Schopnost číst

a psát byla také k podnětem středověkým vzdělancům, aby se vydělili od okolního světa a vytvořili novou společenskou vrstvu (inteligenci) a novou instituci středověkého světa (universitu). Ačkoliv středověká vzdělanost navazovala bezprostředně na antické vzory, hlavně na Aristotela, vznik univerzity jako autonomní školské instituce náleží až křesťanskému středověku. Autor však upozorňuje také na výlučnost univerzity v ryze agrární společnosti středověku, jejíž většina celý život zápasila o holé přežití a vzdělání bylo stále luxusním statkem.
V knize je dán velký prostor ukázkám ze středověkých pramenů. Konfrontovány jsou i názory jiných historiků; takto je zmíněn například Marc Bloch či Gordon Leff ad. Kniha je celkově rozčleněna do 3 kapitol a každá z nich ještě rozdělena na články.

Intelektuálové ve středověku

Historik Le Goff je známou osobností světové historiografie a knihu Intelektuálové ve středověku napsal v roce 1957. O celkovém charakteru knihy se dá říci, že pojednává a rodícím se světě městské civilizace a ovšem i o postavení, údělu, podmínkách života a charakteru středověkých učenců. Na vydání knihy se ani po 30 letech nemuselo nic předělávat, což svědčí o autorově vyspělém stylu. Objevily se sice nové poznatky, ale autorův přístup k dějinám univerzit a celkovému světu středověku se nemění. Le Goff též nezvykle použil ryze novověký pojem „intelektuál“ pro středověkého učence, protože je přesvědčen, že jak středověký učenec, tak moderní vědec používají stejné pracovní nástroje – pero a knihu. Přesně to vystihuje dobový latinský název pro vzdělance – litteratus, který poukazuje na znalost písma jako základní výsadu středověkého intelektuála.

Rozkvět Itálie

zastavily až války mezi Španělskem a Francií (1494-1556) o vliv v Itálii. Mírem v Chateau (1559) připadla větší část poloostrova španělským Habsburkům, kteří v té době byli na vrcholu své moci. Pod jejich vliv spadalo Milánsko, Neapolsko a Sicílie, ostatní státy si udržely částečnou samostatnost (Savojsko, Toskána, Florencie, Janov) nebo úplnou samostatnost (Benátky a Papežský stát). V 9. století byly do Benátek přeneseny z Alexandrie ostatky sv. Marka a staly se pokladem, který byl uložen v hlavním chrámu, zbudovaném směsí byzantského a románského slohu. V 9. století byly do Benátek přeneseny z Alexandrie ostatky sv. Marka a staly se pokladem, který byl uložen v hlavním chrámu, zbudovaném směsí byzantského a románského slohu.

Koncem středověku byl veřejný život v Itálii velmi neklidný a správy nových městských panství se zmocňovali dobrodruzi. Do popředí politických i kulturních dějin se v 15. století dostala Florencie, kde rozhodující moc získal bankéřský rod Medici. Florencie ovádla Pisu a jiná toskánská města a stala se nejmocnějším státem ve střední Itálii. V neapolském království došlo k třenicím mezi členy mladší a starší větve rodu Anjou a Neapolska se zmocnil rod aragonský, ovládající již Sicílii. V severní Itálii měly největší vliv Benátky, milánské vévodství (za rodu Sfozů) a rod savojský, ovládající Piemont. Janov poklesl vnitřními spory a ztrátou osad v Černém moři.

Ve 13. století za bojů mezi císařstvím a papežstvím se Itálie rozpadla na více drobných městských útvarů, v nichž se vlády zmocňovali samozvanci. Tak vznikaly rody Este ve Ferraře, Visconti v Miláně, Gonzaga v Mantově, Carrara v Padově a jiné. Jihoitalské země Štaufů získal z vůle papeže bratr francouzského krále Karel z Anjou. Jeho moc byla oslabena domácí vzpourou proti rozpínavostí Francouzů, kterou se Sicilie odtrhla od Neapolska a přijala za pána krále aragonského.
Počátkem 14. století odešli papežové do Avignonu, kde zůstali 70 let pod vlivem francouzských králů. Poté se papežové sice vrátili do upadlého Říma, ale jejich síla se vyčerpávala boji s avignonskými papeži.

Itálie se tak dostala v 11. století do popředí obchodního a kulturního ruchu. Tento ruch zesílil ve 12. století křížovými výpravami, kdy byly navázány obchodní styky s východními zeměmi. Benátky, Janov i Pisa hleděly z počátku s nedůvěrou na podnik křižáků, ale po dobytí Jeruzaléma se účastnily dobývání syrských přístavních měst a přiváděly je do obchodní závislosti. Dvakrát ročně vypravovala tato města lodní karavany do bohaté Alexandrie, která zprostředkovávala po Rudém moři styk s Indií. Koncem 12. století severoitalská města dále bohatla, ale jejich orientace se poněkud změnila. Benátčané dosáhli toho, že se čtvrtá křížová výprava obrátila místo do Palestiny proti Cařihradu. Na území byzantské říše bylo zřízeno latinské císařství pod vlivem Itálie. Pisa byla vyřazena z trojice soupeřících obchodních mocností válkou s Janovem, který získal Sardinii a Korsiku a ovládl spojení s Barcelonou. Koncem 13. století, kdy zaniklo latinské císařství a došlo k obnovení byzantské říše se pak Janov soustředil na styk s Byzancí, zatímco Benátky zdůraznily své spojení s Alexandrií a Antiochií. Mezi oběma soupeři byla ve 13. a 14. století stálá řevnivost a boje.

Roztříštěnost, ani občasné války mezi těmito státy nebyly vážnou překážkou rozvoje obchodu v největších centrech, který se obzvláště dobře rozvinul po křižáckých válkách. Docházelo zde ke kumulaci bohatství, které nalezlo svůj význam v umění (románská Pisa, bazilika sv. Ambrože v Miláně, dóm v Lucce, chrám sv. Marka s byzantskými vlivy, později gotika – Duomo v Miláně) a vzdělanosti (první evropská universita v Bologni, zal. 1119). Tyto impulsy vyústily v počátky renesančního umění (znovuobjevování antiky, kostel sv. Františka v Assisi, dóžecí palác v Benátkách, malířské umění tzv. Trecenta a Quattrocenta, literatura – Dante, Bocaccio, Petrarca).

Dalšími městy byla Pisa a Janov. Obě města nabyla v boji se Saracény v 11. století značné moci v západní části Středozemního moře a navázala obchodní spojení se španělskými Maury a s Cařihradem. Pisa ovládla i ostrovy Korsiku a Sardinii.
Rostla také Pavia, Ferrara, Milánské vévodství a Florentská republika, která proslula především soukenictvím. Města, bohatnoucí průmyslem a obchodem, žádala samosprávu a setřásla vrchní moc biskupů i císaře.

Především to byla Benátská republika. V 9. století byly do Benátek přeneseny z Alexandrie ostatky sv. Marka a staly se pokladem, který byl uložen v hlavním chrámu, zbudovaném směsí byzantského a románského slohu. Obyvatelstvo města bohatlo obchodem s Cařihradem a volilo si samo svého vévodu (dóžete). Kolem roku 1000 byly Benátky největším obchodním střediskem severní Itálie a zprostředkovaly dopravu východního zboží na západ do Francie a na sever do Německa. Rozšířily i svou politickou moc na značnou část Dalmácie, ač některá tamní města, jako Split, Zadar a Dubrovník, zůstala pod byzantským vlivem.