Tragický Otakarův skon znamenal pro Anežku osudovou ránu. Tím spíš, že po králově smrti nastala v do té doby kvetoucích Čechách léta skutečné bídy, vysilujících bojů a strašlivého moru. Ale právě tehdy se Anežce nejvíce osvědčila síla ducha, kterou získala ve vnitřních zápasech svého mládí a ve vzepětí klášterní samoty. Anežská legenda s nejvyšším obdivem líčí její chování v době, kdy „Anežka upadla v takový nedostatek, kdy měla sotva co jísti a čím se odíti“: onu pevnou důvěru v Boha, která překonávala přímo zázrakem všechny nesnáze tragické situace, naprostou jistotu, se kterou i v okamžiku, „když v čas oběda nebylo po celém klášteře jedinkého kouska chleba“, věřila v Prozřetelnost, „jež otvírá ruku svou a naplňuje všechna stvoření svým požehnáním“. I v královské rodině znamená stále jakousi pevnou oporu rodového sebevědomí: ne nadarmo se královna - vdova Kunhuta, po útěku z vězení Oty Braniborského na Bezdězi, uchýlí právě do kláštera Na Františku, kde Anežka vychovávala zatím její stejnojmennou dceru Kunhutu.21)