Z pamětí Vladislava Klumpara

( v letech 1938–42 ministra protektorátní vlády)
Převážná většina českého obyvatelstva pociťovala vůči okupantům nepřátelství, očekávala jejich brzkou válečnou porážku, a tím i osvobození své vlasti. Menší část se pak podílela na aktivním odboji, který se začal formovat hned v prvních týdnech okupace a jehož se v různé míře účastnily všechny sociální vrstvy. Byl to jednak domácí odboj, působící ilegálně přímo v protektorátě a vystavený tvrdým represím ze strany okupační moci, jednak odboj zahraniční, tvořený emigrovavšími československými politiky a vojáky v zemích protihitlerovské koalice. V domácím i zahraničním odboji, mezi nimiž existovalo po celou dobu války spojení, se vyhranily různé skupiny a směry. Jejich společným cílem bylo osvobození českého národa a obnova samostatné Československé republiky, neshodovaly se však v názoru na formy a metody boje i na charakter budoucího obnoveného státu, který neměl a ani nemohl být prostou kopií meziválečného Československa. Programové cíle i formy odboje byly ovlivňovány průběhem války, změnami v poměru sil mezi mocnostmi protihitlerovské koalice i přirozenými změnami v myšlení obyvatelstva ve vlasti. Zvláštního významu posléze nabyl zápas demokratického a komunistického směru v odboji, vedený především v zahraničí mezi londýnským a moskevským odbojovým centrem. V tomto zápase o osud demokracie v poválečném Československu získal nakonec komunistický směr převahu: mohl se opřít o vítězný postup sovětských vojsk i o celkovou sociální radikalizaci a zjevný politický posun doleva v širokých vrstvách českého a slovenského národa.