Českoslovenští normalizátoři,

dosazení k moci sovětskou intervencí ze srpna 1968, odmítali až do podzimu 1989 tvrdě jakékoli změny. Od srpna 1988 však sílily projevy občanské nespokojenosti, které se přes masivní nasazení policejních sil nepodařilo zastavit. Brutální potlačení vzpomínkové demonstrace studentů na Národní třídě v Praze dne 17. listopadu 1989 se pak stalo impulsem k rozhodujícímu střetu občanů s totalitní mocí. V následujících dvou týdnech stávek a postupně až statisícových demonstrací, nazývaných později obdobím "sametové" či "něžné" revoluce, se komunistický režim prakticky zhroutil. Koncem prosince byl prezidentem republiky zvolen známý disident a vedoucí osobnost hnutí Charta 77, dramatik Václav Havel. Z ústavy byl vypuštěn článek o vedoucí úloze Komunistické strany Československa. Ve dnech 8.-9. června 1990 proběhly první svobodné parlamentní volby, jejichž vítězi se stala obě hnutí, která vznikla v bouřlivých dnech listopadu 1989 a zasloužila se o pád komunistického režimu Občanské fórum v českých zemích a Verejnosť proti násiliu na Slovensku.
Jedinou zemí, kde se komunistická vláda pokusila zabránit společenským změnám ozbrojenou silou, se stalo Rumunsko. Proti demonstraci maďarské menšiny 15. prosince 1989 v Temešváru vyslal prezident Ceausescu armádu a tajnou policii Securitate, která zahájila palbu. Masakru padly za oběť stovky obyvatel. Vlna protestního hnutí poté zachvátila prakticky celou zemi. V několikadenní krvavé občanské válce přešla většina armády 22. prosince na stranu povstalců a dobyla prezidentský palác v Bukurešti. Securitate však pokračovala v zabíjení až do té doby, kdy vojáci za poněkud nejasných okolností popravili diktátora Nicolae Ceausesca a jeho manželku. Nová vláda, vytvořená 26. prosince 1989, proklamovala konec komunistického režimu a přislíbila dovést zemi ke svobodným volbám.