Své rozradostnění

přicházející smrtí dokonale přirovnává ke zpěvu labutí, o kterých se tvrdí, že v okamžicích před smrtí zpívají nejkrásněji, neboť vědí, že nadejde něco krásného. Sokrates mluví také o jakémsi koloběhu, kdy duše vystřídá mnoho těl, a nepopírá, že by se nemuselo jednat vždy o těla lidská, čímž se v podstatě ztotožňuje s myšlenkou reinkarnace. Uprostřed je rozvíjení teorie přerušeno pozastavením se nad závažnými připomínkami dvou zúčastněných. Sokrates se v jakémsi mezičase, který tyto připomínky svou závažností vyvolaly, zmiňuje o důležitosti hledání objektivní pravdy, které nikterak nesouvisí s prosazováním vlastních myšlenek za cenu milné úvahy. Tyto způsoby jsou příznačné pro nevzdělané lidi, a snad i pro sofisty.