Dějiny Zemí koruny České

40 000-10 000 let př. n. l. - mladý paleolit
Perioda rychlého rozvoje lidstva; objevuje se člověk dnešního typu Homo sapiens sapiens, který rozvinul výrobní techniku (převládají nástroje vyráběné z kamenných čepelí a kostěná industrie), zobecněl oděv, člověk se organizuje do skupin typu velkorodin (kolektivní způsob lovu na stáda mamutů, turů, sobů a koní dovoloval zakládat větší sídliště - tábořiště "lovců mamutů" v Pavlově, Dolních Věstonicích na jižní Moravě). Obývá mírně zahloubené chaty (vytápěné i ohništi), s konstrukcí střechy z mamutích kostí, dřeva a kůží. Například tábořiště lovců mamutů u Dolních Věstonic se skládalo ze šesti přístřešků jednotlivých rodů, z nichž každý měl asi 20 členů (osadu tedy obývalo 100-120 lidí). Pobyt loveckých společenstev pod Pavlovskými kopci na jižní Moravě byl po delší dobu trvalý a opakovaný (29 000-24 000 př. n. l.); podobné bylo i sídliště v Předmostí u Přerova, situované u pramenů teplé minerální vody. Na sídlištích se nalezly i rituální hroby (hromadný hrob asi 20 osob v Předmostí u Přerova, hrob tří mladých osob z Dolních Věstonic, objevený v roce 1986). Přibývají doklady uměleckých projevů s prvotními magickými formami náboženství - ozdoby, závěsky, náhrdelníky, čelenky a rytiny na kostech či mamutích klech; kultovní charakter mají sošky zvířat, a zejména drobné ženské sošky (venuše) z vypálené hlíny, zachycující zvýrazněné znaky kultu matky a plodnosti (nejznámější je tzv. Věstonická venuše, objevená v roce 1925).
10 000-8000 let př. n. l. - pozdní paleolit
Krátké období na sklonku poslední doby ledové (v mladší části pozdního glaciálu); došlo k zlepšení klimatu, posunu a rozvoji fauny, častému střídání a míšení jednotlivých kulturních skupin.
8000-6000 let př. n. l. - střední doba kamenná (mezolit)
Definitivně skončila doba ledová, krajina ztratila dosavadní ráz arktické tundry s její zvířenou (mamut, medvěd) a porostla novými druhy lesních porostů a stepí (vymizení velké lovné zvěře umožnilo existenci menších loveckých skupin - lov lesní zvěře, vodního ptactva, ryb).

Dějiny Zemí koruny České

Asi 250 000-40 000 let př. n. l. - střední paleolit
Vyvíjel se člověk typu Homo sapiens (člověk rozumný, moudrý) a jeho jednotlivé formy; celá Skandinávie byla pokryta ledovcem, jazyky ledu pronikaly ze severu k úpatí Krkonoš, na Opavsko, Ostravsko a Moravskou bránou na střední Moravu. Zdokonalovala se technika výroby kamenných nástrojů, vznikly první diferencované nástroje na zpracování kůže a masa a na obrábění dřeva a kostí. Člověk vyhledával místa ve sprašových terasách a v jeskyních. Vcelku se střední paleolit vyznačoval vzrůstem intenzity osídlení, běžné užívání ohně umožnilo člověku přežít období arktického chladu, poskytovalo mu ochranu před zvěří a zlepšovalo jeho výživu; základní složkou potravy však zůstala strava rostlinná (části rostlin, plody, semena) získávaná sběrem. V Čechách jsou sídliště Homo sapiens rozmístěna zejména v severní polovině země, na Moravě v Dyjsko-svrateckém úvalu, Moravském krasu (v jeskyních Švédův stůl, Kůlna) a také v jeskyni Šipka u Štramberka (dolní čelist dítěte).

České země v pravěku

Podrobná data
(do 5. století n. l.)
asi 1 000 000-8000 let př. n. l. - starší doba kamenná (paleolit)
Paleolit představuje nejdelší období ve vývoji lidského rodu, geologicky patří do pleistocénu (starší čtvrtohory), kdy probíhaly velké přírodní změny (střídání dob ledových a meziledových). Dnešní území českých zemí nebylo nikdy pokryto souvislým ledovcem - leželo v koridoru mezi alpským a severským ledovcovým komplexem, kdy menší ledovce pokrývaly Krkonoše a Šumavu. Svými čtyřmi hlavními zaledněními a třemi teplejšími dobami meziledovými ovlivňoval pleistocén výrazně podnebí a určoval i ráz rostlinstva a zvířeny. V tomto období probíhala rovněž poslední fáze vývoje člověka od formy člověka vzpřímeného (Homo erectus) přes člověka rozumného (Homo sapiens fosilis - neandrtálského) k člověku dnešního typu (Homo sapiens sapiens).

asi 1 000 000-250 000 let př. n. l. - starý paleolit
Během této doby osídlili lidé rodu Homo erectus (člověk vzpřímený) i střední Evropu (včetně nejpříhodnějších oblastí českých zemí - teplé krajiny České křídové tabule a jižní Moravy). Homo erectus si osvojil oheň, vzpřímenou chůzi, osvobodil ruce k cílevědomější činnosti (dokázal upravovat kámen na nástroje, využíval plochých úštěpů a souměrných hrotitých pěstních klínů s ostřím po celém obvodu). Staropaleolitický člověk se jako sběrač a lovec zdržoval v malých tlupách poblíž vodních toků a ploch, stavěl si obydlí pod širým nebem nebo v jeskyních a pod skalními převisy. Nejstarší stopy jeho existence jsou doloženy v severozápadním stepním území (Bečov u Mostu), ve středočeských jezerních sedimentech (Přezletice u Prahy - zlomek lidského zubu) a ze Stránské skály na území Brna.

Dějiny Zemí koruny České

První nevelké skupiny Germánů pronikly do českých zemí už v posledních desetiletích před počátkem našeho letopočtu. Centrem jejich kmenového svazu se staly severní Čechy. Neustálé kontakty Germánů s Římem i jejich snaha proniknout do římských provincií vedly nakonec k markomanským válkám, jichž se osobně zúčastnil tehdejší římský císař Marcus Aurelius. Styk s antickou civilizací bezpochyby ovlivňoval dosavadní rodový řád germánského obyvatelstva, které se rozmanitými cestami seznamovalo s odlišným životním stylem. Tak se vytvářela svérázná syntéza antické a germánské materiální kultury. V prvních stoletích našeho letopočtu dostáváme pestrý obraz velmi složité skutečnosti a vztahů a ještě složitějšího vývoje. Odraz těchto velmi komplikovaných poměrů se zrcadlí i v archeologických nálezech.
Na vývoj mladší doby římské navazoval prvý stupeň doby stěhování národů, v němž doznívaly tradice pozdní římské periody (zhruba druhá polovina 4. století-polovina 5. století, resp. 375-568 n. l.). Následující druhý až třetí stupeň zabírá zhruba druhou polovinu 5. století-první polovinu 6. století n. l. Pro celé toto období jsou charakteristické velké pohyby obyvatelstva, zejména germánských kmenů, jež započaly tlakem Hunů postupujících z východu spolu s dalšími etnickými celky do centra Evropy. České země (zvláště Čechy) zůstávaly poněkud stranou chaosu, který zachvátil okolní území, a nebyly příliš hustě osídlené. Zdá se, jako by se Čechy ocitly mimo hlavní proud dějin a jako by v nich přežívaly pouze středoevropské tradice. Vpád Hunů vyvolal ústup řady germánských kmenů. Těžiště hunské moci, která dočasně ohrozila dokonce i západořímskou říši, spočívalo ve východní části Podunajské nížiny, odkud Hunové vyjížděli na loupeživé nájezdy. Pohyby germánských kmenů táhnoucích na západ a jih byly nejvíce zasaženy nížinné oblasti jižní Moravy, Polabí, Poohří a pražské kotliny. Archeologické nálezy poskytují sice dostatek materiálu, avšak jen obtížně lze jednotlivé typy předmětů přiřadit konkrétnímu etniku. Proto také přesně kdy a jak se v našich končinách objevili Slované, zůstává tajemstvím. Poslední výsledky bádání však naznačují, že to mohlo být někdy na konci první třetiny 6. věku.

Dějiny Zemí koruny České

Následující text první kapitoly předkládá obtížný výklad archeologických pramenů - industrií, souhrnu produktů, které zhotovovali pravěcí lidé v určitém období a v jistém čase. Spolu s hrubou chronologií jsou předloženy teorie o kulturně historickém vývoji, o vzniku, rozvoji a významu archeologických kultur i civilizačních okruhů. Při líčení konkrétního vývoje jsou jednotlivá období obvykle zastoupena archeologickými kulturami; jde o pozůstatky živé kultury (zbytky bývalých sídlišť a hradišť, pohřebiště, kultovní objekty, komunikace, nástroje, zbraně, ozdoby, zbytky stravy atd.), o nichž můžeme soudit, že byly vytvářeny nebo užívány jistou civilizační skupinou v určitém prostoru. Bližší údaje o tvůrcích těchto kultur, o vzájemných vztazích mezi nimi nám však chybí. K vydělení archeologických kultur docházelo v historiograf již od druhé poloviny 19. století; jejich názvy byly stanoveny například podle charakteristických tvarů nádob, výzdobného motivu nebo podle území či naleziště, kde byly památky objeveny.
Za vrchol pravěkých dějin bývá obecně označována doba laténská, spojovaná se vstupem Keltů na historickou scénu. Tedy teprve v 5. století př. n. l. převládli na území našeho státu obyvatelé, jejichž jméno a jazykovou příslušnost známe. Většinu území (stranou zůstala jen severní Morava a Slezsko) osídlil keltský kmen Bójů, část Moravy obsadil kmen Volků-Tektoságů. Základním zdrojem obživy jim sice zůstávalo zemědělství (oradla již měla železné radlice) a chov dobytka, ale brzy rozvinuli i řemeslnou výrobu. Až do 2. století př. n. l. známe pouze vesnické osídlení, avšak nově vznikající zemědělská i řemeslnická sídliště se postupně měnila v rozsáhlá střediska hospodářského a společenského života - v keltská oppida. Ta bývala rozčleněna na čtvrti (řemeslnické, sídelní) s vytyčenými cestami (někdy i dlážděnými) a se systémem pro zásobování vodou. Na poměrně rozsáhlé rozloze žilo až několik tisíc obyvatel. Keltové však nevytvořili stát, a proto nedokázali čelit tlaku Germánů (ze severu) a Římské říše (z jihu). Z českých zemí postupně mizeli od poloviny posledního století př. n. l. a po jejich odchodu nastalo časové období zvané doba římská (nebo též římsko-barbarská), rámcově dělená na dva hlavní úseky - starší a mladší, přičemž mezníkem je období markomanských válek. Tehdy území Čech, Moravy a Slezska ovládli germánští Markomané, Herulové a Kvádové a později i další kmeny. Ti však z hlediska hospodářské a kulturní úrovně nedosahovali kvalit předchozích Keltů. Došlo k retardaci, a některé civilizační vymoženosti doby laténské (hrnčířský kruh, mincovnictví) upadly dokonce v zapomenutí.

Dějiny Zemí koruny České v datech F. Čapka

Obsah – časová osa




I. ČESKÉ ZEMĚ V PRAVĚKU
(do 5. stol. n. l.)




II. SLOVANSKÉ OSÍDLENÍ DO ZÁNIKU VELKÉ MORAVY
(pol. 5. stol. - poč. 10. stol.)





III. ČESKÝ STÁT ZA PŘEMYSLOVCŮ
(poč. 10. stol. - poč. 14. stol.)





IV. LÉTA PANOVÁNÍ LUCEMBURKŮ
(poč. 14. stol. - poč. 15. stol.)





V. DOBA HUSITSKÁ A JAGELLONSKÁ
(poč. 15. stol. - 1526)





VI. ČESKÝ STAVOVSKÝ STÁT A HABSBURKOVÉ
(1526 - 1620)





VII. VLÁDA HABSBURKŮ A PROTIREFORMACE
(1620 - 1740)




VIII. OD OSVÍCENSKÉHO ABSOLUTISMU K NÁRODNÍMU OBROZENÍ
(1740 -1815)




IX. UTVÁŘENÍ NOVODOBÉHO ČESKÉHO NÁRODA
(1815 - 1849)




X. SMĚŘOVÁNÍ K SAMOSTATNÉMU STÁTU
(1849 - 1918)




XI. LÉTA PRVNÍ I DRUHÉ REPUBLIKY A PROTEKTORÁTU
(1918 - 1945)





XII. OD LIDOVĚ DEMOKRATICKÉHO PO SOCIALISTICKÉ ČESKOSLOVENSKO
(1945 - 1989)





XIII. OD TOTALITY K DEMOKRACII
(1989 - 1999)



I. České země v pravěku – Úvod
Nejdelší dějinné období na území našich zemí je ohraničené nejstaršími formami myslícího tvora rodu Homo a jeho jednotlivých pospolitostí až do příchodu slovanských kmenů. Pravěký člověk přišel na to, že dosáhne týchž cílů snadněji, když zvětší svou sílu přibráním věcí z okolního prostředí: vzal do ruky kámen a poznal, že s ním může účinněji udeřit či hodit jej po kořisti. Jeho ruka se tak stala výkonnější a užitečnější. Posléze objevil, že se k lovu i k boji lépe vyzbrojí kamenem ostrým než oblým a naučil se dávat přírodní hmotě takový tvar, který potřeboval; začal kameny přitesávat a brousit a současně spojovat různý materiál, aby si tak vyrobil účinnější nástroj či zbraň. Zhotovování těchto nástrojů se stalo nesporným znakem odlišujícím člověka od jiných živých bytostí.
Tyto první záměrně vyrobené nástroje (byť byly sebeprimitivnější) a osvojení ohně stály na počátku existence člověka jako myslícího tvora a nositele lidského pokroku. Tento vývoj vedl ke stále novým technickým inovacím. Člověk vzal beztvarou hmotu a dal jí nový tvar: z hlíny začal formovat nádoby, a poněvadž znal už dávno oheň, zkusil tyto nádoby zpevnit vysušováním a vypalováním. Pod rukama se mu měkká hlína změnila v hmotu, tvrdou jako kámen. Později si povšiml, že oheň působí i na jiné hmoty podobným způsobem a ve výhni mění jejich vlastnosti. Tak objevil, že se pálením mění ruda v poddajný, kujný a později v chladu tuhnoucí kov. Člověk postupně začal vytvářet nejen nové, v přírodě se dosud nevyskytující tvary, nýbrž i vůbec nové materiály - měď, zlato, stříbro a jejich slitiny elektron, a především bronz, později pak i železo. S proměnami lidských úkonů docházelo k zásadním změnám v lidském mozku, který se postupně vyvinul v mozek myslícího tvora Homo sapiens, jež začal okolní svět přetvářet, přizpůsobovat si a posléze mu vládnout.
Byly to právě pracovní nástroje a další stopy výrobních i obytných zařízení člověka, sídlišť včetně opevněných, míst jeho posledního odpočinku na kostrových či žárových pohřebištích i objektů spojených s kultem, které se nejlépe dochovaly, a staly se tak hlavním pramenem prehistorie, která se studiem pravěku zabývá. Podle povahy materiálu byla také stanovena první, nejhrubší periodizace dějin pravěku: doba kamenná, bronzová a železná. Postupem doby byla zavedena podrobnější chronologie a stanoveny přechodné fáze vývoje, respektující změny ve způsobu života člověka. I tak zůstaly jednotlivé fáze vymezeny jen rámcově a přechody mezi nimi zůstaly plynulé. Tyto procesy se mohly úspěšně odehrávat jen ve velkých kolektivech.
Zpočátku člověk přírodu pouze využíval a spíše se jí bránil, postupem doby si ji začal čím dále více podmaňovat. Četná zvířata zkrotil a ochočil si je, aby mu sloužila k trvalému užitku, už jen nesbíral plody v přírodě, ale kácel a vypaloval lesy a z takto získané orné půdy sklízel úrodu ze zasetých semen. Sklizené zrno mlel mezi kamennými žernovy na mouku a z ní pekl chléb. Odložil oděv z kůží a začal se oblékat v plátěný šat, utkaný ze lnu.
Počátek celého tohoto období bývá označován jako tzv. neolitická revoluce, představující přechod od neproduktivního hospodaření k produktivnímu výrobnímu systému, kdy lov a sběr byl nahrazen zemědělskou výrobou a dobytkářstvím, což vedlo zároveň i k usedlému způsobu života, k výstavbě pevných domů a k dalším významným hospodářským, společenským i etnickým změnám (mj. i k vynálezu technických novinek a dalších inovací, ať už to bylo oradlo, vůz, využívání tažné síly zvířat, metalurgie barevných a drahých kovů). To také vedlo k oddělení pastevecko-dobytkářských kmenů od zemědělských a ke vzniku specializované nezemědělské činnosti - řemesla a obchodu. Tyto procesy přispívaly k sociální diferenciaci tehdejší společnosti.
Tvůrčí úsilí člověka nebylo však jen jednosměrné - vedle principu praktičnosti a užitkovosti začal člověk své představy i to, co viděl nebo co se v něm zrcadlilo z vnějšího světa, vyjadřovat výtvarně. Vyryl do kosti nebo na stěnu jeskyně lovecký výjev, vyřezal si nebo vytesal sošku ženy či podobu zvířete. Toto první umělecké vyjadřování začalo později člověku pomáhat v jeho zápase s tajemstvími, která ho obklopovala: ať se jednalo o bouři s bleskem, smrště, povodně, a především smrt - to vše se snažil člověk nějak vysvětlit. Protože však tyto úkazy přesahovaly jeho poznávací možnosti, vykládal si je nadpřirozenými silami. Pro jejich tvář neměl však jiných obrazů než svůj vlastní, a tak zosobňoval tyto síly a stvořil představy bohů, posmrtného života a duše. Vyvinula se tak řada magických rituálů, které měly napomáhat člověku při lovu, měly ho ochraňovat před přírodními pohromami, zažehnávat nemoci apod.