Anežka zemřela až na konci smutného období našich dějin, známého jako doba „Braniborů v Čechách“. Skonala dne 2. března 1281 a je pochována v Anežském klášteře22), kde si přál být pochován i její bratr Václav I., a stal se tak pro příští léta královskou hrobkou, jakýmsi Přemyslovským mauzoleem.
O prohlášení Anežky Přemyslovny za svatou se pokusila už Eliška Přemyslovna, která ji velice obdivovala. Snažila se o utvrzení svaté pověsti, čímž by mohl být ozářen zánik vymírající dynastie. Pokusila se dokonce roku 1328 vymoci své pratetě kanonizaci.23) Zemřela však příliš brzy. A přesto, že byla podporována českým duchovenstvem a mužskými činiteli řádu minoritů, k němuž se Anežka hlásila, byla věc natolik zatížena spory mezi papežskou kurií a těmito mnichy, kteří se dostávají svým vnitřním a vnějším vývojem do ostré opozice proti Janovi XXII. Jedním z problémů bylo i to, že se velmi dlouho nemohly najít její ostatky.
Podobné snahy měl i Karel IV. nebo jeho syn Václav IV. A přestože měl v 17. století stejné záměry císař Leopold nebo takoví vlastenci, jako byli Balbín, Crugerius, Beckovský a jiní, nedošlo všechno toto snažení úspěchu.
Teprve roku 1874 byla Anežka Česká - zásluhou kardinála a pražského arcibiskupa B.J. Schwarzenberga byla Anežka Přemyslovna beatifikována24).
Avšak svatořečení, po kterém tolik toužila se jí dostalo až těsně před „sametovou revolucí“ dne 12. listopadu 1989. Její kanonizace byla vyřčena z úst papeže Jana Pavla II.
Jako světice bývá nejčastěji zobrazována v řeholním rouše s korunkou na hlavě, ale občas též v královském hermelínu. Můžeme ji vidět i bez královských atributů pouze s ubožákem u nohou a s modelem kostela v ruce. Na výjevech nejčastěji ošetřuje nemocné, uděluje almužnu nebo sytí hladové.