Nový peněžní zákon

vytvořil peněžní šlechtu, která měla právo na dva hlasy. Vliv katolické církve (jezuitů) na školství a kulturu byl posílen. Pod vlivem monarchistů byl Richelieu nucen odejít a Ludvík XVIII. musel dát moc extrémistům. Snažil se z nich vybrat alespoň někoho, kdo by byl nejméně nebezpečný. Zvolil Villéle, který byl skromný až do bezvýraznosti a rozuměl veřejné správě. V zemi nastal zlý čas oficiálních kandidatur, masových čistek, závodů extrémistů o sinekury.
V následujících letech až do Ludvíkovi smrti v roce 1824 se objevila řada pokusů o převrat zezdola (hlavně v armádě). Vznikla např. odnož italských karbonářů - charbonerrie. Vláda se však udržela, protože dosáhla určitých úspěchů v zahraniční politice. Francie se sblížila se svatoaliančními mocnostmi už roku 1818 na kongresu v Cáchách. V dohodě s nimi intervenovala ve Španělsku, s ostatními evropskými velmocemi se účastnila války proti Turecku. Obsazením Alžíru roku 1830 byl položen základ francouzskému koloniálnímu panství v severní Africe.. Ministrem zahraničí se stal Chateaubriand.