Podle dnešních měřítek

se některé jeho myšlenky zdají extrémně reakční.Například to, že podporoval otroctví, protože je prý v souladu s přirozeným právem, a že věřil v přirozenou podřízenost žen.Tyto názory samozřejmě vystihují převládající mínění oné doby.Avšsk mnoho jeho názorů je nápadně moderních.Např. to, že "chudoba je otcem revoluce a zločinu" a že "všichni, kdož hloubají o způsobu vlády nad lidstvem, jsou přesvědčeni, že osud říší závisí na výchově mládeže."(Za Arist. života pochopitelně neexistovalo veřejné vzdělávání.)

Arist.

Již pouhý rozsah Arist. díla je udivující.Dochovalo se čtyřicet sedm prací, starověké seznamy mu připisují dokonce 170 knih.Psal o astronomii, zoologii, embryologii, geografii, geologii, fyzice, anatomii, fyziologii, aj.Dále o etice, metafyzice, psychologii a ekonomice, o teologii, politice, rétorice a estetice.Také o výchově, poezii, barbarských zvycích a o ústavě Atéňanů.Snad nejvýznamnější ze všech jeho děl je teorie o logice.Jeho díla se překládala skoro do všech svět. jazyků.

Ovšem na druhé straně byl Arist. zásadně proti Alex. diktátorskému způsobu vlády, a když dobyvatel popravil jeho synovce pro podezření ze zrady, lze usuzovat, že měl v úmyslu skoncovat i s Aristotelem.Ten byl k Alex. choutkám až příliš demokratický a díky úzkému spojení s ním mu také Ateňané nedůvěřovali.Takže když po Alexandrově smrti v roce 323 př.K. získala moc v Aténách protimakedonská frakce, označila Aristotela za bezbožného člověka s nedostatkem úcty.Aristotelés si včas připomněl, jak sedmdesát šest let před tím dopadl sokratés, a proto z města uprch se slovy, že Atéňanům nedá druhou šanci, aby zhřešili proti filozofii.

Aristotelés

se narodil v roce 384 př. K. ve městě Stageira v Makedonii.Jeho otec byl uznávaný lékař.V sedmnácti letech odešel do Atén studovat na Platónově Akademii.Měl veliký zájem o biologii a "praktickou vědu".Později měl zájem o filozofické hloubání.
V roce 342 se vrátil do Makedonie a stal se soukr. učitelem králova syna, tehdy třináctiletého Alexandra Velikého.Roku 335, po Alexandrově nástupu na trůn, se vrátil do Atén a otevřel si tam vlastní školu, Lyceum.alexandr velice štědře Aristotela podporoval a dával mu peníze na jeho bádání.Byl to pravděpodobně první případ v dějinách, kdy vědec dostával od vlády tučné fin. podpory.

Aristotelés

( 384 pr.K.-322pr.K.)


Byl největší filozof a vědec starověku.Byl původcem studia formální logiky, obohatil téměř každé odvětví filozofie a bohatě přispěl k vědě.
Mnoho jeho myšlenek je dnes již zastaralých.Ale daleko významnější než jeho jednotlivé teorie je rozumový přístup, který jeho dílo protíná.Mezi řádky je v něm patrný postoj, že každý aspekt lidského života a společnosti může být příslušným předmětem myšlení a analýzy.Dále, že víra, že lidstvu stojí za to , aby systematicky zkoumalo každý aspekt přirozeného světa a přesvědčení, že bychom k vynášení závěrů měli využívat jak empirických pozorování, tak logického uvažování.Tyto postoje, které jsou v rozporu s tradicionalismem, pověrčivostí a mysticismem, hluboce ovlivnily západní civilizaci.

Nakonec pravda je,

že žádná vláda v Evropě z Platónova modelu politického systému nevychází.Jeho ideje z nějaké části ovlivnily strukturu vlády ve Spojených státech.
Když ale porovnáme např. myslitele Thomase Jeffersona nebo Voltaira, můžeme říct, že jejich politická díla měla na svět vliv pouze po dvě tři století, zatímco Platónův vliv trvá přes dvacet tři století.

Za nejlepší formu

vlády považuje Platón aristokracii.Tím nemyslí dědičnou neboli monarchii, ale aristokracii elit, těch, kdo mají skutečné nebo domnělé schopnosti nebo zásluhy, tedy meritokracii.Takže by vládly nejlepší a nejmoudřejší osobnosti ve státě.Ty by občané nevolili, ale vybíraly by se kooptací.Osoby, které jsou již členy vládnoucí neboli strážní třídy, by měly přijímat další osoby do svých řad čistě na základě zásluh.
Platón se domníval, že všichni lidé, muži i ženy, by měli dostat možnost předvést, zda jsou způsobilí stát se členy této strážní třídy.-Platón byl prvním velkým fil., který hlásal zásadní rovnost obou pohlaví.Zastával se výchovy a vzdělávání dětí státem ve všech oblastech.

Platón

Platón začal cestovat, aby získával zkušenosti.Kolem roku 387 př.K. se do Atén vrátil a založil tam školu, Akadémii, která pak existovala přes devět set let.Většinu zbývajících čtyřiceti let života působil v Athénách jako učitel a spisec filozofie.Jeho nejslavnějším žákem byl Aristotelés.Platón zemřel roku 347 př.K., ve věku osmdesáti let.
Napsal třicet šest spisů, většinou o politických a etických otázkách, ale také o metafyzice a teologii.Jeho nejslavnější dílo se jmenuje Republica, které představuje jeho koncepci ideální společnosti.

(427 pr.K.-347pr.K.)

Starořecký filozof Platón představuje výchozí bod západní politické filozofie a také mnohého z našeho etického a metafyzického myšlení.Je to otec západního duchovního myšlení.
Narodil se ve vznešené athénské rodině kolem roku 427 př.K. V mládí se seznámil se Sokratem (také filozof).Ten se stal jeho přítelem a rádcem.V roce 339 př.K. byl tehdy sedmdesátiletý Sokrates souzen za to, že mládež vede k bezbožnosti a kazí ji.Byl uznán vinným, odsouzen na smrt a popraven.Tato událost zanechala v Platónovi trvalý odpor k demokratické vládě.

Pythagoras ze Samu

(okolo 582 př. n. l. - okolo 496 př. n. l.) byl řecký matematik, astronom a filozof.

Pythagoras, přezdívaný otec čísel, se narodil na ostrově Samos. Založil dva stupně škol, v Egyptě a Itálii. Doktríny tohoto kulturního střediska byly vázány velmi přísnými pravidly chování, někdy byli považováni za sektu - ovlivněni náíboženskou sektou orfiků:
• vliv orientální filosofie, hlavně v otázce reinkarnace, víra ve stěhování duší
• název odvozen od Orfea
• duše je v těle vězněna
Jeho škola byla otevřená mužům i ženám, a diskriminační chování bylo zakázáno. Mezi jeho studenty se nacházeli lidé všech národností, barev pleti, náboženství, a finančního nebo sociálního postavení.
Prazákladem a prapříčinou jsou podle něj čísla, tím se tedy vzdaluje od naivního materialismu Eleatů, čísla jsou již abstraktní a nehmotný prvek. Každá věc má také dvě stránky, hmotnou (vnímatelnou) a číslo. Vše se snaží převádět na geometrii - čísla značí poměr a rozměr věcí. Nejdokonalejší geometrické obrazce jsou koule a kruh, potom čtverec jakožto symbol čtyř elementů. Matematické vztahy vidí i v hudbě.
Kosmos je vytovřen ze spočitatelných jednotek, ty vytvářejí pohybem hudbu sfér, existence zákonů. Podstatou vesmíru je něco nehmotného, podstatou člověka také - uznává existenci duše. Zabýval se tedy také etikou a tvrdí, že duše je ve špatném vlivu těla a je třeba ji tedy zdokonalovat pomocí askeze.
S tím také souisí jeho teorie o vzniku člověka, když tvrdí, že člověk vznikl z popelu titánů a získal proto hmotně jejich vlastnosti jako touha po moci, sobectví apod.

Oproti rumunské apokalypse

měly společenské změny v Bulharsku relativně pokojný průběh. Počátkem listopadu 1989 demonstrovaly v Sofii proti komunistickému režimu asi 4000 osob, což byl nejmasovější projev nespokojenosti od roku 1947. Dne 9. listopadu byl generální tajemník Bulharské komunistické strany prezident Bulharské lidové republiky Todor Živkov odvolán z funkcí, posléze zatčen a postaven před soud. Po demonstraci 40000 lidí v Sofii v lednu 1990 rozhodl parlament o zrušení ústavních článků, zakotvujících vedoucí úlohu komunistické strany. V červnových parlamentních volbách však zvítězila Bulharská socialistická strana, nástupnický subjekt po komunistické straně.
Náporu mezinárodně politických změn nejdéle vzdorovala strnulá stalinistická diktatura ve zcela izolované Albánii. Od května 1990 musel však i tamější komunistický režim vykročit cestou politických a ekonomických ústupků společenskému tlaku. V červnu 1991 se Albánie zapojila do procesu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Vítězem prvních svobodných parlamentních voleb se stala Demokratická strana a Sali Berisha nastoupil úřad prezidenta.

Českoslovenští normalizátoři,

dosazení k moci sovětskou intervencí ze srpna 1968, odmítali až do podzimu 1989 tvrdě jakékoli změny. Od srpna 1988 však sílily projevy občanské nespokojenosti, které se přes masivní nasazení policejních sil nepodařilo zastavit. Brutální potlačení vzpomínkové demonstrace studentů na Národní třídě v Praze dne 17. listopadu 1989 se pak stalo impulsem k rozhodujícímu střetu občanů s totalitní mocí. V následujících dvou týdnech stávek a postupně až statisícových demonstrací, nazývaných později obdobím "sametové" či "něžné" revoluce, se komunistický režim prakticky zhroutil. Koncem prosince byl prezidentem republiky zvolen známý disident a vedoucí osobnost hnutí Charta 77, dramatik Václav Havel. Z ústavy byl vypuštěn článek o vedoucí úloze Komunistické strany Československa. Ve dnech 8.-9. června 1990 proběhly první svobodné parlamentní volby, jejichž vítězi se stala obě hnutí, která vznikla v bouřlivých dnech listopadu 1989 a zasloužila se o pád komunistického režimu Občanské fórum v českých zemích a Verejnosť proti násiliu na Slovensku.
Jedinou zemí, kde se komunistická vláda pokusila zabránit společenským změnám ozbrojenou silou, se stalo Rumunsko. Proti demonstraci maďarské menšiny 15. prosince 1989 v Temešváru vyslal prezident Ceausescu armádu a tajnou policii Securitate, která zahájila palbu. Masakru padly za oběť stovky obyvatel. Vlna protestního hnutí poté zachvátila prakticky celou zemi. V několikadenní krvavé občanské válce přešla většina armády 22. prosince na stranu povstalců a dobyla prezidentský palác v Bukurešti. Securitate však pokračovala v zabíjení až do té doby, kdy vojáci za poněkud nejasných okolností popravili diktátora Nicolae Ceausesca a jeho manželku. Nová vláda, vytvořená 26. prosince 1989, proklamovala konec komunistického režimu a přislíbila dovést zemi ke svobodným volbám.

Na rozdíl od Polska

bylo hnací silou společenských změn v Maďarsku pravé křídlo Maďarské socialistické dělnické strany. Po rozhodnutí vykročit cestou radikálních ekonomických i politických reforem se mimořádný sjezd MSDS 8. října 1989 usnesl na ukončení činnosti strany. Její nástupkyně, Maďarská socialistická strana, se již odmítla hlásit k praxi masové strany komunistického typu. O dva týdny později, 23. října 1989, vyhlásil předseda parlamentu Matyás Szörös Maďarskou republiku, zbavenou přídomku "lidová" a vracející se ke státní symbolice Uherského království. Tento symbolický krok, provedený ve výroční den zahájení lidového povstání v roce 1956, znamenal vyvrcholení reformních snah a formální ukončení existence komunistického státu. Postkomunisté stihli ještě 10. března 1990 uzavřít dohodu o stažení sovětských vojsk do června 1991, avšak po parlamentních volbách v březnu a dubnu 1990 museli uvolnit místo demokratické koaliční vládě premiéra Józsefa Antalla.

Na základě vítězství Solidarity

v červnových volbách byl 24. srpna 1989 jmenován předsedou vlády Tadeusz Mazowiecki. Třiašedesátiletý politik se stal prvním nekomunistickým premiérem v zemích sovětského bloku. Koncem ledna 1990 vedení PSDS pod tlakem dalšího vývoje rozhodlo o ukončení činnosti strany. V té době se již komunismus hroutil také v Maďarsku.
Po krvavém potlačení maďarského povstání sovětskými vojsky se režimu Jánose Kádára díky pragmatické politice postupně podařilo obnovit ekonomiku, dosáhnout relativně solidního životního standardu obyvatelstva a ve srovnání s převážnou většinou ostatních států socialistického tábora zajistit poměrně rozsáhlé demokratické svobody. Ve svých pokusech o řešení ekonomické i společenské krize však nedokázal opustit omezený rámec komunistického systému. V květnu 1988 byl proto zbaven funkce generálního tajemníka Maďarské socialistické dělnické strany a přesunut na čestný post předsedy MSDS. Zemřel o rok později, krátce před krachem komunistického režimu.
Reformátoři ve stranických řadách usilovali po odstranění Kádára o zásadní restrukturalizaci státu, společnosti a ekonomiky. Rehabilitovali oběti roku 1956, povolili existenci více politických stran a zasedli s nimi k jednacímu stolu. Otevřením hranice s Rakouskem pro uprchlíky z NDR v září 1989 přispěli ke společenským změnám v této zemi.

totalita

Převratné změny, probíhající ve druhé polovině osmdesátých let v Sovětském svazu, se s různou intenzitou promítly rovněž do vývoje všech satelitních států
a v konečném důsledku iniciovaly proces rozpadu sovětského politického, ekonomického a vojenského bloku. Nové sovětské vedení dalo nejpozději na podzim roku 1988 svým spojencům najevo nutnost liberalizace tvrdých totalitních režimů. Oznámení bylo patrně provázeno hrozbou, že v případě ignorování mezinárodně politické reality budou tyto režimy ponechány bez jakékoli podpory.
Vývoj v SSSR došel největšího ohlasu v zemích, které již učinily na cestě k demokratizaci jistý nezanedbatelný pokrok v Polsku a Maďarsku. V Polsku se během osmdesátých let opět zostřila ekonomická i společenská krize. Obrovské hospodářské potíže a především prestiž, které se těšil zakázaný nezávislý odborový svaz Solidarita, donutily vedení Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) od roku 1987 hledat kontakty k opozičnímu hnutí a zčásti prostřednictvím katolického kléru sondovat jeho ochotu ke konstruktivní spolupráci. Požadavkům Solidarity na nastolení politického a odborového pluralismu však vycházelo komunistické vedení vstříc jen pomalu a váhavě.
Po složitých jednáních u "kulatého stolu" podepsali představitelé vlády a zástupci opozice 5. dubna 1989 společné prohlášení. Na jeho základě povolil dne 17. dubna 1989 varšavský obvodní soud po sedmiletém zákazu opět činnost nezávislého odborového svazu Solidarita. V červnu 1989 se měly konat parlamentní volby, ve kterých mohli občané svobodně rozhodnout o složení 35procent poslanců Sejmu. Zbylých 65procent ovšem zůstalo vyhrazeno PSDS a jejím spojencům. Dokument, jehož cílem bylo vyvést Polsko z hluboké krize, nazval vůdce Solidarity Lech Walesa dohodou století. Její význam spočíval ve skutečnosti, že komunistická moc poprvé umožnila opozičním silám spoluúčast na rozhodování o státních záležitostech.

Prožitek 2. světové války

poznamenal několik generací našich národů, pozměnil jejich myšlení a hodnotové stupnice a zanechal v nich trauma, jež potom ovlivňovalo jejich další politické postoje a jednání. Téma let 1939–45 se v poválečných desetiletích znovu a znovu vracelo ve vzpomínkách pamětníků i v projevech politiků, v beletristických dílech, filmech, v nesčetných novinářských statích a pochopitelně i v pracích historiků. Mnohé z těchto návratů byly výrazem potřeby objektivně se vyrovnat s generačním prožitkem a předat jej potomkům, velká část však pramenila ze snah upravit nedávnou historii v duchu aktuální politické služebnosti. Vládnoucí komunistický režim po roce 1948 pak připouštěl pouze jediný výklad období 1939–45 (podobně jako období jiných), i když jej v průběhu let měnil v souladu s proměnami politické linie i s odchody a příchody vedoucích politiků. A tak na obraze této tragické kapitoly našich dějin postupně ulpěly nánosy lží, polopravd, legend i obratných retuší, s nimiž se historická věda i národní historické povědomí musí s odstupem času vypořádat.

Léta 1939–45

měla odlišný průběh v českých zemích a na Slovensku. Zatímco v protektorátě sváděl český národ zápas s cizí okupační mocí, na Slovensku probíhal boj mezi demokratickými a klerikálně nacionalistickými silami uvnitř téhož národa. Slovenská republika měla sice klerofašistický charakter, nicméně byla jako slovenský stát podporována – zejména zpočátku – nezanedbatelnou částí obyvatelstva. Rovněž míra politického útlaku zde byla ve srovnání s protektorátem mnohem menší a naopak vyšší byla životní úroveň. S vývojem válečné situace začal však i zde sílit demokratický odboj, který postupně získal významné pozice ve slovenské armádě a nakonec v pozdním létě 1944 vyústil ve slovenské národní povstání. Domácí a zahraniční odboj Čechů a Slováků si vyžádal tisíce lidských obětí, mezi nimiž nechyběli významní politici, generálové, představitelé vědy a kultury. Život ve stínu nelítostné perzekuce, koncentračních táborů i popravišť, v neustálém střídání úzkostí a nadějí byl pak náročnou zkouškou psychické odolnosti a především charakterů nejširších vrstev. Pohnutá doba stavěla lidi nečekaně do mezních situací a před mravní dilemata, jejichž tíhu mnohý neunesl.

Z pamětí Vladislava Klumpara

( v letech 1938–42 ministra protektorátní vlády)
Převážná většina českého obyvatelstva pociťovala vůči okupantům nepřátelství, očekávala jejich brzkou válečnou porážku, a tím i osvobození své vlasti. Menší část se pak podílela na aktivním odboji, který se začal formovat hned v prvních týdnech okupace a jehož se v různé míře účastnily všechny sociální vrstvy. Byl to jednak domácí odboj, působící ilegálně přímo v protektorátě a vystavený tvrdým represím ze strany okupační moci, jednak odboj zahraniční, tvořený emigrovavšími československými politiky a vojáky v zemích protihitlerovské koalice. V domácím i zahraničním odboji, mezi nimiž existovalo po celou dobu války spojení, se vyhranily různé skupiny a směry. Jejich společným cílem bylo osvobození českého národa a obnova samostatné Československé republiky, neshodovaly se však v názoru na formy a metody boje i na charakter budoucího obnoveného státu, který neměl a ani nemohl být prostou kopií meziválečného Československa. Programové cíle i formy odboje byly ovlivňovány průběhem války, změnami v poměru sil mezi mocnostmi protihitlerovské koalice i přirozenými změnami v myšlení obyvatelstva ve vlasti. Zvláštního významu posléze nabyl zápas demokratického a komunistického směru v odboji, vedený především v zahraničí mezi londýnským a moskevským odbojovým centrem. V tomto zápase o osud demokracie v poválečném Československu získal nakonec komunistický směr převahu: mohl se opřít o vítězný postup sovětských vojsk i o celkovou sociální radikalizaci a zjevný politický posun doleva v širokých vrstvách českého a slovenského národa.

„Nikdy jsem neslyšel od Háchy ani jeden výrok, z něhož by plynulo, že je stoupencem nebo obdivovatelem nacistického režimu, ačkoli tehdy stále rostoucí síla Německa na něj zřejmě silně působila. Dr. Hácha se domníval, že za daného stavu věcí nemáme jiné možnosti než Němcům pomalu ustupovat. Ohrazoval se proti některým zásahům, intervenoval za zatčené a odsouzené, ale nakonec povolil. Pro tuto jeho taktiku je charakteristické srovnání, které jednou učinil: přirovnal náš národ k člověku, který je v zamčeném pokoji s bláznem. Musí mu přikyvovat a dávat za pravdu, aby se blázen nerozzuřil a nevrhl se na něj. Přitom se ohlíží úzkostlivě za dveře, kdy se otevřou a přijde pomoc...“

Oproti přímé okupační správě

měl ovšem protektorát pro české obyvatelstvo určité výhody. Protektorátních úřadů, institucí a organizací bylo možno do jisté míry využívat k obraně českých národních zájmů i zájmů jednotlivých českých občanů, a někdy dokonce k podpoře přímého protinacistického odboje. Poměrně široká kulturní autonomie v prvních letech okupace umožnila pak rozvinout masovou kulturní aktivitu s výrazně vlasteneckou a protiokupační tendencí. Němci potřebovali protektorátní úřady pro zajištění fungující správní a hospodářské soustavy českých zemí i jako převodní páku při ovládání českého obyvatelstva, avšak zároveň se na ně nemohli příliš spoléhat a důvěřovat jim. Většina protektorátních úředníků i vedoucích správních a politických představitelů buď hrála s okupanty dvojí hru, kryla vnější loajalitou národně obrannou a mnohdy i odbojovou činnost, nebo chápala svoji kolaboraci jako realistickou politiku menšího zla, nutnou pro přežití národa a zachování jeho statků v pohnutých dobách. Aktivní přisluhovači nacistů a ideoví kolaborační aktivisté tvořili úzkou a opovrhovanou vrstvu, jež neměla v národě prakticky velký vliv.