Po vlně Heydrichova teroru

se československá exilová vláda pokusila vzkřísit domácí vojenské organizace. V noci z 28. na 29. prosince 1941 přistály tři paraskupiny vyslané z Anglie na území protektorátu. Z nich první dva - Silver A a Silver B - měly navázat přerušené spojení mezi Londýnem a domovem a pracovat především zpravodajsky. Třetí - Anthropoid - dorazil s úkolem nejvážnějším - provést atentát na Heydricha.
Tímto úkolem byli pověřeni rotmistři Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Záhy znali Heydrichův denní režim, jeho zvyklosti. V zasvěcených kruzích domácího odboje však už tušili, co se chystá, a byly pochybnosti o účelnosti atentátu a obavy z následků. Londýnská vláda se k námitkám téměř nevyjadřovala a ministerstvo národní obrany trvalo na rozkazu, který Gabčík a Kubiš chtěli jako vojáci splnit.

Atentát na Heydricha

1) Kdo byl Heydrich
2) Heydrichiáda
3) Českoslovenští příslušníci ve Velké Británii
4) Přípravy na atentát
5) Atentát
6) Teror po atentátu
7) Úkryt atentátníků a jejich smrt


Reinhard Heydrich se narodil roku 1904. Byl německým nacistickým činitelem, generálem hitlerovské policie a SS, šéfem RSHA, který byl zřízen roku 1939, aby koordinoval činnost všech represívních orgánů NDSAP a nacistického německého státu. 27. září 1941 byl jmenován zastupujícím říšským protektorem Čech a Moravy. Byl pověřen úkolem zlikvidovat národní osvobozenecké hnutí, narůstající po nacistickém přepadení SSSR.
S jeho příchodem začíná doba nejkrutějšího teroru za německé nacistické okupace, zvaná heydrichiáda, která byla nejvíce vystupňována po jeho smrti. Heydrich vyhlásil v zemi stanné právo, které vešlo v platnost hned 28. září 1941. Bylo nazývané též krvavý teror a padly mu za oběť stovky vlastenců.

Závěrem

Kroupa shrnuje, že na Moravě nebyli ani radikálové, ani jakobíni. Existovala zde jakási tradice, vyrůstající z pozdního osvícenectví, která byla ovlivněna girondismem. To vedlo k vytvoření liberálního klimatu a rozvoji brněnského průmyslu. Liberalismus však nebyl jednotný, spíše se jednalo o spojení různých tradic a proudů, vycházejících z osvícenectví, směřující k vytvoření konstituční monarchie. Důležitější však byl vliv na rozvoj vědecké a technologické kultury, která přesáhla lokální hranice Moravy.

revoluce

Poslední skupina jsou lidé, kteří do revoluce skutečně a aktivně zasáhli. Patří tam zejména členové židovské rodiny Dobrušků, z nichž někteří se nechali pokřtít. Tak se například Moshe Dobrusca, později pokřtěný na Thomase Schoenfelda, dostal do vyšší společnosti okolo rodiny Mitrovských, pohyboval se v armádě a také se objevuje mezi rosenkruciány. Přes Německo se dostal do Francie, kde se se svými příbuznými jako rodina Frey zapletl do finačních operací revoluční levice. Podle některých údajů plnili úkol pro rakouského císaře. 5. dubna 1794 však byl spolu se svým bratrem v Paříži popraven. Lidé jim podobní však v moravském prostředí byli výjimkou, stejně jako měšťané, zapleteni do vídeňského jakobínského spiknutí. Většina obyvatel revoluci a teror, stejně jako popravu francouzského krále odmítala. Ani policejní vyšetřování mezi poddanými neprokázala nějaký nárůst nespokojenosti.

liberalismus

činnosti lze již vidět počátek liberalismu jako takového. Jako ideální příklad se jeví hrabě Leopold Berchtold, který během svých cest po Evropě, Asii a Africe prožil rok 1789 v Paříži. Roku 1792 odjíždí do Anglie. Po návratu na Moravu vstupuje do vědeckých společností založených Mittrovským a zprostředkovává kontakty mezi Moravou a Anglií, zejména v technické oblasti a v liberálních myšlenkách. Zná se také s vídeňským jakobínem Andreasem Riedlem, vězněným v Brně, kterému později umožní utéci do Francie. Stýká se i s uherskými jakobíny. V této souvislosti Kroupa uvažuje, zda tito lidé, označovaní doposud za jakobíny nebyli spíše ranými liberály. Další významná osobnost tohoto období, hrabě Christian Karl André se přímo přiznává k tradici anglického liberalismu a politické ekonomie. To opět souvisí s růstem významu Brna jakožto průmyslového centra. Stejný vliv má ale i kontinentální liberalismus a osvícenectví, konstitující předkapitalistickou společnost. Proto tato skupina radikální důsledky francouzské revoluci spíše odmítá, i když vítá uvolnění, které přinesla.

Druhá fáze

ohlasu revoluce zasáhla nejvíce skupinu brněnských zednářů. Ti byli sledováni policií, stejně jako emigranti a lidé protestantského vyznání. Tak například reformovaná uherská inteligence a uherští jakobíni na Moravě ve spojení s kazateli dokázali vyvolat neklid mezi poddanými, zejména zprávami o příchodu Francouzů. Ale zpět k zednářům. Ti se soustředili v lóži pod vedením Jana Nepomuka Mittrovského a Victora Heinricha Rieckeho. Lóže byla sice roku 1794 dobrovolně rozpuštěna, ale její členové se scházeli dále. Založili také vědeckou společnost zabývající se přírodovědou a vlastivědou. Oba nejvýznamnější představitele (Mittrovského a Rieckeho) Kroupa pokládá za typické představitele moravského “girondismu”, jednak proto, s jakými lidmi se stýkají, jednak pro jejich názory. Riecke se například stýkal s představiteli uherských jakobínů, vězněnými v Brně. Do jeho okruhu však patřili převážně moravští podnikatelé, často nešlechtického původu. Vliv této skupiny zasahoval i do Olomouce, ale zde, kvůli vlivu arcibiskupství, nebyly příznivé podmínky pro svobodně smýšlející intelektuály. Navíc, jak Kroupa zdůrazňuje, v souvislosti s Olomoucí se touto otázkou ještě historiografie moc nezabývala. Určitou roli zde však hrál Josef Dobrovský. V této části společnosti přechází kosmopolitismus v liberálně a vědecky orientovaný patriotismus, ovlivněný dílem Thomase Paina.
Jako třetí skupinu vidí Kroupa osobnosti, které revoluci ve Francii prožily a v jejichž

revoluce

Otázkou je, zda ohlas revoluce vedla k urychlení diferenciaci společnosti. Podle Kroupy ano a to ve dvou směrech. Na jedné straně osvícenecká šlechta (jako Salmové a Mittrovští) se více zapojují do politického dění, na druhé straně to ale vedlo spíše k hospodářskému a vědeckému pokroku a politické akce byly slabě rozvinuty. Kroupa ohlas revoluce dělí do fází, podle typických modelových příkladů mezi moravskými osobnostmi.
První fáze, počátek revoluce, vzbudila ohlas mezi vyšší, kosmopolitně orientovanou šlechtou, která považovala konstituci za vynikající zřízení. Jedná se převážně o osoby, které se pohybují okolo Maxmiliána Lamberga. Tito lidé ale sympatizovali s revolucí jen do roku 1791, poté se jejich názory obrátily proti nim. Např. Josef Ditrichstein, guberniální rada, cenzor a člen zednářské lóže, byl roku 1791 zbaven svého místa, protože vídeňský dvůr nebyl spokojen s jeho aktivitami. Navíc byli brněnští zednáři tou dobou vyšetřováni kvůli kontaktům s Francii, což vedlo k vystoupení šlechtických členů. Další významnou osobností v této skupině byl Josef Mittrovský, který sledoval nejen celý průběh revoluce francouzské, ale i severoamerické a také vývoj republikánského zřízení v dějinách. I on schvaloval revoluční myšlenky jen do jakobínského převratu.

Osvícenectví na Moravě

vrcholí právě na konci 18. století. Souvisí to s růstem významu Brna, jakožto hospodářského, finančního a kulturního centra Moravy. Problémem Moravy bylo, že zde neexistovalo žádné nezávislé vědecké centrum (univerzita v Olomouci byla pod vlivem kléru) a tak vědecká činnost, kde by se nejvíce projevily osvícenecké myšlenky, byla záležitostí privátních společností. První skupinou byl okruh lidí (šlechta i umělci) okolo Maxmiliána Lamberga, kteří obdivovali francouzskou kulturu a zajímali se o dění ve Francii. Další byli radikální osvícenci (ilumináti), kteří v Brně založili zednářskou lóži. Ti byli nejaktivnější jádrem osvícenecké společnosti na Moravě. Konzervativně zaměření osvícenci se objevili mezi rosenkruciány, jejichž hlavou byl hrabě Karel ze Salm-Reifferscheidtu. Ve společnosti pod vedením jeho syna Hugo Františka se rozvíjely zejména přírodní vědy. Poslední skupinou byli josefinisté z řád vrchnostenského a státního úřednictva, prosazující státní reformy.

Moravská společnost a Velká francouzská revoluce

Jiří Kroupa na začátku svého článku klade tezi, že “ohlas francouzské revoluce vedl nikoliv ke konkrétním politicky motivovaným projevům, ale spíše ke specifickému konglomerátu společenských, hospodářských a myšlenkových jevů, jež lze nazvat raným liberalismem.” Proč by tomu tak mělo být se snaží dokázat v dalším textu.
Informovanost o událostech ve Francii byla na Moravě zpočátku dobrá, protože noviny Brünner Zeitung psaly poměrně objektivně o dění ve Francii již od roku 1785, ale od roku 1792 byly po zásahu nového guberniálního rady publikovány pouze silně zkreslené články přebrané z vídeňského tisku a to jen ve velmi omezeném množství. Přesto ve vyšší společností i mezi kleriky bylo dění ve Francii populárním námětem k hovoru i úvahám po dlouhou dobu. Odtud také pramení specifická tvář moravského osvícenectví.

Lhostejnost, nebo negativní vztah k učení.

1800 1900
nekvalifikovanost kvalifikace
neregulovanost porodnosti snaha o regulaci
emocionální a zvykové chování racionalizace
nezájem o veřejné dění zájem o lokální dění
absence zájmových organizací zájmové organizace
venkovský nádeník průmyslový dělník

Na rozdíl od dolních vrstev se ve 30. letech ve vyšších vrstvách společnosti ve velkých městech dostávalo systematičtějšího a institucionálního vzdělání i dívkám. Zatímco v předchozích generacích jen základ triviální školy, sloužilo nyní vzdělání především k reprezentaci (francouzština, piano, kreslení). Dívky neměli již přímou účast na fyzickém zajištování domácnosti .
Vzhledem k velké dětské úmrtnosti nebyli rodiče přespříliš psychicky angažovaní. Ta by totiž v případě úmrtí dítěte vedla k labilitě. Proto převažoval názor, že děti jsou tu k tomu, aby rodičům projevovaly vděčnost za to, že dostaly život a působit jim radost.

Neregulovaná porodnost

nadpráví mužů v rodinách, toulavost (shánění práce), součástí byla žebravost, drobné krádeže. Častá orientace lidí na materiální statky a nikoli na duchovní.

Příliš vysoké byly výdaje na lékaře. Vyskytoval se i alkoholismus – nádeníci, na rozdíl od zemědělské čeledi, mívali hotové peníze, které by bylo možno propít. S migracemi a neustálým měněním zaměstnání souvisela i určitá lhostejnost k církvi a náboženství. Při rychlých změnách pohybu ztrácela církev nad jednotlivci kontrolu. Nádeníci orientovaní na materiální hodnoty a vytržení z pravidelného venkovského prostředí přišli na to, že církev nepotřebují a když už ji ze společenských zvyklostí potřebují (svatby, pohřby, křtiny)musí platit, což se jim nelíbilo. Tímto způsobem vznikala bezbožnost dolních vrstev)

Pověrčivost, víra v duchy a strašidla. Vzhledem k nekvalifikovanosti lidí byly pro svou zcela ojedinělou kvalifikovanost v kurzu tovaryši (odborní dělníci)

Horské oblasti: totální izolovanost, tradicionalismus, neznalost světa a nedůvěra k němu, nedůvěra k cizincům, naivita. Za hodnotu je považované jen materiální zajištění, jako hotové peníze, jídlo, alkohol. Tato situace existovala kolem roku 1800 v Krkonoších, 1870 na Sˇumavě a ještě později v západním Slezsku. Z jejich bídy plynula vynucená spokojenost s málem, nulová snaha o zlepšení – fatalismus.

Dolní vrstvy v 19.st.

Tzv. dolní vrstvy tvořily po celé 19.st. asi 80% populace. Byly tedy její důležitou složkou nejen početně, ale i svým ekonomickým a sociálním významem. Zvlášť z venkovských dolních vrstev se během industrializace v 19.st. vytvářilo průmyslové dělnictvo a nové městské obyvatelstvo.
Společným jmenovatelem pro tzv. dolní vrstvy je nouze, bída a hlad a vůbec celkový nedostatek zdrojů. Do značné míry je to spojeno s životem na venkově, protože většina skupin tvořící dolní vrstvy byla ekonomicky závislá (odlehlost prostředí, nedostatek kontaktů) dědilo se sociální postavení a profese rodičů (bída bídu plodí). Na vzdělání se dbalo jen v rodinách řemeslníků, většina ostatních byla negramotná, později pologramotná.

1. snaha o pouhé přežití, neúplné uspokojování biologických potřeb
2. úplné uspokojení potřeb
3. stádium materiálního vzestupu (až 4/4 19.st.)
4. snaha o sociální vzestup (někdy se prolíná už i v 2. a 3. stádiu)

Lidé byli nekvalifikovaní. Nutnost tedy byla dělat těžkou, málo produktivní, manuální práci – častá změna místa.

revoluce

Ti vycítili nebezpečí, které hrozilo, a proto začali skandovat své úmysly: Z Václaváku domů a také Máme holé ruce! U Národního divadla průvod zahnul na Národní třídu, kde mu však po pár desítkách metrů zahradily cestu pořádkové oddíly. V okamžiku kdy průvod opustil Vyšehrad, ztratila demonstrace povolený ráz. Komunistické vedení muselo urychleně rozhodnout, co dělat: situace na Národní třídě se stala výbušnou. Právě zde bylo poslední místo, kde bylo možno studentům zamezit v proniknutí na Václavské náměstí, neboť to byl zásadní požadavek vedoucích činitelů KSČ. Atmosféra byla napjatá k prasknutí - studenti a policisté zde proti sobě stáli jistě hodinu, jedni skryti za štíty z umělé hmoty s obušky v ruce, druzí bezbranní, zpívající různé písně, v rukou nanejvýš květiny či hořící svíčky.
Nakonec policie dvěma proudy sevřela na Národní třídě asi 2000 lidí, kteří teď nemohli dopředu ani dozadu a pustila se do nich. Ozbrojenci opět postupovali s nepochopitelnou surovostí a brutalitou, do bezbranných studentů dokonce najížděl obrněný transportér. Během krátké doby se podařilo dav rozptýlit, na chodnících zůstávali pouze zranění jednotlivci a uprostřed ulice leželo nehybné tělo. Všichni si mysleli, že šlo o mrtvého studenta. Teprve později se ukázalo, že se jednalo o policejní provokaci a na zemi ležel jeden ze spolupracovníků tajné policie, předstírající smrt. Jaký to mělo mít smysl, se nepodařilo zjistit dodneška...
Přestože policie studentskou demonstraci na Národní třídě v Praze rozehnala, znamenal 17.listopad 1989 začátek nového bouřlivého vývoje.