české dějiny

Pro slovanské kmeny je typická ručně lepená keramika tzv. pražského typu, čtvercovité zemnice s pecí v rohu a pohřebiště s žárovými hroby. Prvotní osídlení vyhledávalo polohy v blízkosti větších vodních toků s úrodnou půdou a nepřekračovalo obvykle nadmořskou výšku 300 metrů. Nové plochy půdy získávali Slované žďářením. Žili převážně v osadách vesnického typu, které však neměly trvalý charakter a po vyčerpání půdy (po 15-20 letech) se přemísťovaly na volná místa (tzv. cyklické zemědělství). Základní společenskou jednotkou byla občina (rodová nebo sousedská). Nejpozději od 7. století si Slované začali budovat první hrazená sídliště.
Značná část slovanského obyvatelstva se bezprostředně po příchodu do střední Evropy dostala do područí nomádských Avarů, kteří se po roce 567 usídlili v karpatské kotlině. Vliv Avarů na Moravě (a ještě více v Čechách) byl nepoměrně slabší, než tomu bylo u Slovanů v Podunajské nížině; snad se jednalo jen o nějakou formu poplatku. Přesto však byla avarská nadvláda považována za velmi tíživou, takže zhruba současně s jejich vojenskými neúspěchy (roku 626 při pokusu o dobytí Konstantinopole) vypuklo proti nim povstání slovanských kmenů. Vzbouřené slovanské kmeny si zvolily za svého vojevůdce proti Avarům franského kupce Sáma, pocházejícího z Galie (pravděpodobně z okolí Sens u Paříže); ten dosáhl řady vítězství nad Avary a také úspěšně vzdoroval tlaku západních sousedů - Franků. Poté vytvořil silný slovanský kmenový svaz - první slovanskou říši ve střední Evropě. Hlavní oporu Sámovy moci tvořila skupina slovanských velmožů. Smrtí Sáma se kmenový svaz rozpadl na jednotlivá knížectví.
Čechy a Morava se opět ztratily na zhruba 150 let z písemných pramenů; doba poslední čtvrtiny 7. a 8. století je nazývána předvelkomoravským nebo starohradištním obdobím. Nadále pokračovaly kontakty s Avary, avšak kontaktní zóna ležela na jih od Moravy. V tomto období zde také vznikl nejstarší horizont opevněných sídlišť, z nichž pochází řada nálezů kovových, kostěných a keramických artefaktů. Tyto lokality představují novou kvalitu hospodářského vývoje, kdy došlo k rozšíření osídleného území z údolí řek do výše položených míst. Ze společnosti se vydělovala kmenová aristokracie, z jejíhož středu se zpravidla vybíral kníže (původně "kněz"), který se se svou družinou usazoval v opevněných hradištích. Obyvatelstvo na území Čech žilo v poměrném klidu, jeho kontakty směřovaly převážně na sever do povodí Sály, Labe a Odry, kde sídlily jiné slovanské kmeny. I na území Čech vznikla řada hradišť, což je dokladem prohlubování rozvrstvení tehdejší společnosti.
K urychlení vývoje v českých zemích přispělo nové vnější nebezpečí, které vyvstalo od 2. poloviny 8. století, kdy po upevnění vlády rodu Karlovců ve franské říši nastává nová etapa dobyvačné politiky směrem na východ. Souběžně s tím začalo v průběhu 8. století pronikat křesťanství do slovanského prostředí ve střední Evropě. První křesťanské misie přicházely hlavně z Bavorska - z Řezna (do Čech), z Pasova (na Moravu) i ze Salcburku (iroskotská misijní činnost).
O kmenech na českém a moravském území se nám zachovaly jen kusé zprávy od arabských obchodníků nebo ve franských klášterech; nejstarší je popis zvaný Geograf bavorský, jenž zachycuje situaci z první a druhé poloviny 9. století. I z něj však nemůžeme přesně určit, jaké bylo rozložení kmenů v Čechách a zda tu žilo mnoho kmenů nebo jen málo či pouze jeden (Čechů). Česká kotlina byla rozdělena na tři uskupení s centry ve středních, severozápadních a východních Čechách. Naproti tomu na Moravě byla situace poněkud odlišná; pojmenování Moravané (Marvani, Marharii, Matavores aj.) označovalo společně obyvatelstvo sídlící severně od středního toku Dunaje, což svědčí o zdejším probíhajícím sjednocovacím procesu. A tak na Moravě a na západním Slovensku se na počátku 9. století z dlouhých mezikmenových bojů zrodil mocný nadkmenový svaz - Velkomoravská říše. Jedním z významných podnětů integračního procesu bylo vnější nebezpečí (útoky franských vojsk), kdy sice moravští a čeští velmoži se přikláněli k životnímu stylu a náboženství Franků, ale dvojí expanze (franská a církevní) hrozila ztrátou domácí identity a státotvorného trendu. Mocenskému růstu Moravy napomohlo dočasné oslabení franské říše vnitřními rozbroji ve 20. a 30. letech 9. století.

Slovanské osídlení do zániku Velké Moravy

Se studiem slovanského osídlovacího procesu českých zemí vyvstalo hned několik otázek. První z nich se týká původu Slovanů. Současné historické, archeologické i lingvistické bádání se kloní k teorii migrační a popírá jejich genezi ze staršího pravěkého obyvatelstva (teorie autochtonní). Uvažuje o vlastní slovanské etnogenezi mimo naše teritorium - někde v širším pásu úrodných nížin mezi středním Dněprem, Pripjatí, horním Dněstrem, Vislou a Odrou. Tam se "někdy" Slované vyčlenili z původního indoevropského etnika (snad již v době bronzové) a tam také došlo k jejich rozštěpení na tři větve (východní, západní a jižní). I jejich území se dotkl chaos a destabilizace mocenských poměrů na značné části evropského kontinentu v době stěhování národů, kdy se v důsledku krize antického světa zhroutila po vpádu asijských kočovníků římská moc. Zatímco východní Slované jen rozšiřovali své dosavadní území a jižní byli strženi tlakem ostatních etnik, západní Slované pronikali do poměrně málo osídlených oblastí střední Evropy. Jejich skupiny dospěly během 6. století až do českých zemí. Slovanské obyvatelstvo tak vstupovalo do evropských dějin v době, kdy na troskách antické ekonomiky, kultury, společenského a politického zřízení se začala postupně vytvářet civilizace raně středověkého Západu jako svébytného civilizačního okruhu, který navazoval na antické a křesťanské zdroje. Pro tuto dobu je po hospodářské stránce charakteristická práce převážné většiny obyvatelstva v málo produktivním zemědělství a nízká úroveň řemesel. Rozhodující událostí bylo přijetí křesťanství v jeho západní katolické formě.
Další otázka se týkala postupu slovanských kmenů; dosud přesně nevíme, kudy přišly na české území. Uvažuje se o postupu nejen podél severní strany Karpat a dále Moravskou branou, ale některé skupiny (druhá vlna) mohly přitáhnout i z Podunají a dále směřovat na západ přes území dnešního Slovenska. Své nejzazší západní hranice na Labi, horním Mohanu, Řezné, Nábě a v Horních Rakousích dosáhla slovanská vlna až v průběhu 8. století. Přitom na postupném osídlování našich zemí se podílely dvě vlny slovanské etnické expanze, avšak již do počátku 7. století podlehlo obyvatelstvo (převážně germánské kmeny) slovanské asimilaci.

Dějiny zemí koruny české

Počátek n. l.-500 let n. l. - Germáni a doba římská
Hlavní germánský nápor na území Čech a Moravy vedli Markomani; někdy mezi 9.-6. rokem př. n. l. je přivedl velmož Marobud z Pomohaní do Čech. Keltská oppida byla zničena, pod Marobudovu svrchovanost se dostali i Kvádové (na Moravě). Jeho vojsko čítalo na 70 tisíc pěších vojáků a 4 tisíce jezdců. Germánské kmeny patřily k seskupení Svébů; vedle Markomanů a Kvádů se na území českých zemí jmenují Hermunduři (v severních Čechách). Civilizačně byli Germáni na nižším stupni než Keltové, měli jednoduché zemědělství a muži dávali přednost lovu. Z řemeslné výroby vynikali v hutnictví a kovářství. Jejich rodová společnost žila v občinách, byla kmenově organizována a kmeny se spojovaly ve svazy. Marobud se snažil spojit germánské kmeny kolem Čech ve velkou říši; jiní náčelníci s ním nesouhlasili a nakonec byl po útěku (kolem roku 19) k Římanům internován v Ravenně. Římané využívali rozbrojů mezi germánskými náčelníky a získávali je jako spojence. Koncem 1. století zesílili Římané středodunajské hranice (limes romanus). Své opěrné body přesunuli dále na sever; u Mušova na jižní Moravě byla vybudována římská stanice jako opěrný bod X. legie z Vindobony (patrně v souvislosti s markomanskými válkami). Za markomanských válek (166-180 n. l.) došlo k dočasné římské okupaci markomanského a kvádského území za Dunajem (předsunuté římské posádky se dostaly na jižní Moravu); plány na zřízení římské provincie Markomanie na území jižní Moravy se však nerealizovaly. Germánům v našich krajích vládli králové a knížata dosazovaná v podstatě Římem (dokladem jsou například archeologické lokality Kobylisy, Březno u Loun, Praha-Bubeneč, Kostelec na Hané, Mušov). V polovině 4. století se dali do pohybu od Kaspického moře Hunové a zahájili velké stěhování národů (následovali Avaři, Maďaři atd.). Uprostřed nastalých zmatků (někdy v polovině 5. století) odešli "čeští" Markomani do Bavor. Přibližně v témže období se z Moravy vytratili Kvádové (patrně se připojili k dlouhému exodu germánských Vandalů). V závěru tohoto neklidného období (asi po roce 530) se objevili od východu noví kolonisté našich zemí - Slované.

Břetislav I

23. srpna se Břetislavovo vojsko objevilo před Prahou, v ležení u potoka
Rokytnice. Mělo sebou bohatou kořist, vozy naložené zlatem a stříbrem, otroky,
ale hlavně ostatky sv. Vojtěcha, které nesl sám kníže spolu s biskupem Šebířem.
Začátkem června toho samého roku zemřel římský císař Kondrád II. a jeho
nástupcem se stal Jindřich III. A s ním přišel i zásadní obrat politiky říše.
Nejen, že Jindřich nemínil založit v Praze biskupství, chtěl se Břetislavovi
vojensky angažovat za to, že napadl Polsko. Na podzim 1039 se tedy vydal k
Čechám. Břetislavovi se ale prozatím podařilo hrozbu odvrátit za cenu, že jeho
syn Spytihněv byl poslán jako záruka k císaři.
Roku 1040 ale Jindřicha již nic nezastavilo a vydal se na výpravu proti
Břetislavovi. 21. července se jindřich sešel se svými muži v Goslaru sa
naplánoval útok. Postup měl být zahájen 15. srpna a to ve dvouch vlnách. První
část vojska měl vést sám Jindřich jižní domažlickou cestou. Jádrem jeho vojska
byli Bavoři. Sasy měl vést markrabě míšeňské marky Ekkehard a ten mel postupovat
severní srbskou stranou.
Jindřichovi ale brzy narazil na české opevnění. Vyslal tedy na průzkum Otu ze
Schweinfurtu, od něj ale dlouho nepřicházeli zprávy a tak se 22. srpna Jindřich
pokusil bariéry zdolat. V lese poblíž Tlučhoště se tedy odehrála bitva (bitva u
Brůdku, vesnice ale vznikla až později). Při ní zemřelo mnoho Jindřichových
lidí, mnoho z nich také padlo do zajetí. O den později se u téhož o pevnění, kde
na Jindřicha čekala past objevil Ota ze Scweinfurtu, i ten tu byl ale poražen.
Přestože si Jindřichovo vojsko uchovalo bojeschopnost, již se o nic nepokusilo.
Ekkehard měl na severu situaci mnohem jednoduší. Podařilo se mu podplatit
kastelána Bíliny, Prkoše, který se měl proti němu postavit, a ten ho nechal
proniknout hluboko do vnitrozemí. Ekkehard se stáhl až po zprávách z jižního
bojiště. Prkoš byl za zradu potrestán. Břetislav mu nechal vyloupat oči, utnout
ruce a nohy a hodit do hlubin řeky.
Po mírových jednáních byl propuštěn Spytihněv. Časně na jaře 1041 byli za
Jindřichem vysláni poslové, kteří si nepřáli válku. Přesto Jindřich zorganizoval
další výpravu. Tentokrát se mu podařilo využít zkušeností z loňské výpravy a 8.
září stanul před Prahou. 29. září se Břetislav vzdal. Podle mírových podmínek
musel platit 8 tisíc německých peněz jako válečnou náhradu a vrátit zajatce z
Polska. Zpět k Jindřichovi musel jít Spytihněv a spolu s ním 4 synové důležitých
předáků. Břetislav se musel dostavit na sjezd do Řezna.
Zde se Břetislav objevil okolo 15. října. bosý, v rouchu kajícníka padl
Jindřichovi k nohám, vzdal se vlády a prosil za odpuštění. Jindřich ho, prý na
radu shromážděných, vzal na milost, a udělil mu Čechy v léno. Poté Břetislav
složil lenní hold a přísahu věrnosti. O tom, že by snad měl vrátit tělo Vojtěcha
či polské zajatce již není slyšet.
Na léto 1042 Jindřich naplánoval výpravu proti Uhrám, které se Břetislav také
zúčastnil a měl velký podíl na jejích přípravách. Sám byl velitelem velké armády
a cestou do Uher jistě sledoval i své vlastní zájmy. Pofdařilo se jim dosadit za
uherského krále jakéhosi Arpádovce a zároveň Břetislavova chráněnce. Jakmile ale
Břetislav s jindřichem odtáhli ztratil jakoukoliv moc.
Na červenec 1044 tedy byla naplánována další výprava do Uher. Jindřich zde
přijal za uherského krále Petra Benátčana a udělil mu Uhry v léno.
Po smrti Petra Benátčana nastoupil Ondřej I. a s ním přišli další války s
Uhrami. V léte 1051 se jí zúčastnil i Břetislav a jeho Čechové. V roce 1054
plánoval další, ale již 10. ledna 1055 zemřel na hradě Chrudimi.

Břetislav I.

V dějinách se nám poprvé objevuje Břetislav roku 1021, kdy z kláštera ve
Schweinfurtu unesl urozenou Jitku, sestru Oty Bílého. K tomu píše Kosmas:

Tedy Břetislav, z jinochů nejkrásnější a hrdina nejudatnější, slyše z mnohých
vyprávění o neobyčejné kráse, ušlechtilosti a urozeném původu řečené dívky,
nedovedl ovládnouti svého ducha a jal se v srdci přemýšleti, má-li se pokusiti
unést ji mocí, či se o ni řádně ucházeti. ale rozhodl se raději mužně jednati
než schýliti k pokorné prosbě šíji.....
.....vytasit ostrý meč, přeťal řetěz jako stéblo, a podnes je viděti přeťatý
článek na důkaz té prudké rány.

Břetislavovi se tedy povedlo Jitku unést, čímž pozvedl vlastní politickou
prestiž. Přesto byl ale ůnos velice riskantní. Církev únosy přísně odsuzovala a
aristokratické rody s ní. Únosce musel počítat s pronásledováním a i unesená
dívka zpravidla neušla trestu. Pokud si ji nevzal únosce sám, většinou se již
nevdala a skončila v nějakém klášteře.
Po návratu se břetislav i s Jitkou uchýlil na Moravu. Jeho sídelním městem se
stala Olomouc. Zde stavěl nové hrady a snažil se posilovat tu knížecí moc. Na
Moravě se mu také narodil první syn Spytihněv (až po několika letech manželství
s Jitkou).
Roku 1034 vládl Oldřich společně s bratrem Jaromírem, brzy ho ale nechal
oslepit, čímž ho úplně zbavil jakékoliv možnosti na stolec, a internoval ho v
Lysé u Nymburka. Břetislava zároveň vyhnal ze země, zda i z Moravy zůstává
otázkou stejně jako důvod. Přiklonil se snad mladý kněžic na stranu svého
strýce?
9. listopadu roku 1034 ale Oldřich zemřel a na stolec byl dosazen Jaromír. Ten
se vlády vzdal ve prospěch svého synovce Břetislava. O rok později, 4. listpadu
1035 byl jaromír zavražděn Vršovci, pravděpodobně ze msty, když při intronizaci
Břetislava I. proti nim ostře vystoupil.
V květnu 1035 se Břetislav objevil na dvorském sjezdu v Bamberku, kde se
projednávala lutická otázka. V únoru totiž Lutici přepadli hrad Werben a císař
chystal odplatu. V létě 1035 se tedy Břetislav se svými Čechy účastnil této
výpravy, kde získal válečnické jméno.
Pravděpodobně již v roce 1038 začal Břetislav plánovat tažení do Polska, které
sledovalo jeden hlavní cíl. Přenést do Prahy ostatky bývalého pražského biskupa,
sv. Vojtěcha, které nyní byly uloženy v Hnězdně. Břetislav snad doufal, že se
bude opakovat historie. Chtěl totiž, aby bylo v Praze založeno arcibiskupství, a
jelikož v Hnězdně vzniklo díky hrobu svatého Vojtěcha, doufal, že by Praha mohla
následovat podobného příkladu.
Koncem června 1039 tedy české vojsko vpadlo do Slezska, přes Vratislav
pokračovalo do Velkopolska. Hrady se Čechům vzdávaly téměř bez boje. Koncem
července vojsko dorazilo do Hnězdna. Výpravy se zúčastnila knížecí družina,
velká část českého duchovenstva, i český biskup Šebíř. Před otevřením Vojtěchova
hrobu (což znamenalo zničení oltáře), byla přečteny tzv. Břetislavova dekreta,
která měla světce usmířit, aby se sám chtěl k Čechům vrátit. Spolu s tělem
Vojtěcha bylo do Čech převezeno i tělo jeho nevlastního bratra Radima -
Gaudentia, který byl prvním hnězdenským arcibiskupem a pět svatých bratrů
poustevníků.

Dějiny Zemí koruny České

Sídliště se rozkládala nejčastěji na vyvýšených místech, v blízkosti vod (chaty a přístřešky z kůry, rákosu, větví, kůže). Jde vlastně o doznívání paleolitu, období adaptace lovecko-sběračských kultur v holocénu, tedy v geologické přítomnosti, a zároveň již v době šíření neolitu. Během 6. tisíciletí př. n. l. byli poslední lovci vystřídáni pastevci a zemědělci.
6000-3500 let př. n. l. - mladší doba kamenná (neolit)
Představuje zásadní změnu způsobu života (neolitická revoluce); člověk přešel od lovu a sběru k zemědělství (obdělávání půdy a chovu dobytka). Změna podnítila budování stálých sídel, zakládání polí a výrobu keramiky; hlavní surovinou zůstal kámen (štípaná industrie, hlazené kamenné nástroje - sekery, klíny, vrtané nástroje). Čechy i Morava se staly součástí rozsáhlého kulturního okruhu - kultury s lineární keramikou (Vedrovice u Mor. Krumlova). Lidé se usazovali v nížinách na úrodných půdách, když je předtím (vymýcením a žďářením) zbavili porostu. S relativním dostatkem potravin nastal i rychlý růst populace, lidé přecházeli k usedlému způsobu života, vznikala trvalá sídliště s pevnými příbytky (vesnice dosahovaly 200-300 lidí, mezi významná sídliště patří Mohelnice na Moravě a Bylany u Kutné Hory). Původní kult ženy získal jiný výraz - matky Země, bohyně plodnosti a úrody. Z kultury s lineární keramikou se vyvinula kultura keramiky vypíchané (nové jsou pohřby žehem - Praha-Bubeneč, Miskovice u Kutné Hory) a kultura s moravskou malovanou keramikou (kultura lengyelská) přicházející z Podunají - nálezy například z lokalit Hluboké Mašůvky a Těšetice-Kyjovice na Znojemsku.

Dějiny Zemí koruny České

40 000-10 000 let př. n. l. - mladý paleolit
Perioda rychlého rozvoje lidstva; objevuje se člověk dnešního typu Homo sapiens sapiens, který rozvinul výrobní techniku (převládají nástroje vyráběné z kamenných čepelí a kostěná industrie), zobecněl oděv, člověk se organizuje do skupin typu velkorodin (kolektivní způsob lovu na stáda mamutů, turů, sobů a koní dovoloval zakládat větší sídliště - tábořiště "lovců mamutů" v Pavlově, Dolních Věstonicích na jižní Moravě). Obývá mírně zahloubené chaty (vytápěné i ohništi), s konstrukcí střechy z mamutích kostí, dřeva a kůží. Například tábořiště lovců mamutů u Dolních Věstonic se skládalo ze šesti přístřešků jednotlivých rodů, z nichž každý měl asi 20 členů (osadu tedy obývalo 100-120 lidí). Pobyt loveckých společenstev pod Pavlovskými kopci na jižní Moravě byl po delší dobu trvalý a opakovaný (29 000-24 000 př. n. l.); podobné bylo i sídliště v Předmostí u Přerova, situované u pramenů teplé minerální vody. Na sídlištích se nalezly i rituální hroby (hromadný hrob asi 20 osob v Předmostí u Přerova, hrob tří mladých osob z Dolních Věstonic, objevený v roce 1986). Přibývají doklady uměleckých projevů s prvotními magickými formami náboženství - ozdoby, závěsky, náhrdelníky, čelenky a rytiny na kostech či mamutích klech; kultovní charakter mají sošky zvířat, a zejména drobné ženské sošky (venuše) z vypálené hlíny, zachycující zvýrazněné znaky kultu matky a plodnosti (nejznámější je tzv. Věstonická venuše, objevená v roce 1925).
10 000-8000 let př. n. l. - pozdní paleolit
Krátké období na sklonku poslední doby ledové (v mladší části pozdního glaciálu); došlo k zlepšení klimatu, posunu a rozvoji fauny, častému střídání a míšení jednotlivých kulturních skupin.
8000-6000 let př. n. l. - střední doba kamenná (mezolit)
Definitivně skončila doba ledová, krajina ztratila dosavadní ráz arktické tundry s její zvířenou (mamut, medvěd) a porostla novými druhy lesních porostů a stepí (vymizení velké lovné zvěře umožnilo existenci menších loveckých skupin - lov lesní zvěře, vodního ptactva, ryb).