně lze jednotlivé typy předmětů přiřadit konkrétnímu etniku. Proto také přesně kdy a jak se v našich končinách objevili Slované, zůstává tajemstvím. Poslední výsledky bádání však naznačují, že to mohlo být někdy na konci první třetiny 6. věku.

Dějiny Zemí koruny České

2010-05-07T06:58:00.000-07:00

Následující text první kapitoly předkládá obtížný výklad archeologických pramenů - industrií, souhrnu produktů, které zhotovovali pravěcí lidé v určitém období a v jistém čase. Spolu s hrubou chronologií jsou předloženy teorie o kulturně historickém vývoji, o vzniku, rozvoji a významu archeologických kultur i civilizačních okruhů. Při líčení konkrétního vývoje jsou jednotlivá období obvykle zastoupena archeologickými kulturami; jde o pozůstatky živé kultury (zbytky bývalých sídlišť a hradišť, pohřebiště, kultovní objekty, komunikace, nástroje, zbraně, ozdoby, zbytky stravy atd.), o nichž můžeme soudit, že byly vytvářeny nebo užívány jistou civilizační skupinou v určitém prostoru. Bližší údaje o tvůrcích těchto kultur, o vzájemných vztazích mezi nimi nám však chybí. K vydělení archeologických kultur docházelo v historiograf již od druhé poloviny 19. století; jejich názvy byly stanoveny například podle charakteristických tvarů nádob, výzdobného motivu nebo podle území či naleziště, kde byly památky objeveny.
Za vrchol pravěkých dějin bývá obecně označována doba laténská, spojovaná se vstupem Keltů na historickou scénu. Tedy teprve v 5. století př. n. l. převládli na území našeho státu obyvatelé, jejichž jméno a jazykovou příslušnost známe. Většinu území (stranou zůstala jen severní Morava a Slezsko) osídlil keltský kmen Bójů, část Moravy obsadil kmen Volků-Tektoságů. Základním zdrojem obživy jim sice zůstávalo zemědělství (oradla již měla železné radlice) a chov dobytka, ale brzy rozvinuli i řemeslnou výrobu. Až do 2. století př. n. l. známe pouze vesnické osídlení, avšak nově vznikající zemědělská i řemeslnická sídliště se postupně měnila v rozsáhlá střediska hospodářského a společenského života - v keltská oppida. Ta bývala rozčleněna na čtvrti (řemeslnické, sídelní) s vytyčenými cestami (někdy i dlážděnými) a se systémem pro zásobování vodou. Na poměrně rozsáhlé rozloze žilo až několik tisíc obyvatel. Keltové však nevytvořili stát, a proto nedokázali čelit tlaku Germánů (ze severu) a Římské říše (z jihu). Z českých zemí postupně mizeli od poloviny posledního století př. n. l. a po jejich odchodu nastalo časové období zvané doba římská (nebo též římsko-barbarská), rámcově dělená na dva hlavní úseky - starší a mladší, přičemž mezníkem je období markomanských válek. Tehdy území Čech, Moravy a Slezska ovládli germánští Markomané, Herulové a Kvádové a později i další kmeny. Ti však z hlediska hospodářské a kulturní úrovně nedosahovali kvalit předchozích Keltů. Došlo k retardaci, a některé civilizační vymoženosti doby laténské (hrnčířský kruh, mincovnictví) upadly dokonce v zapomenutí.

Dějiny Zemí koruny České v datech F. Čapka

2010-05-06T00:50:00.000-07:00

Obsah – časová osa

I. ČESKÉ ZEMĚ V PRAVĚKU
(do 5. stol. n. l.)

II. SLOVANSKÉ OSÍDLENÍ DO ZÁNIKU VELKÉ MORAVY
(pol. 5. stol. - poč. 10. stol.)

III. ČESKÝ STÁT ZA PŘEMYSLOVCŮ
(poč. 10. stol. - poč. 14. stol.)

IV. LÉTA PANOVÁNÍ LUCEMBURKŮ
(poč. 14. stol. - poč. 15. stol.)

V. DOBA HUSITSKÁ A JAGELLONSKÁ
(poč. 15. stol. - 1526)

VI. ČESKÝ STAVOVSKÝ STÁT A HABSBURKOVÉ
(1526 - 1620)

VII. VLÁDA HABSBURKŮ A PROTIREFORMACE
(1620 - 1740)

VIII. OD OSVÍCENSKÉHO ABSOLUTISMU K NÁRODNÍMU OBROZENÍ
(1740 -1815)

IX. UTVÁŘENÍ NOVODOBÉHO ČESKÉHO NÁRODA
(1815 - 1849)

X. SMĚŘOVÁNÍ K SAMOSTATNÉMU STÁTU
(1849 - 1918)

XI. LÉTA PRVNÍ I DRUHÉ REPUBLIKY A PROTEKTORÁTU
(1918 - 1945)

XII. OD LIDOVĚ DEMOKRATICKÉHO PO SOCIALISTICKÉ ČESKOSLOVENSKO
(1945 - 1989)

XIII. OD TOTALITY K DEMOKRACII
(1989 - 1999)

I. České země v pravěku – Úvod
Nejdelší dějinné období na území našich zemí je ohraničené nejstaršími formami myslícího tvora rodu Homo a jeho jednotlivých pospolitostí až do příchodu slovanských kmenů. Pravěký člověk přišel na to, že dosáhne týchž cílů snadněji, když zvětší svou sílu přibráním věcí z okolního prostředí: vzal do ruky kámen a poznal, že s ním může účinněji udeřit či hodit jej po kořisti. Jeho ruka se tak stala výkonnější a užitečnější. Posléze objevil, že se k lovu i k boji lépe vyzbrojí kamenem ostrým než oblým a naučil se dávat přírodní hmotě takový tvar, který potřeboval; začal kameny přitesávat a brousit a současně spojovat různý materiál, aby si tak vyrobil účinnější nástroj či zbraň. Zhotovování těchto nástrojů se stalo nesporným znakem odlišujícím člověka od jiných živých bytostí.
Tyto první záměrně vyrobené nástroje (byť byly sebeprimitivnější) a osvojení ohně stály na počátku existence člověka jako myslícího tvora a nositele lidského pokroku. Tento vývoj vedl ke stále novým technickým inovacím. Člověk vzal beztvarou hmotu a dal jí nový tvar: z hlíny začal formovat nádoby, a poněvadž znal už dávno oheň, zkusil tyto nádoby zpevnit vysušováním a vypalováním. Pod rukama se mu měkká hlína změnila v hmotu, tvrdou jako kámen. Později si povšiml, že oheň působí i na jiné hmoty podobným způsobem a ve výhni mění jejich vlastnosti. Tak objevil, že se pálením mění ruda v poddajný, kujný a později v chladu tuhnoucí kov. Člověk postupně začal vytvářet nejen nové, v přírodě se dosud nevyskytující tvary, nýbrž i vůbec nové materiály - měď, zlato, stříbro a jejich slitiny elektron, a především bronz, později pak i železo. S proměnami lidských úkonů docházelo k zásadním změnám v lidském mozku, který se postupně vyvinul v mozek myslícího tvora Homo sapiens, jež začal okolní svět přetvářet, přizpůsobovat si a posléze mu vládnout.
Byly to právě pracovní nástroje a další stopy výrobních i obytných zařízení člověka, sídlišť včetně opevněných, míst jeho posledního odpočinku na kostrových či žárových pohřebištích i objektů spojených s kultem, které se nejlépe dochovaly, a staly se tak hlavním pramenem prehistorie, která se studiem pravěku zabývá. Podle povahy materiálu byla také stanovena první, nejhrubší periodizace dějin pravěku: doba kamenná, bronzová a železná. Postupem doby byla zavedena podrobnější chronologie a stanoveny přechodné fáze vývoje, respektující změny ve způsobu života člověka. I tak zůstaly jednotlivé fáze vymezeny jen rámcově a přechody mezi nimi zůstaly plynulé. Tyto procesy se mohly úspěšně odehrávat jen ve velkých kolektivech.
Zpočátku člověk přírodu pouze využíval a spíše se jí bránil, postupem doby si ji začal čím dále více podmaňovat. Četná zvířata zkrotil a ochočil si je, aby mu sloužila k trvalému užitku, už jen nesbíral plody v přírodě, ale kácel a vypaloval lesy a z takto získané orné půdy sklízel úrodu ze zasetých semen. Sklizené zrno mlel mezi kamennými žernovy na mouku a z ní pekl chléb. Odložil oděv z kůží a začal se oblékat v plátěný šat, utkaný ze lnu.
Počátek celého tohoto období bývá označován jako tzv. neolitická revoluce, představující přechod od neproduktivního hospodaření k produktivnímu výrobnímu systému, kdy lov a sběr byl nahrazen zemědělskou výrobou a dobytkářstvím, což vedlo zároveň i k usedlému způsobu života, k výstavbě pevných domů a k dalším významným hospodářským, společenským i etnickým změnám (mj. i k vynálezu technických novinek a dalších inovací, ať už to bylo oradlo, vůz, využívání tažné síly zvířat, metalurgie barevných a drahých kovů). To také vedlo k oddělení pastevecko-dobytkářských kmenů od zemědělských a ke vzniku specializované nezemědělské činnosti - řemesla a obchodu. Tyto procesy přispívaly k sociální diferenciaci tehdejší společnosti.
Tvůrčí úsilí člověka nebylo však jen jednosměrné - vedle principu praktičnosti a užitkovosti začal člověk své představy i to, co viděl nebo co se v něm zrcadlilo z vnějšího světa, vyjadřovat výtvarně. Vyryl do kosti nebo na stěnu jeskyně lovecký výjev, vyřezal si nebo vytesal sošku ženy či podobu zvířete. Toto první umělecké vyjadřování začalo později člověku pomáhat v jeho zápase s tajemstvími, která ho obklopovala: ať se jednalo o bouři s bleskem, smrště, povodně, a především smrt - to vše se snažil člověk nějak vysvětlit. Protože však tyto úkazy přesahovaly jeho poznávací možnosti, vykládal si je nadpřirozenými silami. Pro jejich tvář neměl však jiných obrazů než svůj vlastní, a tak zosobňoval tyto síly a stvořil představy bohů, posmrtného života a duše. Vyvinula se tak řada magických rituálů, které měly napomáhat člověku při lovu, měly ho ochraňovat před přírodními pohromami, zažehnávat nemoci apod.

2010-03-16T05:23:00.000-07:00

Drama
Jan Libertin
- je jedním z představitelů tzv. jezuitského dramatu
- dílo: Rakovnická vánoční hra o narození Ježíška řeší otázku, zdali se Kristus narodil všem lidem bez rozdílu

Světská tvorba
Václav Jan Rosa (1621 – 1689)
- představuje světskou tvorbu nepříliš vysoké úrovně
- básnické dílo: Discursus Lypirona, tj. smutného kavalíra, de Amore anebo o lásce
= ve 3 272 verších přemýšlí Lypiron o dámě svého srdce a o tom, zda se má s milou setkat a vyznat ji lásku
- v latině vydal mluvnici češtiny Čechořečnost – snaží se zabránit zbytečnému přejímání cizích, převážně německých slov
- jeho jazykové novotažení směřovalo k neústrojnému purismu (přehnané jazykové čistotě)
Pololidová tvorba
Patří sem především:
- kramářské písně
- písmácké kroniky
- knížky lidového čtení
- interludia (mezihry)
a) Kramářské písně
- věnují se aktuálním společenským událostem – zločin, válka, zázraky a zprávy o poutních místech, často jsou doplněny i názornými obrázky
b) Písmácké kroniky
- jsou mezistupněm mezi písemnictvím a ústní slovesností
- Představitelé:
Jiří Volný
- šafář a ovčák
František Jan Vavák (1741 – 1816)
- zaznamenal nejen lidové písně, ale i selskou rebelii r. 1775
c) Knížky lidového čtení
- přinášejí vzdělání i zábavu v podobě jednoduchého převyprávění klasické literatury – např. příběhy o víle Meluzíně či Faustovi
d) Interludia (mezihry)
- vkládají se do delších, převážně náboženských her, a mají jednoduchou zápletku nebo zdroj komiky
- častými postavami jsou nevzdělaný venkovan, neschopný lékař, tématy ženitba, opilství, většinou jsou hrávány o venkovských svátcích žáky a zachycují svízelné postavení rolníků
- Představitel:
Václav František Kocmánek
- kantor
- autor 7 interludií
- psal o bídách třicetileté války
Lidová tvorba
Patří sem zejména:
a) Pohádky
- nadpřirozené jevy jsou zde chápány jako normální a texty obsahují i mravoučné ponaučení – např. potrestání záporné postavy peklem nebo vítězství svérázného Honzy nad lidmi zdánlivě chytřejšími
- mohou vycházet z biblických motivů, bajek nebo současnosti a vítězství dobra je jejich logickým důsledkem
b) Pověsti
- mohou zachycoval jednoduché příběhy z minulosti – pověst o Bruncvíkovi atd.
- zachycují příběhy z doby nedávné či současné
c) Písně
- jsou psány zpravidla formou lyrickoepické básně
- mají pravidelnou sloku, rytmus i rým a opakující se refrém
- v epické formě vznikají působivé balady – např. Utonulá, Osiřelo dítě anebo Sestra travička
- lyrické písně mohou být duchovní, vojenské, sociální, taneční i milostné a zbojnické – např. Sluníčko za hory zachází, Počkejte, vy páni, šak vás pánbu skloní, Co to máš děvečko anebo Pod našimi okny
d) Proroctví
- jsou blízká pověstem
e) Lidová dramata
- vychází z náboženských velikonočních a vánočních her, jsou to v podstatě lidové hry se zpěvy – např. hanácké opery, které se provozují mezi lidem i na zámcích
- k lidovým dramatům se řadí i loutkoherecká představení, často s námětem nepůvodních
- Představitel loutkářem byl Matěj Kopecký – vycházel z barokní tradice
Ústní lidové slovesnost
- tvorba lidu, zvláště venkovského
- bohatství tematické a žánrové
- doklad tvořivost a uměleckého cítění lidu
- odraz jejich životních zkušeností, např. písně, pohádky, lidové balady, pověsti, hry se zpěvy, loutkové hry
- inspirační zdroj pro literaturu, zvl. V období národního obrození

2010-02-02T07:44:00.000-08:00

Cesta ke zrušení otroctví
- velké tlaky na vládu ze strany abolicionistů v roce 1862, kteří požadují absolutní zrušení
- existují zde tzv. hraniční státy nebo neutrální státy, které sice mají otroky, ale nevstoupili do konfederace, kteří by se při zrušení přidali k jihu
- 1.1. 1863 vydána emancipační proklamace, která ruší otroctví ve vzbouřených státech, tj. Konfederaci  vede k masovým útěkům černých na sever
- krok k tomu, že po vojenském vítězství bude vydán onen 1š dodatek, který zruší otroctví všude
- Lincoln se chtěl zbavit problému integrace otroků

 1863 zlomová bitva u Gettysburgu (3 dny) – ohromný masakr na straně jihu a jeho drtivá porážka – sever přejde do ofenzívy
 1865 kapitulace Richmondu; jižanská města jsou v troskách, i kvůli tomu, aby nepadl do rukou seveřanů vojenský materiál
- asi 600 000 padlých; celkem 2 100 000 vojáků
- od 1864 byl generál Grant

1865 – 1877 Období rekonstrukce
- zpětné přičlenění států Unie, ale kromě toho je cílem vytvořit jednotný ekonomický prostor
- období vojenská okupace jihu, velitel Sherman
- velkým problémem se stal problém černošský, propuštěno 4 000 000 lidí, kteří měli do teď celý život předepsán a nyní nevědí, co se svobodou
- někteří domácí otroci zůstávají u svých pánů
- nemají pracovní kvalifikaci a jsou negramotní
- na jihu stoupla kriminalita a zločinnost
- vzniká kukluxklan jako obraná záležitost – dodnes patrné rasové problémy na jihu USA
- zemědělská produkce na jihu se mění ve smyslu vztahu k pracovní síle a díky jejímu nedostatku pronajímají plantáže
- začínají investice do zpracovatelského průmyslu na jihu a má se vytvořit jednotný trh
- po 12 letech končí okupace jihu

Období Zlatého věku Ameriky
- ohromný ekonomický vzestup, kdy se dostávají na konci 19. stol. a 1. místo v objemu výroby
- pásová výroba (Ford jako první)
- továrny se spojují do ohromných monopolů
- počet obyvatel stoupal díky přistěhovaleckým vlnám a má nepřeberné množství pracovní síly
- 1892 vzniká přistěhovalecký úřad Ellis island; nejprve kontrola nižších tříd

Cesta ke zrušení otroctví

2010-01-24T06:55:00.000-08:00

Cesta ke zrušení otroctví
velké tlaky na vládu ze strany abolicionistů v roce 1862, kteří požadují absolutní zrušení
existují zde tzv. hraniční státy nebo neutrální státy, které sice mají otroky, ale nevstoupili do konfederace, kteří by se při zrušení přidali k jihu
1.1. 1863 vydána emancipační proklamace, která ruší otroctví ve vzbouřených státech, tj. Konfederaci  vede k masovým útěkům černých na sever
krok k tomu, že po vojenském vítězství bude vydán onen 1š dodatek, který zruší otroctví všude
Lincoln se chtěl zbavit problému integrace otroků

 1863 zlomová bitva u Gettysburgu (3 dny) – ohromný masakr na straně jihu a jeho drtivá porážka – sever přejde do ofenzívy
 1865 kapitulace Richmondu; jižanská města jsou v troskách, i kvůli tomu, aby nepadl do rukou seveřanů vojenský materiál
asi 600 000 padlých; celkem 2 100 000 vojáků
od 1864 byl generál Grant

2010-01-03T15:10:00.000-08:00

 na jihu se vývoj ubírá jiným směrem, na jihu jsou sice velká města, ale v podstatě bez průmyslu; stojí a padá na existenci obrovských plantáží (pěstuje se bavlna, tabák, cukrová třtina); bavlna byla na jihu nezpracovávána, ale byla vyvážena buď na sever, nebo do Evropy (VB), měli liberální celní politiku, protože dovoz pro ně není vnitřní konkurencí
- na celém jihu asi 2000 rodin s více než 100 otroky; celkem asi 4 000 000 otroků na jihu; společnost otroků je rozvrstvená (dělníci na plantážích, jakoby lepší sluhové v domácnosti)
- v polovině 19. stol. se postavení otroků zlepšuje, jelikož je zakázán dovoz nových otroků z Afriky; dokonce nájem bílé chudiny na nebezpečnou práci
- demokratická strana
- v 50. letech se stále více cítí být ohroženi severem – jižané se zadlužují v bankách na severu a ručí půdou, ke které mají vztah; v 50. letech se rozvíjí hnutí na zrušení otroctví z morálních důvodů (abolicionismus) na severu a snaží se poskytnout veškerou pomoc otrokům na jihu a podporují jejich útěky
- v politickém boji se stále více prosazují republikáni a 1860 v prezidentských volbách vítězí Abraham Lincoln (není pravý abolicionista) jih vyhlásil vystoupení z unie, J Karolina má největší iniciativu (celkem 11 států) a tvoří Konfederaci, na severu stále Unie;
- hl.m. Konfederace je Richmond a prezidentem byl zvolen Dawis Jefferson a vojenským velitelem generál Lee, který je vlastně názorově seveřan
- konflikt za jednotu spojených států, nikoliv za zrušení otroctví
- válka 1861 – 1865, kterou začal jih útokem na pevnost Ford Sempter nedaleko Charlestownu, její posádka byla loajální vůči unii, ale stála na území Konfederace
- Dvě fáze 1861 – 1863 (válka ve prospěch jihu, horké léta 1862, nadšenci a fanatici a mají na počátku lepší velení a důstojnický sbor; chlapci byli vzděláváni na nejlepší vojenské akademii West Point; žádné střetnutí není pro sever tak tragické, aby musel kapitulovat) a 1863 - 1865 (Lincoln přijal opatření: dobudování armády, vyhlášena ekonomická blokáda jihu, kdy sever zablokoval ekonomický přístup na jižanský trh, blokuje důležité přístavy a zabraňuje dovozu z VB, začíná se postupně projevovat a jih ekonomicky upadá; jih se nedočkal pomoci zahraničí, konkrétně VB; od 1863 byly přijaty dva důležité zákony (jeden slibuje půdu každému Američanovi staršímu 21 let, když vyhraje válku Unie; za druhé zákon o zrušení otroctví v ústavě 1865 - 13 dodatek))

2009-06-04T06:11:00.000-07:00

na jihu se vývoj ubírá jiným směrem, na jihu jsou sice velká města, ale v podstatě bez průmyslu; stojí a padá na existenci obrovských plantáží (pěstuje se bavlna, tabák, cukrová třtina); bavlna byla na jihu nezpracovávána, ale byla vyvážena buď na sever, nebo do Evropy (VB), měli liberální celní politiku, protože dovoz pro ně není vnitřní konkurencí
na celém jihu asi 2000 rodin s více než 100 otroky; celkem asi 4 000 000 otroků na jihu; společnost otroků je rozvrstvená (dělníci na plantážích, jakoby lepší sluhové v domácnosti)
v polovině 19. stol. se postavení otroků zlepšuje, jelikož je zakázán dovoz nových otroků z Afriky; dokonce nájem bílé chudiny na nebezpečnou práci
demokratická strana
v 50. letech se stále více cítí být ohroženi severem – jižané se zadlužují v bankách na severu a ručí půdou, ke které mají vztah; v 50. letech se rozvíjí hnutí na zrušení otroctví z morálních důvodů (abolicionismus) na severu a snaží se poskytnout veškerou pomoc otrokům na jihu a podporují jejich útěky
v politickém boji se stále více prosazují republikáni a 1860 v prezidentských volbách vítězí Abraham Lincoln (není pravý abolicionista) jih vyhlásil vystoupení z unie, J Karolina má největší iniciativu (celkem 11 států) a tvoří Konfederaci, na severu stále Unie;

2008-11-26T09:52:00.000-08:00

USA a občanská válka
Vývoj
 po vzniku velký hospodářský rozvoj, průmyslová revoluce zde nenaráží na fendální přežitky
 na počátku 19. stol. získávají Luisianu a později od Španělska Floridu
- ve 40. letech válka s Mexikem
 budují demokratickou společnost v porovnání s Evropou
- 1850 všeobecné volební právo pro bílé muže
- ženy 1920
- 1870 pro barevné muže 15 dodatkem
 vznikají rozdíly ve vývoji států – severní a jižní státy se vyvíjí jinak (vykazují velké rozdíly)
 severní státy jsou progresivnější – městské obyvatelstvo, průmyslové aglomerace, na jejich území bylo postupně v 1. pol. 19. stol. zrušeno otroctví, ryze z praktických důvodů a získání volné pracovní síly; respektují ovšem, že jih má otroky, uprchlé otroky vracely na jih
- zákon o Kansasu a Nebrasce – nové státy si mohou o otázce otroků rozhodnout sami
- rovněž se zde nachází velké bankovní domy a finanční centra, prosazují ochranářskou politiku (CLA apod.)
- zemědělství typu rodinných farem, sezónní dělníci, politicky je reprezentují republikáni

2008-10-09T00:57:00.000-07:00

- 1880 Stremayrova jazyková nařízení – užívání češtiny v úředním styku, na školách již v roce 1864 – umožňuj zvolení si v jakém jazyku bude občan komunikovat s úřadem, buď česky nebo německy, komunikace uvnitř úřadu pouze německy
- toto vzbudilo nevoli na obou stranách
- v 90. letech na ně navazují Badenyho jazyková nařízení, která umožňují komunikaci i uvnitř úřadu
- 1882 byla rozdělena pražská univerzita na českou a německou – profesorem fylosofie byl T. Masaryk, estetika Gebauer, lékař Dr. Thomayer
- poslední politický boj mezi staročechy a mladočechy 1890 boj o punktace nebo punktační články, staročeská strana slábne a její politika údajně nepřináší žádné zisky
- punktace vytvořeny spolu s Němci a mely řešit českoněmecký problém, protože se vyskytovali část střety (i fyzické) mezi Čechy a Němci – rozdělení oblastí na České a Německé podle většiny obyvatel, práva české a německé menšiny v určitých území není stejný, ale zvýhodňuje němce – návrh je připraven staročechy a je kritizován mladočechy
- staročeši naprosto poraženi v následujících volbách
- objevuje se mnoho dalších politických stran Agrární strana, vzniká lidová strana, národní socialisté – žádná ze stran nemá vytvoření samostatného ČSR v programu, jsou opozicí Vídně, ale ne rozbíječi

2008-10-07T00:29:00.001-07:00

- politici jsou velmi zklamáni, ale na nic většího se nezmohly, poutě na posvátná místa (např. na Říp)
- Palacký pronesl větu: „Byli jsme tu před Rakouskem, budeme i po něm.“
- 1867 pouť českých politiků do Moskvy, kterou vede Palacký, ku příležitost národopisné výstavy, kterou zaštiťoval sám Alexandr II.  demonstrace příklonu ke Slovanům a k Rusku
- Alexandr poslal dokonce do Vídně dopis, ve kterém píše, že se Čechů nezastane
- 1870 se naskytla nová šance na úspěch, protože propuká Prusko-francouzská válka, byla šance na zavlečení Rakouskouherska do války na straně Pruska
- Program nazván fundamentálními (základní) články byly předloženy o rok později 1871  Rakouskouherskočeského vyrovnání – zahrnuje trialismus, české postavení jako postavení uherské, Češi návrh umírnili a nabídli společné pošty nebo ekonomické resorty  vyhověl jim a přislíbil, že se nechá korunovat českým králem, nakonec se neuskutečnilo ani jedno a obě věci byli odmítnuty po slibném začátku, jednak proto, že končí válka, ale také protestují Němci a rovněž Uhři, FJ nemá navíc Čechy rád a nerad sem jezdí
- politici přešli na politiku pasivní resistence (pasivního odporu), ignorovali říšskou radu a nedocházeli na jednání  vede k politické izolaci a zbavili se jediné možnosti něco ovlivnit
- 1874 definitivní rozpor v politické straně, vzniká národní strana svobodomyslná („mladočeši“)- Sladkovský a bratři Grégrové × Národní strana („staročeši“)
- politické soupeření asi do roku 1890
- velký spor o to, zda pokračovat v resistenci či nikoliv, 1878/9 se poslanci konečně vracejí do svých křesel
- 1878 vzniká třetí politická strana u nás Českoslovanská sociálnědemokratická strana, U kaštanu v Břevnově
- v této době se začíná zakládat politické uskupení pro 1. SV
- 1873 mezinárodní spojenectví – spolek 3 císařů – smlouva o všestranné vzájemné pomoci kromě vojenské – Rakouskouhersko (FJ I.) + Rusko (Alexandr II.) + Německo (Vilém I.)  největší aktivita Německa, protože potřebuje kontakty jako nový stát, hledá mezinárodní oporu
- funguje asi do roku 1877, protože Rakousko a Rusko směřuje na Balkán – Ruskoturecká válka  rozpad spolku tří císařů
- 1878 na Berlínském kongresu se sdružuje Rakousko a Německo a uzavřeli dvojspolek
- v 80. letech jsou politici v Čechách k Vídni relativně loajální – tzv. „drobečková politika“, tj. loajalitou možná něčeho dosáhneme, v závěru 80. letech vyšel článek a byla kritizována tato politika, která dosáhla pouze drobných ústupků Vídně.

2008-10-07T00:29:00.000-07:00

2008-08-11T04:00:00.000-07:00

- Orel
- 1863 vzniká umělecká beseda – sdružení českých umělců – několik sekcí – hudební, výtvarná a literární
- snaha o založení Národního divadla
- centrum v době u Halámků – dnes Náprstkovo muzeum
- v této době vzniká první dívčí střední škola
- v zahraniční politice 60. let vrcholí soupeření Rakouska a Pruska o nadvládu nad zeměmi Německa 1864 válka s Dánskem
- 1866 se rozpoutal spor o toto území Prusko – rakouská válka
- Pražský mír – ztráta Benátska a Holštýnska, rozpuštěn Německý spolek, konec nadějí na Velkoněmecké sjednocení
- změny vnitřní a ostré vystoupení Maďarů, požadavkům bylo nakonec vyhověno
- 1867 Rakouskouherské vyrovnání – přetvoření monarchie na principu dualismu  vzniká skutečně Rakouskouherské císařství – země rozděleny na předlitavsko (České a Rakouské země) a zalitavsko (Uhry a Horní Uhry (Slovensko)) – společný panovník FJ I.  společná 3 ministerstva – zahraničí, války a financí ; všechno ostatní je samostatné a nezávislé
- změnila se ústava, když Zalitavsko má ústavu z 1848 svoji
- Předlitavsko vzniká prosincová ústava - platí obě až do 1918 vzniká právní problém (i když minimální) proto, že Slovensko a Čechy mají dočasně jiné zákony, protože dočasně byli po vzniku ČSR se dočasně zachovávají zákony Rakouskauherska
- Češi definitivně nespokojeni, protože ty požadovali trialismus, čeští politici vždy podporovali vládu, ale nyní se cítili ukřivděni; Uhry však byli v hospodářství okrajové, Uherská povstání jsou radikálnější, máme také obrovskou německou menšinu.

2008-08-07T06:33:00.000-07:00

- 1859 Rakousko × Sardinii – Rakousko prohrává a uzavřen separátní mír, kdy Sardinie získala Lombardii
- odvolání ministra Bacha
- 1860 vydán říjnový diplom FJ I., kdy se císař veřejně vzdal absolutní formy vlády ; slibuje ústavu a rada, která je dosud jen poradním sborem, bude přetvořena v podstatě v parlament
- léta 60. představují jakýsi protiklad letům 50.
- je přislíbena modernizace, parlament a ústava
- slib byl naplněn ne zcela uspokojivě
- 1861 vydána únorová ústava Schmerlingova – opět nesplňuje očekávání, protože je to opět oktrojovaná ústava – zavedena shora, příkazem parlamentu  vysoké zákonodárné pravomoci panovníka
- Uhry ji odmítly okamžitě a razantně, kritika ovšem i v Čechách a Rakousku
- 1863 pozastavena platnost této ústavy, kvůli přepracování
- došlo ale k přetvoření říšské rady, představuje nově sbor zákonodárný (dvě komory – panská sněmovna (jmenována císařem bez voleb); poslanecká sněmovna (volená sněmovna – zemským sněmem))
- dále užší říšská rada, poslanci za neuherské a neitalské země (užší výbor)
- zemské sněmy jsou voleny na základ kuryjní systém, který umožňuje volit na základě vysokého volebního censu  6% obyvatelstva
- absence radikálního politického proudu – republikánů nebo demokratů, zanikají po revoluci 1848 (hlavní radikálové Frič a Sabina); ze identifikovat konzervativní uskupení Lev Thurn (intelektuálové a šlechta) a opět se stává aktivním Palacký a F.L. Rieger, popř. Brauner  vzniká česká národní strana (1. samostatná česká politická strana – liberálové, Národní listy)
- obroda společenského a spolkového života, 1861 vzniká sbor Hlahol (pouze česká hudební tvorba) - sbormistrem je Bedřich Smetana, poprvé na pohřbu V. Hanky
- vzniká 1862 Sokol – duchovním otcem je Fügner, dále Tyrš, který byl praktikem, sportovní a tělovýchovné aktivity, spojení těla i ducha, sdružuje hlavně střední a vyšší vrstvy – kroj navrhl Mánes
později Katolická org.

2008-08-01T12:42:00.000-07:00

- útlum společenského a politického života, většina věcí podřízena dozoru, nemožnost rozvoje ani kulturního života
- Palacký a ostatní se stahují do ústranní, Borovský byl vysídlen do tyrolského Brixenu
- od poloviny 50. let obrození opět ožije, když vyšla Babička, pohřeb K. H. Borovského, Němcová na jeho rakev položila trnovou korunu
- rozmach ekonomiky, rozvoj podnikání v 50. letech, podnikání volné soutěže, kdy neexistují žádné překážky, hlavní odlišnost neoabsolutismu od Metternichova absolutismu, vznikají komory živnostníků, vzniká živnostenský řád, aby mohli konkurovat Prusku
- po revoluci 1848 se znovu objevuje Německý spolek, vzniklý po Vídeňské kongresu, kterému předsedá Rakousko – František Josef I.
Krymská válka 1853 – 56
Rusko ×Osmanské říši + VB, Fr a Piemont (část Sardinského království)
- Rusko očekává Rakouskou pomoc, ale Rakousko i neposkytlo a Rusko bylo velmi zarmouceno
- Rusko prohrává
- Sevastopolské povídky (L.N. Tolstoj)

2008-07-30T02:37:00.001-07:00

- katolická církev se znovu stává velkou i oficiální oporou habsburského režimu
- silní katolíci vždy až do 1781, kdy je za Josefa II. vydán Toleranční patent – uvolnění náboženství – nabídka lutheránctví a pravoslaví, uvolňuje také postavení Židů, postrádáme Jednotu bratrskou a kališnictví; církev postavil pod státní dohled, zrušil neužitečné kláštery (pokud nebyli školami nebo nemocnicemi), kláštery přeměněny na vojenské budovy, některé byli obnoveny
- 1850 je zrušeno Placentum regio (souhlas panovníka) – znamenalo, že veškerá nařízení papeže tedy hlavy kat. církve smějí být provedena v monarchii jen se svolením panovníka  církev je suverénní a je obnovena velmi těsná spolupráce a je potvrzena 1855 Konkordát (obecně smlouva státu a církve) – církev znovu získala dohled nad rakouským školstvím, povinně se vyučuje katolické náboženství, ale také dozírá na pravost osnov, přes něj se nedostanou třeba evoluční teorie, dozor nad rodinným právem, do budoucna to přinese spíš nepopularitu až budou ničeny symboly monarchie

Vývoj rakouské monarchie

2008-07-08T05:02:00.000-07:00

Vývoj rakouské monarchie
- revoluce 1848 a 49 byla v podstatě vojensky poražena
- jako poslední vzdorovaly Uhry, Habsburkům pomáhá Ruský car Mikuláš I.
- 1848 se stal králem František Josef I.
- dočasně přežívá březnová ústava nebo Stadionova z března 1848 do roku 1851
- zrušena Silvestrovskými patenty 31. 12. 1851 a Rakousko se opět k absolutní monarchii
- 1851 – 1859 jsou označena jako Bachovský absolutismus  ministrem vnitra baron Alexandr Bach je symbolem neoabsolutismu, policejní stát
- panovník není žádnou symbolickou figurkou
- kníže Felix Schwarzenberk nebo baron Kempen jsou také tvůrci této vlády
- zůstala zachována rovnost občanů před zákonem, zrušeno poddanství ze září 1848
- vrchnost nenabyla zpět svá privilegia, neexistují vrchnostenské soudy ani správa  soudní pravomoci přecházejí na stát a všichni jsou občané
- zelená pro podnikání a volná soutěž
- cenzura, kontrola shromažďování a omezeno spolčování
- opora moci – (mluvilo se o čtyřech armádách) – stojící (vojsko), sedící (úředníci), klečící (církev), plazící se (udavači)

- revoluce 1848 a 49 byla v podstatě vojensky poražena
- jako poslední vzdorovaly Uhry, Habsburkům pomáhá Ruský car Mikuláš I.
- 1848 se stal králem František Josef I.
- dočasně přežívá březnová ústava nebo Stadionova z března 1848 do roku 1851
- zrušena Silvestrovskými patenty 31. 12. 1851 a Rakousko se opět k absolutní monarchii
- 1851 – 1859 jsou označena jako Bachovský absolutismus  ministrem vnitra baron Alexandr Bach je symbolem neoabsolutismu, policejní stát
- panovník není žádnou symbolickou figurkou
- kníže Felix Schwarzenberk nebo baron Kempen jsou také tvůrci této vlády
- zůstala zachována rovnost občanů před zákonem, zrušeno poddanství ze září 1848
- vrchnost nenabyla zpět svá privilegia, neexistují vrchnostenské soudy ani správa  soudní pravomoci přecházejí na stát a všichni jsou občané
- zelená pro podnikání a volná soutěž
- cenzura, kontrola shromažďování a omezeno spolčování
- opora moci – (mluvilo se o čtyřech armádách) – stojící (vojsko), sedící (úředníci), klečící (církev), plazící se (udavači)

2008-06-23T01:05:00.000-07:00

- Komuna existuje pouze 72 dní, vláda se totiž spojila s německou armádou přítomnou na území Francie a vojska v květnu 1871 rozprášili Komunu, pomoc 1. internacionály, což jí vykoledovalo větší represe policejních režimů
Německé císařství
- Vilém I. je prvním císařem, hlavní politiku vede první kancléř Otto von Bismarck
- trvá do roku 1918, kdy dojde k jeho porážce v 1. SV dne 11. 11.
- Výmarská republika do roku 1933
- od roku 1933 Třetí říše (1. SSŘ, 2. Německé císařství)
- koncem 19. stol. se dostává Německo na přední příčky v hospodářských veličinách (střídají se s USA a Německem, dále VB, 4. místo Japonsko)
- schází jim pro rozvoj kolonie
- Japonsko se zase střetává v Číně, Koreji a Mongolsku se zájmy Ruska
- Německo staví velké loďstvo

2008-06-19T03:01:00.001-07:00

- Rakousko je naprosto vyřízeno a končí myšlenky na Velkoněmeckou koncepci; rozpuštěn Německý spolek, vytvořen Severoněmecký spolek (22 severoněmeckých států pod vedením Pruska), drancování Čech Prusy, dokonce zavlečení cholery, 1867 vznik Rakousko-Uherska – vyrovnání s odbojnými Maďary – společná 3 ministerstva – války, financí a zahraničních věcí
- nutnost připojení jihoněmeckých státu, čemuž brání Francie, využití boje o uvolnění Španělský trůn, Emžská depeše – dohoda mezi Francií a Pruskem o tom, že stáhne kandidaturu, měla zůstat tajná
- Bismarck ji však pozměněnou zveřejnil a Francie (Napoleon III.) vyhlásila válku Prusku
- 1870 Pruskofrancouzská válka – Francie jasně prohrává u Sedanu, Napoleon III. (symbol neoabsolutismu) je zajat, v podstatě vlastními lidmi, aby se ušetřila zem a mohlo dojít k dohodě, vyhlášena 3. republika, nedošlo k dohodě asi v říjnu 1870 obležení Paříže a v lednu 1871 Francie kapituluje, omezení zásobování, bylo třeba podepsat potupné mírové podmínky: válečné reparace velmi vysoké (5 mld. franků ve Au) – mimořádné prostředky německého rozpočtu na rozvoj převážně vojenské techniky a školství (celkově industrializace), Francie přišla o Alsasko a Lotrinsko (kde se nachází velmi solidní průmyslová centra a cenné suroviny), dočasně rozmístěny ve Francii německé vojenské posádky
- leden 1871 dochází ke spojení všech Německých území v zrcadlové síni Ludvíka XIV. ve Versailles vyhlášeno Německé císařství
- v Paříži propuká protivládní povstání, vláda mizí z msta a v březnu ovládla Paříž pařížská komuna  levicově orientovaní – chudina, studenti, dělníci, řemeslníci
- její program nebyl realizován
- právo na práci, omezení těžké práce žen a dětí, regulace nájemného, snížení platů úředníků a mají probíhat každý rok volby, dobrovolnická milice komuny, právo všech na bezplatné vzdělání a jiná další sociální opatření

2008-06-15T01:34:00.001-07:00

- 1848 se znovu řeší myšlenka jednotného Německa, zasedá znovu sněm, Velkoněmecká (veškeré Německy mluvící obyvatelsko včetně tzv. Předlitavska, nejsilnější Rakousko) a Maloněmecká (bez zemí habsburské monarchie – Českých zemí a Rakouska, nejsilnější Prusko)
- jaké zvolit státní uspořádání – konstituční monarchii či republika
- nakonec maloněmecká konstituční monarchie, Palacký poslal list do Frankfurtu, kde odmítá začlenění do říše  Pruský král odmítá korunu
- u zrodu Německa později stojí Otto von Bismarck, kancléř 1862 – 1890, přesvědčen o sjednocení krví a železem, jasně bez Rakouska a pod Pruským králem (monarchie, s minimální pozicí parlamentu), najde si záminku pro vyhlášení války
- překáží Francie a Rakousko
- 1864 uzavřel spojenectví s Rakouskem × Dánsku o Šlezvicko (potom Prusko) a Holštýnsko (Rakousko), převažují zde Němci, Dánsko rychle prohrálo
- 1866 Pruskorakouská válka – zpochybnění rozdělení kořiti roku 1864, Prusy vede hrabě generál Moltke, Rakousku velí nedobrovolně zbrojmistr von Benedeck, Itálie je spojencem Pruska na ti měsíce (přislíbení Benátska), srážky hlavně ve východních Čechách, bitva u Hrance Králové či u Sadové Rakousko definitivně prohrává, Prusové mají zadem nabíjené pušky jehlovky

2008-06-09T23:19:00.000-07:00

- celkem velký vliv císařů až do 17. stol.(knížata vedou jen svou vnitřní politiku (CLA, ekonomika, náboženství po době reformace)) – třicetiletá válka 1618 – 1648
- císaři jsou Habsburkové, ale velké státy vedou vlastní zahraniční politiku, ale na císaře většinou ohledy neberou, třeba Sasko, Braniborsko
- končí Vestfálským mírem, potvrdil samostatnost říšských knížat a to naprostou včetně zahraniční politiky  císař je jen formální postavou, posílení Bavorska a Saska, Braniborska (spojilo se s Východním Pruskem 1701 se vyhlásilo jako Pruské království – Hohenzollernové, silná armáda)
- 1806 zrušena Napoleonem po vítězství u Slavkova (posledním císařem František II. (v Čechách jako F I.))  tvoří Rýnský spolek, zrušen po Vídeňském kongresu, stále rozdrobeno 30 menších států, pouze Německý spolek, který spojuje velmi volně, patří sem také České země a Rakousko, říšský směn ve Frankfurtu, kde předsedá Rakouský císař
- potom se projevují pocity národní jednoty

Sjednocení Německa

2008-06-08T00:14:00.000-07:00

- 843 rozpad Francké říše
- Západofrancká Karlovci 987 – centralizace (Karlovci)
- Východofrancká – Ludvík Němec – feudální rozdrobenost
- 919 nastupuje Jindřich ptáčník (Saská dynastie, později nazvána Ottonská), zvolen silnější panovník kvůli obraně proti Maďarům, platí Maďarům tribut, ale mi platíme Jindřichovi
- 962 Ota I. zakládá SŘŘ, nechává se v Římě korunovat na císaře
- král nejprve volen všemi svými vazaly, později nejsilnější kurfiřti (arcibiskup Kolínský, Mohučský a Trevírský), český král, vévoda Saský, markrabě Braniborský, falckrabě Rýnský
- císař není volen, ale musí podniknout korunovační cestu do Říma
- doby interregna (bezvládí, někdy i 10 let)
- myšlenka renovatio imperii
- patří sem Německé stát a papežský stát + zvláštní postavení českých zemí
- 1212 Zlatá bula sicilská – vymezuje právní poměr mezi českými zeměmi a SŘŘ, české království uznává nadřazenost, ale nejsou říšským lénem, český král je arcičíšník při říšském dvoře český trůn obsazuje zemský sněm

2008-05-22T03:20:00.000-07:00

- u konečného úspěšného pokusu stojí opět Sardinské království (savojská dynastie, Viktor Emanuel), 1852 Camillo Benso di Cavour, ministerský předseda Sardinie, politika pipojení zbytku Itálie k Sardnii, 1. připojení severních oblastí, Lombardie a Benátska, která patří Rakousku
- 1859 Rakousko × Sardinii + Francie (2. císařství Ludvík Napoleon Bonaparte (jako Napoleon III.), který se snaží oslabit Františka Josefa I.) jako spojenec – bitva u Magenty a Solferina (založen mezinárodní červený kříž) – Rakousko výrazně poraženo
- Modena, Parma a Toskánsko by byli nakloněni připojení, čehož se leká Francie, protože vidí podporu Sardinie a tak Francie uzavřela rychle separátní mír s Rakouskem (Napoleon by nechtěl konkurenta a navíc spolupracuje c papežským státem)
- výsledkem je kompromis, že Lombardie je připojena k Sardinii (na válku bez opory Francie nemá) a na základě plebiscitů se k nim připojuje Modena, Parma a Toskánsko, Luga  Cavour to považuje za neúspěch a odstoupil, i přesto je považován za otce sjednocení
- 1860 propuká rolnické povstání na Sicílii, rychle se šíří, proti dynastii Bourbonů na pomoc přišel profesionál revoluce Giussepe Garibaldi a jeho 1000 „profi“ bojovníků (angažuje se v jižní Americe, permanentně nosí poncho); velmi brzy se dostal do čela povstání a rozšířil je i na pevninu a za několik měsíců se stal pánem Království obojí Sicílie  předává Sicílii pod vládu Sardinie, protože není velký politik
- 1861 z těchto celků vyhlášeno Italské království – Viktor Emanuel I. (sídlí v Turíně a o 3 roky později Florencie, Řím 1871)- konstituční monarchie
- 1866 – nová šance na Benátsko, součást boje mezi Pruskem a Rakouskem, Prusko se spojilo s Itálií, aby ta zadržovala část Rakouské armády; Italové prohráli všechno Rakušané prohráli v Čechách, Rakušané kapitulují a ztrácejí Benátsko ve prospěch Itálie
- 1870 Prusko × Francie – válka v rámci sjednocení Itálie, Francie prohraje, Itálie obsazuje nekompromisně papežský stát a Řím  hl.m. Řím, království do roku 1945, papež je vykázán do Vatikánu 1929 – lateránské dohody, Pius XI. a Mussolini, suverenita papežského státu Vatikánu
- markantní rozdíl mezi severem a jihem dodnes.

2008-05-19T04:35:00.000-07:00

Sjednocení Itálie
Od pádu Říma 476 je Itálie rozdrobena na drobné státy a tyto se stávají cíly mocenské politiky větších států
kolem roku 1000 Ottonská dynastie ze SŘŘ, Ota I. 962 - 1. císařem
999 – Silvestr II. dal papežskému úřadu mocenskou vládu; s Ottou III. se snaží obnovit římské impérium, ale má sdružovat křesťany celé Evropy, kdy papež by představoval duchovní hladu a císař světského vládce  plán krachuje hlavně kvůli centralizované Francii (dynastie Kapetovců)
12. stol. pokusy Barbarossy o sjednocení
města jako Benátky, Janov či Florencie získávají velké bohatství  obrací se buď k papeži či k císaři, aby si udrželi samostatnost – ghibelini (k císaři) a guelfové (papež)  sledují svůj vlastní zájem a podle toho se přikloní k tomu určitému táboru
rozkvět Itálie v době renesance – hlavně Florencie (dynastie Medicejové), přináší utopickou myšlenku sjednocení (Petrarca dokonce navštívil Karla IV. a žádal ho, aby přesídlil do Říma)
další myšlenky až po Napoleonských válkách.

2008-05-15T10:17:00.000-07:00

České země
- sídlí u nás nacionalismus, Palacký vydává dokonce česky své dějiny Čech, které končí okem 1526
- lid smýšlí demokraticky a radikálně, na jaře 1848 svolána schůze lidu ve svatováclavských lázních – chtějí sepsat petici, kterou by poslali do Vídně, Svatováclavský výbor, podepsaná velkou silou lidu
- Ferdinand vydal Kabinetní list – v Praze 8. 4. 1848 – zrovnoprávnění češtiny v úředním styku, založení zemského sněmu (stavovský i volený sněm), rozšířen Sv. Václavský výbor – Národní výbor
- přišel požadavek, ať pošlou zástupce na Frankfurtský sněm, Palacký odmítá pozvání na sněm, roztrpčení vlády ve Vídni a německého obyvatelstva Čech, Palacký je zastáncem austroslavismu
- u Němců se proti České a Slovanské názory prohloubí v létě po všeslovanském sněmu, většina Slovanů z monarchie, bylo to chápáno jako provokace či protiváha Frankfurtského sněmu, povstání radikálů z řad studentstva svatodušní bouř – barikády, 5 dní se daří držet
- Windischgrätz je však velitelem vojska a ten začal střílet z děl na Prahu a vyslal také vojsko, povstání potlačeno a rozpuštěn Slovanský sjezd, vyhlašuje v Praze výjimečný stav, během povstání mu zastřelili manželku Eleonoru.

Rakousko

2008-05-02T03:53:00.000-07:00

- velká centralizace, jisté skupiny naladěny liberálně či požadovali malé změny, ale většina žije v klidu
- 13. 3. 1848 vypukla revoluce ve Vídni po přečtení projevu Lajoše Kossutha z Prešpurku, studentem. První reflexe revoluce z Francie. Lid si vynutil Metternichovo odvolání, je jim slíbena také ústava, byl svolán sněm
- zrušení cenzury slova a tisku, shromažďovací a petiční právo a vyřešení otázky roboty, samostatnost Uher a zrovnoprávnění Židů
- koncem dubna vyšla úplně jiná ústava – moc je v rukou císaře a ministrů  oktrojovaná ústava – dvou komorový parlament – volební census
- studentské bouře v květnu - Ferdinand ustupuje znovu, změna ústavy, jednokomorový říšský směn, voleni lidem veškerým
- Ferdinand prchá z Vídně
- v červenci 1848 se poprvé sešel směn, který měl vypracovat ústavu, spolu s tím řešit také robotní otázku
- 7. 9. zrušení konec poddanství a roboty, poddaní se musí vykoupit
- Ferdinand se vrací a směruje se k Uhrám, kde chce potlačit vzpouru, chce tam poslat vojsko pod vedením Windischgrätze, lid sympatizuje s revolucí a dojde k lidovému povstání, když se chtějí vojáci probít a lidé jsou poražení, císař opět prchá;uzavřel sněm ve Vídni a sněmuje v Kroměříži 1848 – 9
- symbolem říjnových revolucí je postava Latoura ministra války, lynčovali ho a pověsili ho na lucerně
- poslanci Palacký a F. L. Rieger – podílejí se aktivně na vytváření ústavy, chtějí zrovnoprávnit Čechy, také Augustin Brauner; později Karel Havlíček Borovský
- konečně sepsána ústava, odstupuje Ferdinand I. a v prosinci 1848 nastupuje František Josef I. konzervativní absolutista. Jmenuje Schwarzenberka novým ministrem
- chce vypracovat novou ústavu a na jaře 1849 vypravil vojsko do Kroměříže, které má rozpustit parlament a ten byl násilně rozehnán
- vydána další oktrojovaná ústava, která nevstupuje do podvědomí, éra Bachova absolutismu a až 1860 na základě Říjnového diplomu vydána respektovaná ústava

Revoluce 1848

2008-04-26T02:31:00.000-07:00

- jaro národů, zlom v dějinách Evropy, prosazení principu občanské společnosti
- leden 1848 – podzim 1849, cca 50 ohnisek revoluce – Itálie  Uhry; mimo revoluci stojí jedině Rusko (tam až 1905) a Velká Británie (politické požadavky jsou splněny již 150 let; parlamentní monarchie, ještě dodnes nemají pravou ústavu)
Příčiny
- průmyslová revoluce a zrod kapitalismu, rozvoj naráží na přežitky monarchie (robota, cechy, aj.)
- myšlenka občanská, která opět naráží na absolutismus – volební právo, shromažďování a spolčování, vlastnictví, svoboda projevu, svoboda náboženského vyznání  požadavek konstitucí  konstituční monarchie a republiky
- národní probuzení – roztříštění (spojení – Německo a Itálie), spojení (roztříštit – Čechy, spíše vymezit si vlastní postoj)
- sociální problémy, dělnictvo, které chce posílit svůj sociální statut
Požadavky
- konstituce, sociální pož., národní myšlenka, občanská práva

Ústní lidová slovesnost

2008-04-19T09:27:00.001-07:00

tvorba lidu, zvl. venkovského, bohatství tematické a žánrové, doklad tvořivosti a uměleckého cítění lidu, odraz jejich životních zkušeností, např. písně, pohádky, lidové balady (Osiřelo dítě), pověsti, hry se zpěvy, loutkové hry (Don Šajn)
inspirační zdroj pro literaturu, zvl. v období národního obrození

2008-04-09T03:42:00.000-07:00

divadelní hry světského obsahu, tzv. interludia čili mezihry, jichž je zatím známo sedm z let 1644–46 = fraška z lidového života pro drobné měšťanstvo, často výsměch sedlákovi, nevybíravá kritika s vulgarismy (např. Intermédium nové o nemravních chrapouních, kterak jeden druhému, totiž dobrý vožralec lepšímu vožralci, svou ženu arcivožralou prodal). Byly provozovány kantory a žáky městských škol, kteří si takto přilepšovali ve svém nuzném živobytí - publikum totiž na konci přispívalo hercům drobným penízem nebo přímo nějakou tou naturálií. Mezihry se předváděly při všech vhodných příležitostech, při různých slavnostech, hlavně za masopustu. Podle námětu se dají rozdělit do tří skupin
a) mezihry s tématem námluv
b) mezihry s tématem hloupého sedláka a jeho obžerství
c) mezihry s postavou rázné ženy, která svého muže drží zkrátka
básnická skládání
historiografická díla
skladba Lamentatio rusticana (Lamentace venkovanů) se selským otčenášem, tj. skladbou o selském životě; sloky končí vždy veršem modlitby

Zábavná literatura
kramářská nebo jarmareční píseň
o zajímavých příhodách (požáry, povodně, nešťastné lásky, vraždy); zpívali je o jarmarcích potulní kramáři za doprovodu flašinetu a ukazování výjevů na seriálu obrázků, prodávali texty písní
František Jan Vavák (* 26. 10. 1741 Milčice = dnes okr. Nymburk, † 15. 11. 1816 tamtéž)
český písmák
všestranně vzdělaný rychtář
vlastenec, který usilovat o hospodářské i kulturní povznesení českého venkova
byl považován za zástupce sedláků, k jejich poučení sepisoval veršované skladby i písně
sedmidílné Paměti = dobové události a vlastní názory z let 1770–1816, záznamy veršovaných skladeb, ohlasy soudobých událostí, praktické rady pro všední život.

Pololidová literatura

2008-04-07T05:08:00.000-07:00

Pololidová literatura
přechod mezi oficiální literaturou a lidovou slovesností
literatura o lidu, ale z pozic ne lidových ani panských, ale měšťanských; znalost lidového prostředí
Václav František Kocmánek (* 1607 Čáslav, † 1679 Praha)
učitel
č. dramatik, básník a prozaik
Jeho otec, vysloužilý voják z tureckých válek, měl v Čáslavi dům.
V Čáslavi chodil K. do školy, pokračoval Praze, od roku 1621 v Uherském Brodě
V Praze konvertoval ke katolicismu (nebyl sám, stejný nápad měla v té době u nás řada dalších lidí - jinak by rychle následovala ztráta postavení)
„A jest pravda, že jsme bratři, nechť na nás, kdo jak chce, patří, taky rovně řemesníci, ba také i nákladníci. Já dávno navařil piva (a ještě mi ho škopek zbývá) z votrubů znamenitého a velice lahodnýho; šenkuji je už pořád rok, ač bych je moh? vydati v skok, kdyby je kdo chtěl i pítia u mě za hosti býti. Než, každý, jak ho koštuje, hned se šklebíc na mě plije, a radši aby ho nepil, mnohý mi groš na zem hodil, jde pryč, kam ho voči nesou -aby je kat vzal i s chasou!“
Jeho literární dílo se vyznačuje pestrou žánrovou skladbou a obsahovou rozmanitostí
 nábožné divadelní hry Actus pobožný o narození Syna božího, Pána naše Ježíše Krista (tiskem 1894).

Jazykověda

2008-04-02T04:58:00.000-07:00

Jazykověda
Úpadku českého jazyka, přejímání cizích slov a zužování čtenářské základny se snažili (často neúspěšně) čelit tzv. ”brusiči jazyka”, např.: Matěj Václav Šteyer: Brus jazyka českého a
Václav Jan Rosa (* asi 1630 Zdice, † 11. 8. 1689 Praha)
český gramatik a básník
přední literát č. baroka
představitel tzv. jazykového purismu (z lat. purus = čistý; předpokládá, že slova se nemají nikdy přejímat z cizích jazyků, ale raději vytvářet nová, např. skládáním, z jazyka samého – to je ovšem pro češtinu poněkud nevhodný způsob, protože čeština vytváří slovní zásobu zejm. odvozováním)
lat. psaná mluvnice češtiny Čechořečnost (1672) = latinsky psaná gramatika a stylistika, svědčící o necitlivém novotaření, očišťování jazyka
české časoměrné básně: Pastýřské rozmlouvání o narození Páně
rozsáhlé české milostné skladby Discursus Lypirona (1651)
rukopis česko-lat.-něm. slovníku Thesaurus linguae Bohemicae.

Koniáš Antonín

2008-03-27T04:59:00.000-07:00

Koniáš Antonín (lat. Antonius Konias či Koniass; * 13. 2. 1691 Praha, † 27. 10. 1760 Praha)
jezuita
č. a lat. spisovatel
misionář nechvalně proslulý konfiskací, pálením či opravováním nekatolických knih, které se snažil nahradit katolickými knihami
sám sepsal řadu náboženských spisů (postilu, kancionál aj.), které vyšly česky, latinsky a německy
pro potřeby duchovních správců a církevní cenzury sestavil soupisy nábožensky a mravně závadné české i cizojazyčné literární produkce, jejímiž vzory byly římské indexy zakázaných knih: Clavis haeresim claudens et aperiens (Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, k vykořenění zamýkající aneb Registřík některých bludných, pohoršlivých, podezřelých neb zapověděných kněh (1729, 1749) – viz obrázek vpravo
v novodobé české společnosti platí (zejm. díky Jiráskově Temnu) za symbol fanatického či nekulturního ničitele knih, ale je třeba si uvědomit, že nekulturní zajisté nebyl (údajně přispěl k likvidaci pouze nekatolické lit.) a jeho chování jen odráželo dějinnou epochu.

Duchovní lyrika

2008-03-25T05:17:00.001-07:00

Duchovní lyrika
Bedřich Bridel (* 1. 4. 1619 Vysoké Mýto, † 15. 10. 1680 Kutná Hora)
č. básník a překladatel
kat. kněz, misionář, prof. rétoriky a poetiky
autor pastoračních spisů, legend, písní a básní meditativně spirituálního charakteru, v nichž využíval jak výrazné metaforičnosti, tak i zvukových prvků jazyka
legenda Život sv. Jana (1656)
Jesličky (1658) – vánoční poezie
Co Bůh? Člověk? (1659) – mystická, patetická úvaha o dokonalosti boží a nicotě lidské existence

Adam Michna z Otradovic (* asi 1600 Jindřichův Hradec, † mezi 30. 6. a 16. 10. 1676 tamtéž)
č. skladatel, básník a varhaník
od 1645 varhaník v Jindřichově Hradci
duchovní písně na vlastní č. básnické texty: Česká mariánská muzika, Loutna česká, Svatoroční muzika
skládal vokální instrumentální chrámové kompozice na lat. liturgické texty: např. sbírka Sacra et litanie a Missa Sancti Venceslai
Michnovy skladby byly vydávány tiskem v Akademické tiskárně v pražském Klementinu.
ukolébavky, např. Hajej, můj andílku
milostné písně: např. Pod našima okny
vánoční koledy, např.: Chtíc, aby spal

Historická literatura
Jan František Beckovský (* 18. 8. 1658 Praha, † 26. 12. 1725 Havlíčkův Brod)
č. historik a spisovatel
člen křižovnického řádu.  1688 vysvěcen na kněze
kronika Poselkyně starých příběhův českých - popisuje české dějiny od počátků do r. 1715 (adaptace Hájkovy kroniky)

Pobělohorská literatura

2008-03-19T06:53:00.000-07:00

Oficiální pobělohorská literatura
Svatováclavská bible (náhrada Kralické bible)
vyšla ve třech dílech v obráceném pořadí. První byl Nový zákon z roku 1677, pak druhý díl Starého zákona z roku 1712 a nakonec první díl Starého zákona v roce 1715. V letech 1769-1771 vyšla tato bible v 2. vydání.
č. překlad bible pořízený zásluhou jezuitů.
Vychází z Vulgáty (Hieronymův překlad do latiny; okolo r. 400 po Kr.) a navazuje na starší české překlady zejm. na Bibli benátskou (1506) a Bibli kralickou, jejíž kulturně jazykový význam dále rozvíjí.

Bohuslav Balbín (* 3. 12. 1621 Hradec Králové, † 29. 11. 1688 Praha)
jezuita, lat. píšící č. historik, místopisec, hagiograf (= spisovatel literatury o světcích a světicích), lit. vědec
Autor četných historických a hagiografických spisů s vlastenecko-kat. tendencí, které našly ohlas v Čechách i v cizině
Výtah z českých dějin (Epitome rerum Bohemicarum, 1677)
historicko-vlastivědná encyklopedie Čech Historické rozmanitosti Království českého (Miscellanea historica Regni Bohemiae, 1679) – za svého života vyd. 10 svazků
posmrtně vyšla Bohemia docta (Učené Čechy, ve dvou vyd.: 1776–80 a 1777) = dílo důležité pro č. lit. hist.
v rukopise zůstal vlastenecko-apologetický spis Krátká, ale pravdivá rozprava o kdysi šťastném, nyní však zbědovaném stavu Království českého… (1672 až 73), po více než stu letech vyd. Františkem Martinem (1775) a od dob národního obrození proslulý jako Obrana jazyka českého
pro školské potřeby sepsal příručku poetiky a rétoriky Nástin humanitních disciplín (Verisimilia humaniorum disciplinarum (1666).

2008-03-17T05:31:00.000-07:00

zásady moderního vyučování a výchovy (např. vyučování pro všechny, zdarma a v mateřském jazyce; důraz na praxi – učit vědomostem i dovednostem; důraz na tělesnou výchovu
názornost vyučování – postup od známého k neznámému, poznávání přírody; důležitost kázně)
spis obsahuje i názor na koncepci vzdělání: rozdělení výchovy do 4 stupňů po 6 letech na výchovu předškolní, tj. v rodině, pak ve škole obecné, dále latinské (gymnázium) a na univerzitě (doplněno cestováním)
Informatorium školy mateřské (1632) = pro matky, výchova v předškolním věku
Dveře jazyků otevřené (Janua linguarum reserata, 1631; někdy překládáno též jako Brána jazyků otevřená) = učebnice latiny
Orbis pictus (Svět v obrazech, 1658) = 1. obrázková učebnice na světě, spojení jazykového a věcného vyučování
Škola hrou (Schola ludus) – rozvíjí smyslové schopnosti
Další díla
téměř hotový č.-lat. slovník Linguae Bohemicae thesaurus - zničen při požáru Lešna v r. 1656)
encyklopedie Theatrum universitatis rerum (nedokončený rukopis zničen tamtéž)
náb. spisy Přemyšlování o dokonalosti křesťanské (1622), Nedobytedlný hrad jméno Hospodinovo (asi 1622)
úvahy o uspořádání společnosti Listové do nebe… (1619) = 5 fiktivních dopisů chudých Kristovi
dílo vymezujících poslání jednoty bratrské Kšaft umírající matky Jednoty bratrské (1650) = reakce na Vestfálský mír (1648), který zhatil jeho naděje na návrat do vlasti = alegorická forma závěti
”Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu,... vláda
věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!”
o filosofická próza Labyrint světa a lusthauz srdce (1631, v r. 1663 pod názvem Labyrint světa a ráj srdce) – 2 části
satirická alegorie světa (jako města) s postavou poutníka – vzdělance (= autor)
průvodci: Všezvěd Všudybud (usiluje poznat svět) a Mámení (přizpůsobuje se nedostatkům)
prohlížejí všechny stavy a zaměstnání  realistický obraz doby, smýšlení a lidí
ostrá kritika tehdejší společnosti (touha po penězích, podvod, klam, války ap.)
2. část – návrat do vlastního srdce a k Bohu (= záchrana)
názorný, srozumitelný styl, dokonalá forma, jazyk bohatý (synonyma, několikanásobné větné členy), názorný; složitá souvětí, tzv. humanistická perioda (tj. soustava vět spojená do dvoudílného souvětí, jehož části se oddělují dvojtečkou nebo středníkem a nazývají se předvětí a závětí = jádro výpovědi); vliv latiny
alegorie – využívá přeneseného významu v rámci celého díla; děj má doslovný a zároveň přenesený význam
o autor básní a přebásnění žalmů
o sběratel a autor hymnických písní (např. Kancionál, to jest Kniha žalmů a písní duchovních z r. 1659)
o sbíral proroctví (např. Lux in tenebris = česky Světlo v temnotách – z r. 1657)
o překlady z latiny
o pojednání O poezii české (propaguje časomíru)

Pobělohorská exilová literatura

2008-03-13T06:31:00.000-07:00

Pobělohorská exilová literatura
Pavel Skála ze Zhoře (* 10. 7. 1583 Praha, † asi 1640 Freiberk v Sasku)
č. kronikář, právník, pobělohorský exulant
rozsáhlá rukopisná Historie církevní s podrobným vylíčením zejména č. dějin první třetiny 17. století

Jan Ámos Komenský (* 28. 3. 1592 Nivnice u Uherského Brodu, † 15. 11. 1670 Amsterdam)
český náboženský myslitel
zakladatel novodobé pedagogiky
básník
biskup Jednoty bratrské
vynikající polyhistor, jazykovědec, kartograf, filosof a především zakladatel moderní pedagogiky. hlavní reprezentant české kultury 17. st.
studium na bratrských školách v Přerově a ve Strážnici, pak na německých protestantských univerzitách v Herbornu a Heidelbergu; po návratu učitelem v Přerově, pak ve Fulneku; poslední biskup jednoty bratrské
„Vzdělancům mého národa. Jak velikou znalostí věci vynikáte mnozí z Vás, v tom za svědky stavím Vás samy. Ale že zároveň znamenitě vynikáte nečinností a malátností skoro všichni, to jsem se rozhodl veřejně Vám vytknouti. Jestliže se chcete nad tím urážeti, mám po ruce svědky, které nebudete moci snadno odmítnouti, neboť postavím proti Vám samu skutečnost. Vidíte, co všechno nekonají jiné národy? S jakou obratností vzdělávají své rodné jazyky? Vidíte Italy, Francouze, Němce, Angličany, Nizozemce, kteří všechnu moudrost Řeků a Římanů znamenitě převedli do svých řečišť? Nic není ve vědách, nic není v dějinách, nic ani zřejmého ani tajného, co by tito neodevzdali ke čtení svým krajanům. Ale kdo z Vás poskytl něco podobného naší vlasti? Kdo napsal našim lidem o stavbě světa?...“
roku 1628 emigroval zprvu do polského Lešna  pobýval v Anglii (1640), kam byl pozván založit Akademii věd, ve Švédsku, Uhrách (1650, Šarišský potok)  znovu Lešno (1654)
od r. 1656 v Amsterdamu (pohřben v blízkém Naardenu)
tvůrce pedagogického systému (jednota vzájemných vztahů cíle, obsahu, prostředků a podmínek výchovy)
autor světově proslulých učebnic latiny
propagátor projektu pansofie, vševědy, souhrnu všech dostupných poznatků o jsoucnu = navazuje na Štítného, Blahoslava, Veleslavína
Podle K. mají být vychováváni a vzděláváni všichni lidé bez jakéhokoliv rozdílu, neboť je třeba, aby se všichni podíleli na nápravě světa. Aby toho byli mocni, musí se stát moudrými, mravnými a zbožnými. Moudrými na základě všestranného vzdělání (pansofie), mravnými sebeovládáním, zbožnými povznášením se nad věci pozemské, k Bohu. Jsou toho mocni, neboť jsou k tomu od přírody a od Boha vybaveni. Aby tento proces usnadnil, vypracoval K. promyšlený systém prostředků (organizace školního roku, týdne a dne, rozvrh hodin, hromadné vyučování, didaktické a výchovné zásady a metody, školská soustava)
úsilí o poznání světa a o výchovu člověka spojil s úsilím o dorozumění mezi národy, o věčný mír (panharmonie)
Pedagogické spisy:
Didaktika česká (1632)
Didaktika velká (Didactica magna, 1657)

Andreas Gryphius Ceska pobělohorská literatura

2008-03-11T03:16:00.000-07:00

Andreas Gryphius (* 2. 10. 1616 Glogów – dnes Polsko, † 16. 7. 1664 tamtéž)
vlastním jménem Greif
německý básník a dramatik
studoval na univerzitě v Leidenu, kde působil posléze jako profesor
putoval po Itálii a Francii
1650 syndikem protestantských stavů v rodném slezském Glógowě
básník hluboké zbožnosti
hlavními tématy jsou pomíjivost a marnost všeho pozemského, jako ve sbírce Nedělní a sváteční sonety (1639), vizionářsky vystupňované ve sbírce Hřbitovní myšlenky (1657).
Psal historické tragédie ve stylu mučednického dramatu, mj. Leo Armenius (1650), Kateřina Gruzínská (1651) aj.
fraškovité komedie: Pan Peter Squentz (1658), Milovaná trnová růže (1660, napsáno ve slezském nářečí) a Horribilicribrifax (1663)
Překlady básní jsou zastoupeny v českých výborech Růže ran a Kéž hoří popel můj.

CESKÁ POBĚLOHORSKÁ LITERATURA
V literárním vývoji jsou předělem 60.léta 17.století. V první fázi doznává starší literární tradice v dílech emigrantů (vrcholem je tvorba Komenského). Ve druhé fázi se trhá souvislost s předbělohorskou kulturou. Těžiště literárního života představuje slovesnost lidová a pololidová, na niž nedosáhli držitelé moci žádoucího vlivu.
Rozpory uvnitř české společnosti nabyly podoby boje o moc ve státě a vyústily v roce 1618 v odboj české nekatolické šlechty proti vládnoucí habsburské dynastii. Stavovské povstání však bylo bitvou na Bílé hoře (1620) poraženo a tato porážka měla katastrofální následky pro celý další vývoj českého národa. 1621 byli na Staroměstském náměstí popraveni vůdci stavovského povstání.
Obnoveným zřízením zemským (1627) byli ze země vyhnáni nekatolíci, mezi nimiž byla drtivá většina tehdejších vzdělanců a literátů. Habsburkové neobyčejně posílili svou moc: bylo jim přiznáno dědičné právo na trůn, bylo dovoleno pouze katolické náboženství, došlo ke zrovnoprávnění češtiny s němčinou, česká literatura, pokud se vůbec rozvíjí, žije na cizí půdě v emigraci.
V roce 1648 byl uzavřen tzv. Vestfálský mír.
Třicetiletá válka měla za následek nejen podrobení českého národa, ale též hladomory (V Čechách a na Moravě klesl počet obyvatel o celý milion).

Baroko v Německu

2008-03-04T09:12:00.000-08:00

Baroko v Německu
Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen (* kolem r. 1622 Gelnhausen, † 17. 8. 1676 Renchen)
němcký spisovatel
syn řemeslníka
Za třicetileté války vedl dobrodružný život vojáka, přestoupil ke katolicismu, působil jako správce statku, správce hradu a hostinský, nakonec rychtářem v Bádensku.
Pod vlivem pikareskního románu ( = typ španělského renesančního a barokního románu, pojmenovaný podle hl. postavy, tzv. píkara - španělsky pícaro = rošťák, darebák, šprýmař; je to zpravidla mladík, který zůstane bez prostředků a protlouká se životem díky své chytrosti a nedostatku morálních zábran; slouží různým pánům, cestuje, poznává svět a učí se v něm obstát; tato „škola života“ dává autorům příležitost ke společenské kritice, ale také k pobavení čtenářů) napsal světově proslulý barokní román s autobiografickými rysy Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1669) = nejprostší, prostoduchý
V plnokrevném realistickém díle staví proti marnosti a zkaženosti světského života křesťanské odříkání a službu Bohu.
román vyprávěný jako zpověď hl. hrdiny na konci života, je vychováván poustevníkem (ve skutečnosti šlechtic a jeho skutečný otec),
Zobrazuje v něm osudy chlapce, kterého pronásledujíc žoldnéři → dostane se mezi vojáky a po mnohých útrapách se uchyluje do ústraní (zpět k poustevnictví)
Život je marnost.

eposy

2008-02-23T03:50:00.000-08:00

Dílo: blankversem (nerýmovaným jambickým pentametrem) psané eposy Ztracený ráj (1667)
Zpracovává základní křesťanský příběh pádu člověka: pokušení Adama a Evy Satanem a jejich vyhnání z Rajské zahrady.
Čtenář je autorem uveden doprostřed příběhu, jehož hlavním hrdinou je padlý anděl Satan. Ten je spolu s ostatními rebelskými anděli Bohem uvržen do Pekla. Milton tak alegorizuje anglickou revoluci a nepopisuje Satana negativně, naopak: Satan má svoji hrdost, vůli a ambice vzepřít se svému tyranskému Stvořiteli. Někteří kritici jej přirovnávají k byronskému hrdinovi.
Děj se dramaticky vyvíjí, když Lucifer vnikne do Ráje a úspěšně svede Evu, která okusí jablko ze Stromu poznání dobra a zla.
Ráj opět nabytý (1671)
Po dokončení Ztraceného ráje, jenž je pokládán za jeho nejlepší dílo, se jako slepý a zchudlý básník protloukal Londýnem. Autorská práva k Ráji prodal za deset liber a v psaní pokračoval až do své smrti. Na úspěch Ztraceného ráje už nenavázal.

2008-01-12T10:46:00.001-08:00

ukázka na webu

Baroko v Anglii
John Milton (* 9. 12. 1608 Londýn, † 8. 11. 1674 Londýn)
„Kdo zabije člověka, zabije rozumnou bytost, kdo zabije knihu, zabije rozum sám.“
Nejvýraznější anglický básník 17. st., přirovnávaný svým významem k Shakespearovi.
Studoval na londýnské Christ’s College a dosáhl titulu magistra
později žije na otcově venkovském sídle v Hortonu a zcela se věnuje literatuře
1638 – 1639 v Itálii; zde jej uchvátily pozdní plody renesance
Jeho manželství skončilo po 16 měsících odchodem ženy, na nějž Milton reagoval traktátem, v němž hájí právo na rozvod.
Od 1640 se plně věnoval politické publicistice. Psal pamflety a polemiky, které sám nepokládal za lit. díla, ačkoli mu později právě za ně kritika přiznala prvenství mezi zakladateli anglické prózy (např. Aeropagitica: za svobodu zcenzurovaného tisku z r. 1644); podporoval Cromwellovu politiku jako neúprosný odpůrce království a zastánce republiky; obhajoval právo národa na odstranění tyranů a popravu Karla I. (odsouzen na návrh Cromwella tzv. „kusým“ parlamentem r. 1649 k trestu smrti poté, co bylo v občanské válce jeho vojsko r. 1646 poraženo vojskem parlamentu)
1648 se stal tajemníkem státní rady
Restaurace monarchie za Karla II. Stuartovce (1660) zbavila Moltony všech politických funkcí. Novým králem a jeho parlamentem 1673 vydán zákon proti katolíkům.  Milton velmi zklamán (již 1644 vydal traktát obhajující svobodu vyznání O výchově)
 I když svůj život věnoval puritánské kauze a teologicko-filosofickým úvahám, jeho poezie má univerzální dosah díky jazykové kráse a filosofickému obsahu, přesahujícímu zvolenou teologickou tendenci.

Baroko ve Španělsku

2007-12-13T03:52:00.001-08:00

Pedro Calderón de la Barca (* 17. 1. 1600 Madrid, † 25. 5. 1681 Madrid)
největší španělský barokní dramatik
Studoval na univerzitě v Salamance, kde si již jako dvacetiletý získal pověst znamenitého básníka.
Vstupil přesto do vojska a zůstal v něm 12 let.
Po propuštění jej v r. 1636 jmenoval král Filip IV. dvorním básníkem a záhy rytířem.
Ani dvorní pocty, ani výslovný králův zákaz nezadržely Calderóna, když vypukla v Katalánii vzpoura. Zúčastnil se jejího potlačení.
V padesáti letech se vzdal vedení dvorního divadla na zámku Buen Retiro. Vstoupil do kláštera, studoval teologii a po vysvěcení se stal dvorním kaplanem.
Posl. 15 let života byl představeným řádu sv. Petra.
Jeho dramatická tvorba, již tvoří přes 200 světských her (tzv. comedias) a 80 náboženských dramat (autos sacramentales), představuje vrchol španělské barokní literatury.
Calderón byl, podobně jako Dante, křesťanským básníkem, který ukazoval lidský život ve vztahu k celku světa. Vyjádřením lidského života je divadlo světa (theatrum mundi). Umění je hra před Bohem, život je symbolicky předveden jako velké divadlo, kde role rozděluje Bůh.
Calderón byl prvním básníkem, který učinil Bohem řízené theatrum mundi předmětem sakrálního dramatu a tím dal svému dílu rozměry divadla světa.
Ve světských hrách rozvinul principy dramatického systému Lopova zvnitřněním dramatičnosti postav i děje a posunem od smyslovosti k racionalitě.
Své první drama napsal ve 14 letech.Poslední v 81 roce života.
 veselohra Dáma skřítek (1629)
 filosofické pohádkové drama Život je sen (1634–35)
 Sudí zalamejský (někdy také Zalamejský rychtář; 1652) – kritika krutosti feudálů; historické drama
 Veliké divadlo světa (1645)

2007-11-13T09:49:00.000-08:00

1577 – uprchl do Sorrenta, cestoval po Itálii návrat do Ferrari → zuřivý záchvat na veřejnosti 1579 opět internován v nemocnici sv. Anny; zde do r. 1586
od 1586 žil v Bergamu a v Neapoli
1595 v Římě zemřel ověnčen laurem básníka – poctou udělovanou největším poetům
 pastýřské drama Aminta (1573) – brzy proslaveno po celé Itálii
 Osvobozený Jeruzalém (1581) = hrdinský epos o 20 zpěvech, psaný v oktávách; dílo, stylem přesahující svou dobu, líčí závěrečnou fázi křižáckých válek především ve své v Neapoli přepracované verzi (Dobytý Jeruzalém) a zrcadlí období protireformace i vlastní autorovy trpké osudy.
 poema Sedmero dní stvoření světa (1594)

2007-11-12T04:10:00.000-08:00

BAROKNÍ SVĚTOVÁ LITERATURA
Baroko v Itálii
Torquato Tasso (* 11. 3. 1544 Sorrento, † 25. 4. 1595 Řím)
italský básník
poslední významný básník italské renesance a zároveň první barokní básník
jeho otec Bernardo byl autorem rytířského eposu v oktávách Amadigi z roku 1560, složeného dle španělského rytířského románu Amadís de Gaula
odchovanec jezuitů
přes pobyt na mnoha šlechtických dvorech i znamenité vzdělání a filosofická a filologická studia v Bologni zůstal rozpolcen mezi zábavou v původně renesanční nádheře prostředí, v němž se s rozkoší pohyboval, s ustavičnými náboženskými nejistotami
studia opustil po úspěchu své první velké veršované skladby, rytířského eposu Rinaldo (1562), zjevně naznačujícího otcův vliv
od r. 1565 ve službách Lodovika d’Este ve Ferraře
1575 – první příznaky duševní poruchy, která jej dále provázela celým životem; trpěl stihomamem; jeho melancholie posilovaná dvorskými intrikami došla tak daleko, že jej v jeho vlastním zájmu dal vévoda střežit a uvěznit, aby si nesáhl na život díky pomluvám se jeho ochranná vazba záhy stala skutečným vězením, z něhož Tasso psal marně důtklivé prosebné dopisy a básně

Baroko v hudbě:

2007-11-07T01:02:00.000-08:00

 varhanní hra, fuga, opera
 Johann Sebastian Bach (1685 – 1750) = zejm. chrámové kantáty a chrámové skladby (např. Matoušovy pašije), varhaní a klavírní skladby, preludia, fugy, suity, sonáty, komorní skladby aj.; vrchol tvorby = Braniborské koncerty
 Georg Friedrich Händel (1685 – 1759) = např. opera Almara, oratorium Mesiáš, Dettingerské Te Deum aj.
 Jan Václav Stamic (1717 – 1757) = představitel zakladatelské generace mannheimské školy
 Josef Mysliveček (1737 – 1781) – opery, oratoria, instrumentální skladby
 František Xaver Brixi (1732 – 1771) - latinské chrámové skladby
 Jakub Jan Ryba (1765 – 1815) – jeden z prvních autorů písní na české texty (česká vánoční mše Hej Mistře), spáchal sebevraždu

Baroko v architektuře:

2007-11-03T03:34:00.000-07:00

kostely, chrámy, měšťanské domy (štíty)
křivky, vlnění, oblouky, kopule (místo pravoúhlých tvarů)
mohutnost, velkolepost staveb, vynikající akustika
vnitřní výzdoba – obrazy v zlacených rámech, mramor, přemíra ozdob, sochy; morové sloupy na náměstích
Kryštof a Kilián Dienzenhoferové (Loreta, chrám sv. Mikuláše), Jan Santini (1677 – 1723)

Bratři Dienzenhoferové: Chrám sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí

Baroko v sochařství:
 sochy v dramatickém pohybu, vnitřní napětí, křečovitost, patetická gesta
 Matyáš Bernard Braun (1648 – 1738) = např. sochy neřestí a ctností na Kuksu
 Ferdinand Maxmilián Brokoff (1688 – 1731) = např. figurální skupiny světců na Karlově mostě v Praze

Baroko - znaky:

2007-11-02T08:04:00.000-07:00

nedůvěra v rozum, absolutizace víry
odvrat od přírody, zaměření k vlastnímu nitru
mysticismus, duchovnost (pravda je člověku zjevena)
naturalistická konkrétnost (pocit bezmocnosti, utrpení, bolesti)
monumentalita – snaha ohromit člověka, důraz na citovost až exaltovanost, vnitřní napětí, patos, nadsázka
zásada kontrastu  dramatičnost (např. krutý ďábel × milostivý Bůh, zlo × dobro, chudoba člověka × nádhera chrámů, hrůzy válek × nadpozemský ráj)

Manýrismus

2007-11-01T09:35:00.000-07:00

stylové období (asi v letech 1520–1600), mezi renesancí a barokem. Charakterizuje je odvrat od stylových principů renesance. Název manýrismus byl odvozen od „manýra“, což všeobecně znamená rutinu a vyumělkovanou formu. Umělci přináležející k manýrismu vytvářeli mnohotvárné, osobitě koncipované tvarové prvky, které na rozdíl od jejich současníků dnes hodnotíme jako umělecké práce.

2007-10-29T07:10:00.000-07:00

Baroko
 období válek (třicetiletá válka 1618 – 1648) a nejistot, nerovnoměrnost a protikladnost vývoje v Evropě  proto pocity marnosti, pomíjivosti pozemského světa ap.
 růst autority katolické církve a absolutistické moci panovníka

= sloh evropského umění od konce 16. do konce 18. st.

VÝTVARNÉ UMĚNÍ
 stírání hranic mezi architekturou, plastikou a malbou k vytvoření jednotného společného uměleckého účinku
 Malba se stává iluzionistickou a předstírá plastické prvky.
 Architektura používá malbu napodobených článků ke zvýšení působivosti.
 Plastika nechce vystupovat jako ojedinělé umělecké dílo, nýbrž se podřizuje celku a doplňuje malbu (drapérie).
 Významně se uplatňuje ornamentální štukatura.
 Baroko dává přednost asymetrickým jednotlivým formám, vyklenutým a vydutým zaoblením, nadsazeným proporcím, prostorově rozvinutým gestům, efektním perspektivám.
o V malířství překonal manýrismus*) Ital Michelangelo da Caravaggio (1573 – 1610) = zavedl téměř naturalismus, styl šerosvitu, a stal se tak jedním ze zakladatelů barokního malířství. Vedle něho pracovali Carracciové, jejichž obraz v kontrastu s Caravaggiovým drsným naturalismem představovaly idealizující, uhlazený styl (boloňská škola).
o Ve Flandrech působili Peter Paul Rubens (1577 – 1640), sir Anthonis van Dyck (1599 – 1641) a Jacob Jordaens (1593 – 1678), v Nizozemí Rembrandt (1606 – 1669), Frans Hals (mezi 1580 až 1584 – 1666), Vermeer van Delft (1632 – 1675).
o Španělsko má své hlavní mistry: Diego Rodríguez de Silva y Velázquez (1599 – 1660), Bartolomé Esteban Murillo (1618 – 1682) a Francisco de Zurbarán (1598 – 1664).
o Ve Francii zastupují barokní směr Nicolas Poussin (1593 – 1665) a Claude Lorrain (1600 – 1682).
o Němec Adam Elsheimer (1578 – 1620) platí za spolutvůrce ideální krajinomalby. V německých zemích vynikli jako malíři oltářních obrazů a freskaři: Mathäus Günther (1705 – 1788) a Franz Anton Maulbertsch (1724 – 1796).

literatura

2007-10-25T14:01:00.000-07:00

Odborná literatura
• Anežka Přemyslovna, Zdeněk Kalista - Svoboda 1996
• Církevní řády a kongregace v zemích českých, Luděk Jirásko - Fénix 1991
• Ikonografie a atributy svatých, Věra Remešová - Zvon 1991
• Přemysl Otakar I., Josef Žemlička - Svoboda 1990
• Toulky českou minulostí, Petr Hora - Práce 1991
Beletristická próza
• Anežka Přemyslovna, Jaromír Mikulka - Svoboda 1988
• Anežka Přemyslovna, Jiřina Joachimová - Votočková - Svoboda 1940
• České země za posledních Přemyslovců, Zdeněk Bígl - Albatros 1993
• Kronika česká, Václav Hájek z Libočan - Odeon 1981
• Obrazy z dějin národu českého, Vladislav Vančura - Československý spisovatel 1974
• Světice Anežka Přemyslovna, Jaroslav Polc - Svoboda 1988
• Z dějin národu českého v Čechách a na Moravě, František Palacký - Československý spisovatel 1976
Poezie
• Anežka Česká, Jaromír Hořec - Lidové Noviny 1990
• Legenda o princezně Anežce, Zuzana Nováková - Blok

2007-10-24T09:02:00.000-07:00

1. Přemysl Otakar II. byl udeřen mečem do hlavy takovou silou, že byl okamžitě mrtev
2. Kunhuta se později stala abatyší u svatého Jiří na Pražském hradě a přejmenovala se (po své pratetě) na Anežku
3. Anežka tím porušila tradici pochovávání Přemyslovců na Pražském hradě
4. Prohlášení za svatou
5. Blahoslavení
6. Žili pouze z milodarů, protože museli dodržovat zásadu přísné chudoby
7. Sloužila k rozjímání
8. Křížová chodba s rajskou zahradou
9. U některých řádů existují společné ložnice - dormitáře
10. Způsob zobrazování zejména náboženských a mytologických představ, výjevů i jednotlivých postav

2007-10-23T08:53:00.000-07:00

1. Přijmutí beze slibu. Na rok se staly novickami a poté ještě mohly z kláštera odejít
2. K chudobě, k mravní čistotě a k poslušnosti vůči abatyši
3. Nejkrásnější část kláštera (též kartouza či konvent). Zde se rozdělovaly denní práce a řeholnice se přiznávaly ke svým hříchům
4. Shromažďování se ke společným modlitbám. Obvykle trvaly patnáct až dvacet minut
5. O svatodušních svátcích
6. Přijímání Kristova těla v podobě chlebové oplatky - hostie. Knězové přijímali i Kristovu krev - červené víno
7. Brzy se však rozšířil i na Moravu, do Slezska, Polska a Uher
8. Založen v roce 1252
9. řád uvedený Anežkou do Čech
10. „Sledován bezpočetným davem, poklekl „král železný a zlatý“ na koleno, aby úhlavnímu nepříteli, Rudolfu Habsburskému, složil přísahu věrnosti.“
Toulky českou minulostí

2007-10-21T04:27:00.000-07:00

1. Dcera uherského krále Bely III.
2. Dcera Oty Bohatého Míšeňského
3. Zakladatel řehole svatého Františka - minoritů
4. Známe je ze Sieny (Itálie), Florencie (Itálie), Brugg (Belgie), a jiné
5. Slezské město - území dnešního Polska
6. České město - poblíž Máchova jezera
7. Anežská legenda
8. „A legenda vypráví, že Anežka
zadržela při turnaji kopí rytíře,
který srazil císařova syna.
Tehdy uviděla na králově tváři
strach ze smrti a v jeho hrdých očích
zbabělou prosbu o milost.
Jediná svědkyně královy hanby
už nemohla být jeho nevěstou.“
Legenda o princezně Anežce
9. Majetkový základ věnovaný ke společenskému účelu

Anežský klášter

2007-10-19T04:28:00.000-07:00

Klarisky představovaly ženský protějšek mužských minoritů. Život strávily v neustálých modlitbách a postech v jednoduchých šatech, bez bot a za lůžka jim sloužily holé pryčny. Za celý svůj řeholní život nesměly spatřit jediného muže, dokonce ani kněze sloužícího mši. Právě tento tvrdý řád u nás Anežka zavedla. Pravidla řehole byla tak krutá, že sám papež Řehoř IX. uvolnil strohá pravidla řádu. Dovolil jeptiškám nošení obuvi, teplejších šatů a užívání pohodlnějšího lože. Povolil dokonce, aby řeholnice „pětkrát do roka slyšely mši v kostele a spatřily kněze jí sloužícího.“ V průběhu věků byl Anežský klášter přestavován, dostavován a za husitských válek vypleněn. V 17. století vyhořel a roku 1782 byl zrušen.
Anežský klášter byl založen při hradbách Starého města roku 1233 a je klenotem naší rané gotiky. Je to celý architektonický komplex, sloužící jako dva kláštery - panenský a mužský. Tyto sdružené konventy sousedily, ale život v nich probíhal odděleně. Žebravým25) minoritům náležela část kostela svaté Barbory, klariskám areál s kostelem svatého Františka. Oba kláštery měli svou vlastní kvadraturu - čtvercovou rajskou zahradu26) lemovanou ambitem27) nad níž byly umístěny jednotlivé celly28). Zajímavá je ikonografie29) konzol vítězného oblouku, kde stylizované hlavy králů a královen pravděpodobně zosobňují Přemyslovce, kteří drželi královskou hodnost.
Plánovaná adaptace na trestnici, či dokonce demolice naštěstí neproběhla, neboť vznikla snaha uchovat tuto významnou památku rané gotiky. Anežský klášter získal statut národní kulturní památky a díky nákladné rekonstrukci, probíhající v letech 1956 - 1980 se stal obrazárnou Národní galerie, v níž můžeme shlédnout české obrazy pocházející z 19. století.

2007-10-17T01:06:00.000-07:00

Anežka zemřela až na konci smutného období našich dějin, známého jako doba „Braniborů v Čechách“. Skonala dne 2. března 1281 a je pochována v Anežském klášteře22), kde si přál být pochován i její bratr Václav I., a stal se tak pro příští léta královskou hrobkou, jakýmsi Přemyslovským mauzoleem.
O prohlášení Anežky Přemyslovny za svatou se pokusila už Eliška Přemyslovna, která ji velice obdivovala. Snažila se o utvrzení svaté pověsti, čímž by mohl být ozářen zánik vymírající dynastie. Pokusila se dokonce roku 1328 vymoci své pratetě kanonizaci.23) Zemřela však příliš brzy. A přesto, že byla podporována českým duchovenstvem a mužskými činiteli řádu minoritů, k němuž se Anežka hlásila, byla věc natolik zatížena spory mezi papežskou kurií a těmito mnichy, kteří se dostávají svým vnitřním a vnějším vývojem do ostré opozice proti Janovi XXII. Jedním z problémů bylo i to, že se velmi dlouho nemohly najít její ostatky.
Podobné snahy měl i Karel IV. nebo jeho syn Václav IV. A přestože měl v 17. století stejné záměry císař Leopold nebo takoví vlastenci, jako byli Balbín, Crugerius, Beckovský a jiní, nedošlo všechno toto snažení úspěchu.
Teprve roku 1874 byla Anežka Česká - zásluhou kardinála a pražského arcibiskupa B.J. Schwarzenberga byla Anežka Přemyslovna beatifikována24).
Avšak svatořečení, po kterém tolik toužila se jí dostalo až těsně před „sametovou revolucí“ dne 12. listopadu 1989. Její kanonizace byla vyřčena z úst papeže Jana Pavla II.
Jako světice bývá nejčastěji zobrazována v řeholním rouše s korunkou na hlavě, ale občas též v královském hermelínu. Můžeme ji vidět i bez královských atributů pouze s ubožákem u nohou a s modelem kostela v ruce. Na výjevech nejčastěji ošetřuje nemocné, uděluje almužnu nebo sytí hladové.

2007-10-15T23:46:00.000-07:00

Tragický Otakarův skon znamenal pro Anežku osudovou ránu. Tím spíš, že po králově smrti nastala v do té doby kvetoucích Čechách léta skutečné bídy, vysilujících bojů a strašlivého moru. Ale právě tehdy se Anežce nejvíce osvědčila síla ducha, kterou získala ve vnitřních zápasech svého mládí a ve vzepětí klášterní samoty. Anežská legenda s nejvyšším obdivem líčí její chování v době, kdy „Anežka upadla v takový nedostatek, kdy měla sotva co jísti a čím se odíti“: onu pevnou důvěru v Boha, která překonávala přímo zázrakem všechny nesnáze tragické situace, naprostou jistotu, se kterou i v okamžiku, „když v čas oběda nebylo po celém klášteře jedinkého kouska chleba“, věřila v Prozřetelnost, „jež otvírá ruku svou a naplňuje všechna stvoření svým požehnáním“. I v královské rodině znamená stále jakousi pevnou oporu rodového sebevědomí: ne nadarmo se královna - vdova Kunhuta, po útěku z vězení Oty Braniborského na Bezdězi, uchýlí právě do kláštera Na Františku, kde Anežka vychovávala zatím její stejnojmennou dceru Kunhutu.21)

2007-10-15T00:54:00.000-07:00

Měla i jistý podíl na zlomení odporu Štaufské strany v Čechách, která se snažila paralyzovat příklon Václava k Římu. Ta totiž postavila proti králi jeho vlastního syna, Přemysla Otakara II. Anežka zprostředkovala králi v roce 1249 nejen příznivý obrat v pražských městech, ale podílela se také na smírném vyřešení sporu mezi oběma muži, které však bylo pouze dočasné.
Avšak ani v této záležitosti nebyla, jak by se mohlo zdát, Anežka pouhým nástrojem v cizích rukou. Zůstává v ní ještě živé svědomí rodové důstojnosti. Anežka totiž i v době, kdy se její synovec, Přemysl Otakar II., „král železný a zlatý“, ocitá na konci své odvážné i skvělé životní dráhy v boji s chráněncem kurie německým králem Rudolfem Habsburským, stojí pevně na straně Přemyslovců.
A jako by se v této tehdy šestašedesátileté ženě zosobňovalo sebevědomí celé dynastie, přijímá 8. září 1277 do svého kláštera svoji praneteř Kunhutu, kterou byl nucen Přemysl Otakar II. po svém prvním pokoření roku 127619) zasnoubit se synem Rudolfa Habsburského Boleslavem II. Mazovským. A navíc Anežka v době válečného tažení před bitvou na Moravském poli - přestože je král pro svůj odpor proti Rudolfu Habsburskému stižen papežskou klatbou - koná za něho v klášteře modlitby a pobožnosti. Dokonce s takovou intenzitou sleduje v duchu boj nešťastného krále, že v rozhodující chvíli, 26. srpna 1278 upadá v jakousi extázi, odhalující jí v děsivém vidění synovcův pád.20)

Anežčiny církevně - politické aktivity

2007-10-12T00:45:00.000-07:00

Vedle těchto aktivit Anežka nepřestala aktivně zasahovat do veřejného života. Celý duchovní proud, ke kterému se hlásila, stojí v této době ještě plně na straně papežské kurie. Minorité18) jsou z nejvášnivějších hlasatelů křížových výprav proti úhlavnímu nepříteli kurie, císaři Fridrichovi II. A s nimi se samozřejmě ve sféře tohoto boje ocitá - do jisté míry - i Anežka. Papežský dvůr do ni vkládá největší naděje, a to i v době, kdy politika jejího bratra, krále Václava I., zřejmě míří k opačnému břehu. Anežka skutečně vykonala pro kurii velmi mnoho. Zejména na sklonku Václavovy vlády je její vliv na něj patrný, protože se Václav definitivně přiklání na papežskou stranu.

Již za života Řehořova

2007-10-10T01:05:00.001-07:00

se kolem pražského špitálu svatého Františka sdružilo bratrstvo, jehož členům papež roku 1250 povolil nosit vlastní řádové označení. Provedení tohoto aktu bylo svěřeno pražskému biskupovi Mikulášovi, který členům bratrstva roku 1252 propůjčil právo nosit na plášti znamení červeného kříže s hvězdou. Tak byl položen základ k vytvoření nového řádu, jediného, který byl původem ryze český, totiž křížovníků s červenou hvězdou. Jeho zřízení potvrdil papež Alexandr IV. v roce 1256.
Nový řád se těšil v Praze velké přízni.16) Proto mohl opustit prostory u svatého Haštala a získat důstojnější postavení v kostele svatého Petra na Poříčí. Mniši zde však pobyli pouze krátce a natrvalo se usadili až u paty Juditina mostu - v kostele svatého Františka.17) Z výhodné polohy jim ale plynuly i povinnosti - opevňovací práce, údržba mostu a jiné. Jejich hlavním posláním byla špitální činnost a duchovní správa na svěřených farách.

O založení vlastního řádu

2007-10-08T23:34:00.000-07:00

se Anežka pokusila i s bratrovou pomocí v roce 1237. Avšak starý papež Řehoř už od začátku chápal prvotní motivaci Anežčiny horlivosti. Nepřehlédl však při tom, že se Anežka vzdala hodnosti abatyše a nadále používala pouze titul „starší sestra“. Oželela také špitál a jeho statky, protože jádrem jí navrhovaných pravidel byl návrat k prvotním ideálům františkánské chudoby. Papež, který se před léty sám významně podílel na vzniku řádu svatého Františka, Anežčiny návrhy šetrně odmítl. Pravděpodobně si uvědomoval tehdejší rozdíly mezi původními ideály a skutečnou expanzí řádu po celé Evropě, doprovázenou nemalými majetkovými zisky. Vždyť i Anežka proklamovala na jedné straně návrat k prvotní chudobě - a současně stavěla skvostný raně gotický komplex budov, náležející oběma klášterům a špitálu. A také její rezignace na post představené byla pouze gestem navenek, neboť až do konce svého života udávala v klášteře rozhodující tón. Potvrzuje to i skutečnost, že nová abatyše pražských klarisek byla zvolena až po Anežčině smrti.

Snaha o svatořečení

2007-10-07T01:37:00.000-07:00

Ano, Anežka začala usilovat o to, aby se stala světicí! Z let 1235 až 1242 známe více než dvě desítky listin adresovaných Řehořovi IX., ve kterých se nachází dotazy, prosby a náměty vztahující se k naplnění jedné z hlavních podmínek svatořečení, totiž vytvoření vlastních řeholních pravidel, jež by položily základy nového řádu.
Nešlo jen o teoretickou horlivost. I v praktickém životě Anežka dávala najevo, že klášter pro ni není jen vnější habitus, nýbrž především místo, které jí dává možnost vyžít se v plném rozpětí ducha. Anežská legenda, která se nám o jejím životě zachovala, vypráví slovy, plnými zbožného obdivu „o převeliké pokoře a poslušnosti její“, „o svaté a pravé chudobě této panny“, „jak tvrdě trýznila tělo své“, „o horlivé modlitbě a podivuhodné úctě k svátosti oltářní“,15) „o vroucí lásce k utrpení a kříži Kristovu“ a „o veliké lásce k sestrám a jiným jakkoliv stísněným“. Dokonce i její mateřská přítelkyně svatá Klára (se kterou si hojně dopisovala) jí ve svém třetím listu důtklivě napomíná: „Poněvadž tělo naše není ze železa ani síla naše silou kamene, avšak jsme slabé a těla neduhům podrobena, prosím Tě v Pánu aby ses vystříhala přílišné přísnosti v postu…“

K jídlu

2007-10-03T00:05:00.001-07:00

dostávaly dvakrát denně bezmasou stravu a naslouchaly přitom předčítání z náboženských knih, převážně z legend.
Do nového kláštera klarisek bylo v roce 1233 uvedeno pět sester z Itálie, aby je s nevelkým odstupem následovalo sedm vznešených dívek z Českého království. Vyvrcholením je vstup samotné Anežky Přemyslovny do kláštera zjara14) roku 1234. Velice brzy stanula v jeho čele jako abatyše. Toto její rozhodnutí vzbudilo rozruch v celé tehdejší Evropě. Bylo jí tolerováno snad jen proto, že byla členkou vládnoucího rodu a sestrou českého krále. Ona sama se často titulovala jako „učednice svatého Františka, sestra českého krále“.
Řehole svaté Kláry se v této době vyznačovala značnou přísností. Jeptišky musely být odděleny od okolního světa a musely se řídit přesnými pravidly a povinnostmi. Anežka si však pro sebe velice brzy vymohla značné úlevy. Poskytl jí je papež Řehoř IX., se kterým vedla ve třicátých letech hojnou korespondenci. Její životní cíl ležel výše a nemohla ho naplnit pouhá uzavřenost v klášterních zdech.

2007-10-02T00:39:00.000-07:00

Ženy, které se rozhodly vstoupit do kláštera, byly nejdříve uvedeny do noviciátu.10) Když se novicka po roce rozhodla, že se stane řeholnicí, musela nejdříve složit slib jeptišky.11) Poté se musela zříci všech radostí pozemských, avšak těšila se na život posmrtný, ve kterém za své dobré skutky dojde odměny. Klášter se potom stal, až do její smrti, jejím jediným domovem.
Jeptišky musely každé ráno vstávat před východem slunce. Již za svítání se odebraly do kapitulní síně12) k první kanonické hodince13). Další se pak opakovaly každou třetí hodinu až dokud se řeholnice neodebraly ke spánku.

klášter

2007-09-30T03:12:00.000-07:00

Trpké zklamání a pokoření nejen z odmítnutí, ale i z toho, že nemohla sama rozhodovat o své budoucnosti, musely poznamenat hrdou a citlivou Anežčinu duši. A protože se situace v rodině po roce 1230 stala uvolněnější, vzala svůj osud pevně do vlastních rukou a opustila potupnou a pokořující roli čekající nevěsty, o jejíž budoucnosti rozhodují jiní.
V církevních ambicích Anežku nejvíce ovlivnila její sestřenice Alžběta Durynská (1207 - 1231), která v dobovém ovzduší rozvíjející se nové zbožnosti, po smrti svého manžela Ludvíka Durynského, založila špitál menších bratří v Marburku. Zemřela v roce 1231 a již v roce 1235 byla prohlášena za svatou. Zdá se, že se Anežka rozhodla její příklad následovat. Již v roce 1232 založila poblíž kostela svatého Haštala na Starém Městě pražském špitál svatého Františka. Byla to přesná kopie dobročinnosti její sestřenice, avšak Anežčina fundace9) byla velkorysejší. Hned následujícího roku nechala postavit v blízkosti špitálu dvojici klášterů: mužský klášter menších bratří svatého Františka a ženský protějšek, klášter řádu svaté Kláry. Byl to natolik velkolepý podnik, že v dané době ani později neměl v Čechách analogii. Anežce na něj přispěla její matka královna Konstancie, a dokonce i sám král Václav I.

2007-09-29T04:27:00.000-07:00

V roce 1225 se tedy čtrnáctiletá Anežka opět vrátila domů, avšak dlouho na nového nápadníka čekat nemusela. Již následujícího roku přijelo do Prahy na námluvy poselstvo anglického krále Jindřicha III. Plantageneta (1216 - 1272). Anežčinu otci nešlo pouze o česko - anglické spojení, ale hlavně o posílení vlivu na císaře a na kurii. Jenomže v roce 1229 Jindřich zasnoubení s tehdy osmnáctiletou Anežkou zrušil.
Paradoxně se počátkem třicátých let o Anežku opět ucházel římský král Jindřich VII. Štaufský. Kupodivu mu vůbec nevadilo, že byl již řadu let ženat s Markétou Babenberskou, ani to, že českou princeznu před lety nevybíravě odmítl. Počínání Jindřicha, který byl všeobecně znám svým prostopášným životem, vyděsilo jeho otce, Fridricha II., a proto ho nejen usmířil s jeho manželkou, ale pro jistotu je oba odeslal na dalekou Sicílii.
Jako poslední se o Anežku ucházel dokonce sám německý císař Fridrich II. Bylo to vůbec poprvé, kdy ten, jehož hlavu zdobila císařská koruna, učinil takovou nabídku českým Přemyslovcům. Fridrich tím chtěl dosáhnou přátelství s mocným vazalem. Anežka ho však odmítla. Za života jejího otce, Přemysla Otakara I. by se něco takového nemohlo stát. Avšak její bratr patrně přenechal sestře v rozhodování o její osobě naprostou volnost.

Poté

2007-09-28T01:27:00.000-07:00

byla na dva roky poslána na vychování k premonstrátkám do Doksan6). Měla se zde naučit především znalosti psaní. „Neopomeňme však zdůraznit, že se malá princezna vyhýbala přirozeným dětským hrám a zábavám, namísto nichž vyhledávala potěšení pouze v modlitbách a plnění dalších náboženských úkonů.“7)
Když bylo Anežce osm let, začal se její otec poprvé cílevědomě zabývat vdavkami své nejmladší. Usiloval o spojení s Hohenštaufy, a proto jí zaslíbil tehdy devítiletému synovi německého císaře Fridricha II. (1194 - 1250), Jindřichovi VII. Štaufskému, předpokládanému dědici císařského trůnu. Anežčino věno dosahovalo neobyčejné výše - třicet tisíc hřiven stříbra. Místem výchovy potenciální císařovny se stal na příštích šest let dvůr rakouského vévody Leopolda VI. Babenberského (1198 - 1230). Avšak v roce 1224 začal Leopold, podporovaný pravděpodobně kolínským arcibiskupem Engelbertem(stoupencem anglické orientace), intrikovat a obrátil pozornost Hohenštaufů k anglické princezně.8) Sňatek mezi ní a Jindřichem měl zprostředkovat právě rakouský vévoda. Je však pravděpodobné, že šlo pouze o klamný manévr. Leopold dokonce docílil toho, že se patnáctiletý Jindřich otevřeně vyslovil tak, že „Anežku nechci a nikdy si jí nevezmu!“ a hned následujícího roku se oženil s o deset let starší Leopoldovou dcerou Markétou. Byla to právě ta Markéta, s níž o čtvrt století později uzavřel sňatek „král železný a zlatý“, Přemysl Otakar II.

neúspěšné sňatky

2007-09-25T22:17:00.000-07:00

Ve svých třech letech byla Anežka společně se svou desetiletou sestrou Annou poslána na výchovu do ženského kláštera cisterciaček v Třebnici (Trzebnica).5) Již tehdy se totiž pokusili o zasnoubení Anežky pravděpodobně s polským knížetem Konrádem, synem Jindřicha Bradatého (1201 - 1238) a vévodkyně Hedviky (1174 - 1243). Vévodkyně Hedvika tento klášter založila a roku 1276 byla dokonce prohlášena za svatou. Avšak mladý nápadník tragicky zemřel a obě sestry se pravděpodobně roku 1213 vrátily s nepořízenou na Pražský hrad.

Politická situace za jejího života

2007-09-25T13:21:00.000-07:00

Žila v době, kdy vládl papež Inocenc III. a kdy měla církev vůbec největší moc ve svých dějinách - pravomoc volit císaře, a nutno říci, že toho hojně využívala. Koruna v podstatě putovala „z hlavy na hlavu“. Objevuje se i náboženský génius František z Assisi.3) Gotická vlna přetváří nejen stavební sloh, ale i životní styl obyvatel. Od poloviny 11. století přetrvává boj mezi papežskou a císařskou mocí. Není to však boj pouze politický, ale jedná se i o duchovní přetváření Evropy. Vytváří se typ křižáckého bojovníka, který je schopen a ochoten kvůli náboženskému zájmu podrobit vše církvi a „položit na oltář křesťanství svůj život“. Pro Anežku je velmi příznivá změna postavení ženy ve společnosti, kdy se zvyšuje úcta k ženám, protože „kult mravní vítězí nad kultem hrubé síly“. Měšťanský živel posiluje tendence rytířství a kultura se rozvíjí v obrazech madon4). Clunyjské hnutí (přicházející z Francie) u nás nachází pochopení u svatého Vojtěcha. Avšak úplná transformace z hrubé síly na rytířství u nás nastává až ve 13. století. Přemyslovci, jako rod vysoce nadaný ve věcech politických, těmto reformám otevírají brány.

Anežčina osobnost

2007-09-24T00:28:00.000-07:00

Na dobu, ve které žila, byla velice emancipovanou ženou, která si mohla dovolit rozhodovat sama o svém vlastním životě. Byla velice ctižádostivá, což se projevovalo i v její zatvrzelosti při snaze o dosažení svatosti. Mohla si to dovolit, protože jí v jejích devatenácti letech zemřel otec a její bratr ji měl příliš rád na to, než aby jí v něčem odporoval. Sám se dokonce ve svém dopise vyznal papeži, že „…abych pravdu řekl, miluji ji jako ženu a děti a všechny statky a dávám jí v lásce přednost přede všemi jinými lidmi…“ Byla také vůdčí osobností Přemyslovského rodu v době, kdy jeho sláva nebyla na vrcholu. Upínali se k ní i takoví velikáni naší historie, jako byla Eliška Přemyslovna, Karel IV. a Václav IV.

mládí Anežky

2007-09-22T12:20:00.000-07:00

Anežka se narodila pravděpodobně okolo roku 1211 jako nejmladší dítě českého krále Přemysla I. Otakara (1155 - 1230) a jeho druhé ženy Konstancie Uherské. (1180 - 1240).1) Měla velké štěstí, protože se narodila až v době, kdy Otakarova první žena Adléta (Adéla)2) (se kterou se Přemysl rozvedl v roce 1198) umírá. Rodinná atmosféra se tedy uklidnila a Anežka by měla možnost vyrůstat v láskyplném prostředí, avšak byla velice brzo, z důvodů sňatkových machinací, poslána na vychování jinam. Tato velmi krásná žena měla pohnutý osud, protože se stala obětí otcových politických zájmů. Její dětství je nám doposud zahaleno tajemstvím. Víme však, že ji pojil velice úzký vztah ke přibližně o deset let staršímu bratru, pozdějšímu králi, Václavu II.

2007-09-20T23:21:00.000-07:00

1/ Nemůžeme v tomto kontextu vysvětlovat termín Jacquerie - jde prostě o nesmyslné čtení. - pozn.aut.

2/ Zelený jazyk, čili jazyk ptáků, jak jej popisuje Fulcanelli. Argot. -pozn. Z.A.

3/ Voel a Oul mají při přepisu do hebrejštiny stejné znaky - vzhledem k nejasnostem a různým úzům při přepisech z hebrejštiny je proto lze pokládat za totožné. -pozn. Z.A.

4/ Dále lze spekulovat o součtu 3 + 3 + 4 = 10 -pozn. Z.A.

5/ Číslo 72 je číslem Šemhamforaš, 72 je palem oázy haElim, což je anagram Alhim, Elohim Bůh. -pozn.Z.A.

6/ Ve středověké astrologii je Velký rok periodou, po níž se všechny planety vrátí k dané fiduciální hvězdě: neexistuje shoda, jak dlouhá je tato perioda, ale William z Conches věřil, že trvá 49 000 let. Také platónský rok byl někdy nazýván Velký rok - to je ovšem precesní perioda trvající 25 920 let. -pozn.aut.

7/ Jiné okultní tradice a jejich výklady tvrdí, že jsme mohli očekávat příchod Ahrimana na přelomu tisíciletí. Dle těchto výkladů a především dle pozorování lze předpokládat, že Ahriman již je mezi námi. -pozn. Z.A.

Náš celkový pocit,

2007-09-11T23:06:00.000-07:00

založený na důvěrné znalosti prorocké literatury 16. století, je ten, že Nostradamus zkonstruoval toto čtyřverší pro své současníky, aby uspokojil jejich očekávání "konce všech věcí" v sedmém tisíciletí od stvoření světa. Forma je tak říkajíc okultní clonou. Byla zamýšlena tak, aby dávala smysl jeho současníkům a přitom poukazovala na duchovní událost, která zdůrazňuje význam sklonku 20. století pro spirituální život lidstva.

Jak nejlépe

2007-09-11T01:21:00.000-07:00

shrnout tuto složitou analýzu tajností 16. století? Snad bychom měli říci, že Nostradamus, jak se zdá, naznačuje, že v roce 1999 nebo 2087 nějaká velká entita - patrně škodlivá pro lidstvo a nepochybně vyvolávající hrůzu - sestoupí na zem. Toto očividné zlo polarizuje naši civilizaci - zatímco mnozí se dají přesvědčit, aby se postavili na stranu této strašlivé bytosti, jiní naleznou novou spiritualitu - pochopení pro práci Michaela, archandělského vládce naší doby. V důsledku toho dojde k válce a velkým sociálním otřesům. Jak jsme ovšem viděli, je celé čtyřverší natolik nejednoznačné, že je také možné, že tento velký král vůbec nebude děsivý. Pokud vezmeme v úvahu, že Nostradamus se pohybuje v rámci esoterické tradice, pak můžeme jeho předpověď chápat jako dlouhodobé potvrzení události, která je již široce předjímána v moderní esoterické literatuře - Kristova vstupu do duchovního království sousedícího s fyzickou rovinou.

text

2007-09-09T22:54:00.000-07:00

Můžeme se ale vrátit k Nostradamovu textu a pojednat ona dvě slova bon a heur zvlášt - tak, jak byla vytištěna v nejstarších vydáních. Dobrý (bon) je možno vztáhnout k archandělovi Michaelovi. Heur (bráno jako evidentní apokopa zeleného jazyka pro heure, francouzský výraz pro "čas") je možno považovat za epiteton pro bytost, která stojí proti Michaelovi, protože v esoterických kruzích je tato bytost známa jako Ahriman - ten, kdo vládne času 7/. Vypuknou tedy války mezi stoupenci těchto dvou velkých bytostí.
Podle jiného, mnohem slibnějšího čtení bychom v tomto verši mohli vidět předpověď, že Mars již nebude působit - že zavládne období "dobrých časů" - že války ustanou. Čtyřverší zabývající se zjevně prvními desetiletími 21. století, která jsme v předchozím textu zkoumali, však bohužel naznačují něco jiného.

A nyní se dostáváme ke skutečně obtížnému místu

2007-09-09T00:36:00.000-07:00

- co se podle Nostradama bude dít "předtím a potom"? Co znamená záhadný obrat, že Mars bude vládnout štěstím? Mars, jehož vládcem je v sekundadeiánské literatuře Samael, započne svou vládu nad Zemí dávno po období, které zachycují Nostradamova proroctví. To znamená, že slovo Mars musíme v tomto kontextu interpretovat jinak. Ve francouzštině znamená par bonheur "naštěstí". Zmínka o Marsu obvykle znamená válku, my se však musíme ptát, jak je možno vést válku "naštěstí" nebo štěstím.
Mohl by tento verš tedy znamenat, že "předtím a potom, Mars nalezne své potěšení"? Faire le bonheur de quelqu'un jistě znamená "potěšit někoho". To by znamenalo interpretovat verš v tom smyslu, že Mars se nachází ve svém vlastním potěšení - tj. brodí se v krvi a působí rozbroje.

Ale co čtvrtý verš?

2007-09-06T11:31:00.000-07:00

Prohlašuje: Avant apres, Mars regner par bon heur - "předtím potom, Mars bude vládnout štěstím". Dvě slova, Avant apres, jsou velmi obtížná, protože se zdá, jako by se navzájem popírala. Jedno řešení, navrhované některými badateli, je číst je jako Avant et apres, tedy "předtím a potom". A pres jako adverbium může znamenat "téměř" - jako například ve frázi a peu pres, "téměř tak". Možná, že bychom tedy mohli číst Avant apres jako "téměř bezprostředně předtím".
Náš pocit je, že tato dvě slova se vztahují ke dvěma odlišným "králům" - k jednomu, který přijde před, a ke druhému, který přijde po. V důsledku této polarizace, kterou oba králové způsobí, bude vládnout Mars (tj. bude se dařit válce). Bude to válka mezi protagonisty dvou velkých králů?

2007-09-05T22:57:00.000-07:00

Musíme předpokládat, že se Nostradamus rozhodl popisovat tohoto velkého krále nejednoznačnými (či dokonce vágními) výrazy, protože mu velice záleželo na tom, aby si jeho předpověď nikdo nevykládal jako zmínku o druhém příchodu Kristově. Zmínka o příchodu velkého krále z nebes mohla být v 16. století snadno pochopena jako odkaz na Krista, pokud by nebyla doprovázena znepokojivými okolnostmi.
Vlastně nemá příliš význam spekulovat o tomto velkém králi - ať už je jím kdokoli nebo cokoli, je jasné, že to není nic, co by nám bylo v jakémkoli smyslu důvěrně známé. Uvidíme, že identitu této bytosti je možno vytušit pouze z jiných zmínek v okultní literatuře. Stojí však za to poznamenat (protože žádný komentátor si tuto skutečnost doposud neuvědomil), že tato entita není týž velký král, o němž se hovoří v dalším verši. Připomeňme si znovu třetí verš: Resusciter le grand Roy d'Angoulmois - "aby vzkřísil velkého krále z Angoulmois". Jelikož jsme identifikovali velkého krále z Angoulmois jako výraz zeleného jazyka pro archanděla Michaela, chápeme, že tento verš nenese chmurný prediktivní náboj, jaký se mu obvykle připisuje. Musíme si povšimnout, že le grand Roy je zjevně odlišný od předchozího un grand Roy. Proroctví tedy hovoří o dvou velkých králích: ten druhý (Angoulmois) má, jak se zdá, přivést k životu prvního.

Pokud se dožiješ přirozeného lidského věku,

2007-09-04T23:51:00.000-07:00

pak uvidíš na svém patřičném místě na zeměkouli a pod nebesy tvého horoskopu věci budoucí, jež byly předpovězeny.

Dobře informovaný okultista rozezná v těchto slovech narážku na reinkarnaci. Podle tajného učení se lidská bytost zrodí v každém věku jednou jako muž a jednou jako žena. To znamená, že Nostradamus říká, že každý člověk musí zažít něco z období, pro něž vyslovil svá proroctví. Ať se má stát v roce 1999 cokoli (pokud skutečně jde o tento rok), nebude to konec světa.
Vraťme se opět ke druhému verši: Du ciel viendra un grand Roy d'effrayeur- "z nebes přijde velký král děsu". Podobně jako u mnoha Nostradamových termínů, věci nejsou tím, čím se zdají být. Zatímco effrayeur jistě znamená "ten, kdo děsí, vyvolává strach", elizí vzniklé slovo defrayer znamená "bavit, pobavit". Naproti tomu slovo frayeur znamená "strach, hrůza". Někteří překladatelé se rozhodli pro tento druhý význam a nazvali onu entitu "velký král děsu". Může zde jít také o vedlejší význam slovesa effrayer, protože francouzské sloveso rayer znamená "vymazat, vyškrábat". V rámci zeleného jazyka je každý z těchto významů platný ,a můžeme předpokládat, že Nostradamus zvolil tak zvláštní výraz právě proto, že chtěl vyjádřit všechny tyto konotace. Vidíme tedy, že je zde značná nejednoznačnost, pokud jde o onoho "velkého krále", který může děsit, alarmovat i terorizovat. Jisté je, že tento král přijde z nebes. Tento fakt pochopitelně potěšil srdce všech ufologů, kteří věří, že budoucí osud Země je v rukou mimozemšťanů.

první část

2007-09-02T22:22:00.001-07:00

Jelikož Nostradamus uveřejnil první část svých proroctví v roce 1555, znamenalo to, že se předpovědi týkaly období 2242 let. To je velmi zajímavá cifra, protože se velmi blíží jednomu z velkých věků - dělení takzvaného Velkého roku. V moderní době je známo, že "velký rok"6/, který je důsledkem precesního pohybu zemské osy, trvá 2160 let. Toto přesné datování nebylo v Nostradamových možnostech, znal však nejméně půl tuctu teorií o délce tohoto roku. V 16. století se všeobecně věřilo, že precesní pohyb znamená posun o jeden stupeň za každé století. Tuto periodicitu popularizoval Dante, který čerpal ze spisů arabského astrologa Alfragana.
Hned poté, co Nostradamus informoval své čtenáře, že jeho proroctví se týkají následujícího období 2242 let (tj. do roku 3797), napsal velice podivnou větu, kterou lze přeložit asi takto:

Když Nostradamus

2007-09-02T01:51:00.000-07:00

psal svou předmluvu (l. března 1555), trvala Gabrielova vláda již 28 let. Odečteme-li 28 let od letopočtu 4005, dospějeme k číslu 3977. To je numerologický anagram pro 3797, což je datum, které Nostradamus výslovně stanoví jako konec svých proroctví. Okultní clona (tak často užívaná v hermetické literatuře) spočívá v přehození dvou vnitřních číslic v datu. To, co Nostradamus skrývá v uváděných datech, je skutečnost, že jeho proroctví přímo souvisí se sekundadeiánskými periodami.
Měsíc (neboli jedna dvanáctina) Trithemiovy sekundadeiánské periody 354 let a 4 měsíců činí zhruba 29 a půl roku. Podle prvního verše se událost má stát v sedmém měsíci podléhajícím Olovi, to znamená 7 x 29 a půl roku od začátku vlády Michaelovy. To je 206 a půl roku od prvního roku Michaelovy vlády, tedy od roku 1881. To znamená, že proroctví vyslovené v tomto čtyřverší by se mohlo týkat roku 2087.
Jedna věc je ale jistá - ať se proroctví vztahuje k roku 1999 nebo 2087, nejde o předpověď konce světa. Nostradamus to potvrzuje, když tvrdí, že jeho "astronomické verše" se týkají období do roku 3797.

Odpověď zní,

2007-08-31T22:48:00.000-07:00

že podle sekundadeiánského systému, o němž Nostradamus sám prohlásil, že ho ve svých čtyřverších užívá, a jímž jsme se zabývali ve třetí kapitole, bychom datum mohli číst úplně jinak. Nejde ovšem o běžný kalendář, nýbrž o kalendář užívaný v okultních kruzích.
Ve své esotericky psané předmluvě k Prophéties Nostradamus jasně říká, že ve svých čtyřverších užívá systém datování vypracovaný velkým okultistou Trithemiem. Ve svých hermetických odkazech na tento datovací systém Mistr podotýká, že "v současné době nám vládne Luna". To bylo zcela správné tvrzení, protože Nostradamus psal v roce 1555. Podle Trithemia započal lunární archanděl Gabriel svou vládu nad věky v roce 1525. Tato vláda bude trvat, jak praví Nostradamus, "dokud nepřijde Slunce". Podle Trithemia skončí vláda Luny přibližně roku 1881, kdy začne vláda solárního archanděla Michaela. "A pak bude následovat Saturn," říká Nostradamus, opět ve shodě s Trithemiem. Vláda archanděla Saturnu Ofiela začne v roce 2235. Budeme-li takto postupovat po 354 letech, přiřčených každému planetárnímu božstvu, zjistíme něco velice zajímavého. Nostradamus ve skutečnosti píše o plné periodě vlády sedmi archandělů. Vláda Luny teoreticky začne opět v roce 4005.

Komentátoři

2007-08-29T23:33:00.000-07:00

přikládají značný význam roku 1999. Jeden byl dokonce ochoten obrátit číslici 999, aby dostal 666 - tajné číslo šelmy v Apokalypse. Přestože toto číslo má nepochybně obrovský okultní význam, je nepravděpodobné, že by Nostradamus vyžadoval takovouto aferezi (vynechání první číslice a obrácení dalších tří), aniž by potřebu takové manipulace naznačil v textu.
Proti čtení prvního verše jako odkazu na rok 1999 však hovoří jedna skutečnost, totiž že Nostradamus jen zřídka míní to, co doslova říká. Čtenář, který vytrval ve sledování naší studie o Nostradamovi, bude jistě souhlasit, že ať vypadá kterákoli řádka z jeho pera sebejednodušeji, obvykle skrývá nějaký hluboký tajný význam. Proto se musíme mít na pozoru při čtení verše, který tak přímočaře uvádí přesný letopočet a datum nějaké události. Musíme si položit otázku, jestli existuje ještě nějaký jiný způsob interpretace tak jednoznačně vyhlížejícího verše.

grand Roy

2007-08-27T23:49:00.000-07:00

Nyní si povšimněme, že tento "velký král" (grand Roy) je le grand Roy ... na rozdíl od un grand Roy ve druhém verši. Tento protiklad má hluboký esoterický smysl, protože naznačuje, že velký král z druhého verše není identický s velkým králem ze třetího verše.

Když jsme tedy vysvětlili slovo Angoulmois v jeho pravém kontextu, v kontextu zeleného jazyka, můžeme se nyní podívat na čtyřverší jako na celek. První verš říká: L'an mil neuf cens nonante neuf sept mois - "rok jeden tisíc devět set devadesát devět sedm měsíců".
Je velmi lákavé vztáhnout toto čtyřverší k červenci 1999. To je rok, v němž se stane událost předpovězená ve zbývajících třech verších. Hluboké astrologické významy, které jsme se již naučili u Nostradama očekávat, by nás mohly vést k domněnce, že toto datum odpovídá nějakému pozoruhodnému kosmickému úkazu. Tentokrát tomu však tak není: v tomto měsíci se neodehraje nic pozoruhodného, pokud jde o planety. V předchozím textu jsme již komentovali čtyřverší upozorňující na planetární konfigurace, jimiž se vyznačuje září 1999, ještě pnozoruhodnější konfigurace nastanou v roce 2002 a 2020.

Význam Michaelovy vlády

2007-08-26T01:14:00.000-07:00

nad sedmi planetárními bytostmi je zdůrazněn skrytou numerologií, jejíž význam je založen právě na skutečnosti, že Michael je vládce sedmi archandělů. Tuto numerologii lze vysledovat ve struktuře jména Angoulmois, které se skládá z Oul vyváženého slovy o třech a čtyřech písmenech, což dohromady dává sedm: ANG (tři), OUL, MOIS (čtyři) 4/.
Nyní je zřejmé, že Nostradamus ukryl jméno planetárního archanděla Michaela v pseudoepigrafu Roy d'Angoulmois. Tato struktura založená na čísle sedm souvisí se skutečností, že v hebrejské obraznosti spojené se Secundadeis byl Michael zobrazován jako prostřední ze sedmi planet. V tomto čtyřverší nalezneme ještě další tajnou numerickou finesu, ukrytou v čísle čtyřverší, to jest 72. V mnoha ohledech je 72 nejtajuplnější ze všech čísel 5/. Z kosmologického hlediska souvisí s pohybem Slunce, protože díky precesnímu pohybu zemské osy se Slunce za 72 let oproti hvězdnému pozadí posune přesně o jeden stupeň. To je jedním z důvodů, proč je v hermetické literatuře délka lidského života symbolicky vyjadřována jako 72 let, protože se má za to, že se člověk rodí na jednom stupni a umírá, když se Slunce o jeden stupeň posune. Právě to je jedním z důvodů, proč je dvaasedmdesátka v esoterických naukách považována za nejposvátnější číslo ze všech.

Roy

2007-08-22T23:13:00.000-07:00

Především si musíme položit otázku, kdo je Roy (král) měsíce července, zodiakální vládce Lva? Podle astrologické tradice vládne znamení Lva Slunce. V esoterickém kontextu je vládcem Slunce archanděl Michael. V esoterické tradici Secundadeis, kterou Nostradamus důvěrně znal a o níž se zmiňuje ve svém Dopise Jindřichu II. v Prophéties, je Michael vůdcem sedmi planetárních andělů: může tedy být nazýván králem (Roy) sedmi.
Stojí rovněž za to připomenout, že Sol je latinské jméno Slunce a že právě toto jméno je pramenem, z něhož bylo aferezí odvozeno dávné tajné jméno Ol, zatímco verze Oel je anagramem slova Leo.

Ve středověkých grimoárech

2007-08-21T23:48:00.001-07:00

byl archanděl Ol vládcem znamení Lva. Měl dvě další jména, Verchiel a Voel 3/, a přináležely mu četné andělské signatury. V době Nostradamově ještě kalendářní reforma nenarušila vztah mezi měsíci a znameními zvěrokruhu - gregoriánský kalendář se ve Francii začal užívat teprve od roku 1582, po mistrově smrti. Proto mohl ztotožnit andělského vládce zodiakálního znamení s jedním měsícem. Tato identifikace byla ostatně zachovávána v magických kalendářích, jak uvidíme jinde. Dnes už tato rovnice neplatí. Jelikož v Nostradamově době bylo možné považovat červenec za měsíc Lva, bude hermetický výraz Angolmois znamenat červenec.
Vzhledem k těmto historickým skutečnostem mají tři slova tvořící výraz Angoulmois specifický význam. Za prvé, andělský typ v devíti hierarchiích je archanděl. Za druhé, je to archanděl Ol. Za třetí, Ol je vládcem července. Jakmile jsme pochopili význam skrytý v trojčlenné struktuře slova Angoulmois, máme mnohem lepší výchozí pozici pro čtení třetího verše.

2007-08-21T00:19:00.000-07:00

Za druhé, Oul je tajný termín, který člení slovo Angoulmois ve smysluplnou strukturu. Ol, psáno různými pravopisnými verzemi, je jméno jednoho z archandělů zodiaku (k tomuto významu se vrátíme později). Tato jména a signatury se vyskytují ve středověké astrologii, magických formulích a grimoárech, například v magických kalendářích z 15. století. Nostradamus patrně toto jméno znal ve verzi Verchiel, prostřednictvím magické scaly Agrippova populárního díla De Occulta Philosophia. A konečně za třetí, mois je francouzsky "měsíc". Takže tato složenina se skládá ze tří slov, dvou francouzských a jednoho latinského. Spojení Ange Oul mois by bylo možno přeložit jako "anděl Ol měsíc".

Jak se dalo čekat,

2007-08-19T12:59:00.000-07:00

je slovo Angoulmois jasným výrazem zeleného jazyka 2/. Správná interpretace jeho významu vrhne zvláštní jas na celé čtyřverší. A opravdu, pokud neporozumíme významu Angoulmois, nebudeme schopni pochopit dvojznačnost data uvedeného v prvním verši. Proto se budeme nejprve zabývat třetím veršem, v němž se toto klíčové slovo vyskytuje, než přistoupíme k interpretaci celého čtyřverší: Resusciter le grand Roy d'Angoulmois. Na první pohled je překlad jasný: "Oživí velkého krále z Angoulmois". Otázka zní, co je Angoulmois a případně kde je, a kdo je onen velký král?
Měli bychom si ujasnit, že toto klíčové slovo je výtvorem zeleného jazyka, který je možno rozčlenit do tří částí: ANG OUL MOIS. Za prvé, Ang je apokopou slova Ange - francouzsky "anděl".

Východní Rusko?

2007-08-19T00:16:00.000-07:00

Tibet? Čína? Mongolsko? Jeho výklad je holý nesmysl. Také Cheethamová překládá toto slovo jako odkaz na Mongoly a celý verš podle ní znamená: "Přivede opět k životu velkého krále Mongolů." Z neznámých důvodů vidí v tomto čtyřverší zmínku o "králi Mongolů" jako o "asijském Antikristovi". V ničem, co kdy Nostradamus napsal, není o něčem takovém ani zmínka. V roce 1983 de Fontbrune přeložil toto slovo jako odkaz na francouzské město Angouleme a navrhl toto čtení příslušného verše: "oživí nebo znovu přivolá velkého dobyvatele z Angouleme." Kdo by tímto velkým dobyvatelem (králem?) z Angouleme měl být, můžeme pouze hádat.

Podobně

2007-08-16T15:31:00.000-07:00

jako u mnoha dalších čtyřverší je klíčem k interpretaci celé strofy jedno klíčové slovo. Zde je tímto slovem Angoulmois.
Přestože je očividně velice důležité, komentátorům se toto slovo nikdy nepodařilo správně vyložit. Současné "překlady" skutečně ukazují, na jakém tenkém ledě bruslí vykladači neznalí zeleného jazyka, když se pokoušejí číst Nostradama. Roberts ve své knize z roku 1949 překládá loto slovo jako "Jacquerie" a tvrdí, že verš znamená toto: "Aby znovu probudil velkého krále z Jacquerie." 1/ V poznámce pod čarou předkládá vysvětlení, že Roy d'Angoulmois je anagramem za Roi de Mongulois ("král Mongolů"). Z toho vyvozuje, že "válečná hrozba přijde z východu".

2007-08-13T23:52:00.000-07:00

Pro tuto chvíli můžeme tento text přeložit asi takto:

Rok jeden tisíc devět set devadesát devět sedm měsíců
z nebes přijde velký král děsu,
aby vzkřísil velkého krále z Angoulmois.
Předtím potom, Mars bude vládnout štěstím.

Krvežíznivější komentátoři mají sklon interpretovat tento ohlášený příchod v chmurných barvách - jako předzvěst světové revoluce nebo ničivé války, někteří dokonce tvrdí, že jde o předpověď konce světa - přestože to Nostradamus v předmluvě k Prophéties výslovně popírá. Odhlédnuto od takovýchto výkladů však zůstává faktem, že jde o jedno z mála čtyřverší, které uvádí přesné datum, aniž by se je snažilo zastřít esoterickými clonami.

Velký král hrůzovládce

2007-08-12T23:14:00.000-07:00

Čtyřverší X.72 je zcela nepochybně nejslavnější ze všech Nostradamových předpovědí. Jeho sláva se zakládá na skutečnosti, že je obvykle překládáno jako předpověď příchodu nějaké strašlivé bytosti - děsivé entity - která se objeví na Zemi v červenci 1999.

L'an mil neuf cens nonante neuf sept mois
Du ciei viendra un grand Roy d'effrayeur
Resusciter le grand Roy d'Angoulmois.
Avant apres Mars regner par bon heur.