totalita

Převratné změny, probíhající ve druhé polovině osmdesátých let v Sovětském svazu, se s různou intenzitou promítly rovněž do vývoje všech satelitních států
a v konečném důsledku iniciovaly proces rozpadu sovětského politického, ekonomického a vojenského bloku. Nové sovětské vedení dalo nejpozději na podzim roku 1988 svým spojencům najevo nutnost liberalizace tvrdých totalitních režimů. Oznámení bylo patrně provázeno hrozbou, že v případě ignorování mezinárodně politické reality budou tyto režimy ponechány bez jakékoli podpory.
Vývoj v SSSR došel největšího ohlasu v zemích, které již učinily na cestě k demokratizaci jistý nezanedbatelný pokrok v Polsku a Maďarsku. V Polsku se během osmdesátých let opět zostřila ekonomická i společenská krize. Obrovské hospodářské potíže a především prestiž, které se těšil zakázaný nezávislý odborový svaz Solidarita, donutily vedení Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) od roku 1987 hledat kontakty k opozičnímu hnutí a zčásti prostřednictvím katolického kléru sondovat jeho ochotu ke konstruktivní spolupráci. Požadavkům Solidarity na nastolení politického a odborového pluralismu však vycházelo komunistické vedení vstříc jen pomalu a váhavě.
Po složitých jednáních u "kulatého stolu" podepsali představitelé vlády a zástupci opozice 5. dubna 1989 společné prohlášení. Na jeho základě povolil dne 17. dubna 1989 varšavský obvodní soud po sedmiletém zákazu opět činnost nezávislého odborového svazu Solidarita. V červnu 1989 se měly konat parlamentní volby, ve kterých mohli občané svobodně rozhodnout o složení 35procent poslanců Sejmu. Zbylých 65procent ovšem zůstalo vyhrazeno PSDS a jejím spojencům. Dokument, jehož cílem bylo vyvést Polsko z hluboké krize, nazval vůdce Solidarity Lech Walesa dohodou století. Její význam spočíval ve skutečnosti, že komunistická moc poprvé umožnila opozičním silám spoluúčast na rozhodování o státních záležitostech.