FRANSKÁ ŘÍŠE

Germánští Frankové obývali od nepaměti území na dolním a středním toku řeky Rýna. Na rozdíl od většiny ostatních germánských kmenů se nestěhovali, a proto se jejich sily netříštily. V 5. století obsadili rozsáhlé území, jež dosud patřilo k římskému impériu. Zde postupně vytvořili mohutnou říši, která se v Evropě, plné válek, zmatku a nejistoty, stala na dlouhou dobu vedle východořímské říše (Byzance) jedinou pevnou a stálou silou.

Co se týče uložení pramenů k m. právům: archiv ministerstva vnitra
Archiv Národního muzea – originály
Archiv země české – opisy
Archivy jednotlivých měst či krajů
Archiv AV ČR

Akademik Václav Vojtíšek dal podmět k založení zvláštního lístkového katalogu všech privilegií českých měst a městeček, a to na základě archivních výzkumů, uložených v archivu země České. V roce 1945 byl doplněn rejstříkem městských listin. Záhy se objevila nutnost doplnit a revidovat tento katalog. Tohoto se ujal archivní inspektor Dr. Miloslav Volf, který provedl mnoho inspekčních cest, takže katalog je nyní úplný.

privilegia nekrálovských,

poddanských měst českých – vydal Dr. Antonín Haas v Praze 1954-1960. jsou vydány tři svazky z let 1232 – 1526. Regesta pro dobu po r. 1526 jsou publikovány časopisecky a jen částečně. Vedle toho existují ještě četné listináře městské (Plzeň, Most, České Budějovice…), ty nesahají za rok 1526 a v některých případech jde vysloveně o torza. Mnoho specializovaných listinářů je vydáno také v Archivu Českém Praha 1840.

2- výsady královských měst českých – vydal J. Čelakovský v Praze r. 1885 a to z let 1225 – 1419 a z jeho pozůstalosti vydal Gustav Friedrich návazný svazek s privilegii týchž měst pro léta 1420 – 1526 Praha 1948, především tento svazek neobsahuje již výklad nebo pojednání o vývoji městských práv, jako je tomu u předešlých. Já tyto dva svazky řadím do jedné skupiny, i když bývají označovány jako nezávislé.

Další částí je již samotná edice: od 1174-1178 do 1850
Stručný výtah v češtině, text(latina, od Karla IV i němčina a čeština- popřípadě překlady do těchto dvou jazyků), ediční poznámky: kde uloženo, opisy, odchylky, kde jinde je text otištěn, popř. co bylo přiloženo- pečetě.
Dále dodatky a opravy.

Tato část je koncipována jako souvislé vyprávění o historickém vývoji městských práv. jednotlivé poznámky, fakta jsou odkázány na jiné edice listin, (nejčastěji na Regesta a Kniha archivu města Prahy, tedy na číslo a stranu), někdy také komentáře či ukázky z listiny o které se hovoří.
Následuje část o listinných a rukopisných pramenech, především, kde jsou uloženy originály (Archiv města Prahy).

Autor sleduje především historický vývoj práva ve vztahu k městu. Od doby Václava I. asi 1234- kdy je poprvé užito sousloví cives Pragenses (počátek se ale u každého města liší),vývoj je sledován až do roku kolem 1750 a později, jako spojené obce Pražské až do r.1850. Od tohoto letopočtu sleduje práva po jednotlivých resortech př. Nemovité jmění obce Pražské, cla v branách a na mostě… a to až do roku vydání svazku 1886.

- dále se zabývá právním materiálem, jeho druhy obsažené v CIM (výsady panovníka pro určitou obec, potvrzení privilegií od nastupujícího vladaře, listiny obyvatelům obce o poskytnutí práv, úpravy právního vztahu)
Poté rozebírá blíže jednotlivá města Pražská
Privilegia Starého města Pražského
Priv. Menšího města Pražského
Nové město Pražské
Privilegia Hradčanská
A závěrem privilegia spojené obce Pražské

Codex iuris municipalis regni Bohemiae

Jedná se o specializovanou diplomatickou edici – CIM, čili SBÍRKA PRAMENŮ PRÁVA KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO, vychází v několika řadách, roztříděných dle právního poměru města k vrchnosti, na níž byla zcela závislá a z jejíž moci a vůle dostávala a užívala svá běžná práva

1 – privilegia královských měst pražských – vydal JuDr. Jaromír ČELAKOVSKÝ v Praze 1886 jako Privilegia měst Pražských: jedná se o jeden svazek, který se dělí na několik částí.
Úvod – pojednává obecně o městských právech, dějinách pramenů m. práv (např. kdo se jimi zabýval- V.V.Tomek)

1. díl 1158 - 1310 1 sv faksimilový/1 sv textový
2.díl 1311 - 1346 2 sv faksimilové/1 sv textový
3. díl 1347 - 1355 2 sv faksimilové/1 sv textový
4. díl 1355 - 1378 6 sv faksimilových/ 3 sv textové
k distribuci jsou zatím připraveny 2/1 sv z let 1355 - 1360 (IV/1,2)
a 2/1 sv z let 1361 - 1368 (IV/3,4)

V současné době pokračují práce na přípravě zbylých dílů edice. Je spojena např. se jmény: V.Vaněček, I. Hlaváček (edd), K. Beránek, S. Starý, A. Hubala, P. Charvát (překladatelé). Prací na edici listin byl již v r. 1978 pověřen kolektiv pracovníků SÚA v Praze, vydavatelem byla až do r. 1990 Archivní správa MVČR. V tomto roce bylo vydávání přeneseno na SÚA.

ARCHIVUM CORONAE REGNI BOHEMIAE

- ACRB
Vzhledem k pohnutým osudům AČK v minulosti, bylo v r. 1975 rozhodnuto vydat jeho nejstarší část. Edice měla v 7 dílech (17 svazcích) obsáhnout 1971 převážně listinných písemností z let 1158-1526. Rozvržení edice do jednotlivých dílů je dáno historickými mezníky, dělení na jednotlivé svazky je převážně mechanické. Každý díl faksimilií (obvykle 2 svazky)je doprovázen svazkem textovým s regesty v češtině a v jazyce originálu a s pozn. ap. v latině. Zde se uvádí způsob dochování, psací látka, jazyk, fyzický stav eventuelně míra poškození, rozměry psací látky.

Zvláštní také je, že se maurové nemodlí k Allahovi, ale k Apollonovi, Mahomedovi a Tervagantovi. Možná je tato záměna pochopitelná z ideologických důvodů nebo z neznalosti autora. Tato neznalost autora je dobře patrná v geografii Španělska. Autor si představuje Córdobu, město v jižním Španělsku, někde pod Pyrenejemi asi 20 mil od Zaragozy.
Je zřejmé, že tento chanson de geste měl velký význam pro pozdější vývoj starofrancouzské poezie a středověkých rytířských eposů vůbec. Ve Španělsku v 11. století vznikl el Cantar de gesta nazvaný el Poema (Cantar) de Cid nebo el Cantar del Mío Cid. Je zcela jasné, že tento literární směr se ve Španělsku vyvinul díky francouzskému vlivu. Na rozdíl od francouzských chanson de geste se zdá být el Cantar de Cid mnohem realističtější( bývá také nazýván 1. realistickým dílem ve Španělsku). Ve francouzských zpěvech se často objevují nadpřirozené postavy či jevy. V Písni o Rolandovi často vystupuje archanděl Gabriel, který králi Karlovi radí i zvěstuje věci příští. Dokonce mu dodává síly v rozhodujícím souboji s Baligantem. Nic takového se však v Písni o Cidovi neobjevuje! I zde je však hlavní hrdina zrazen, což mu přivodí neštěstí. A i zde je hlavním hrdinou nejbližší králův bojovník a vojevůdce, který bojuje proti Saracénům. V Písni o Cidovi však hlavní hrdina upadne v nemilost svého pána.

Je také pochopitelné,

s přihlédnutím na původ neznámého autora, že veškeré počiny vycházejí ve prospěch císaře Karla a jeho pomocníků (přívrženců).
Také mnohá jména nejsou historická a spíše se podobají jménům těch, jejichž činům se podobají z dřívějších gest. Například král Marsilies se objevuje v gestě Karolínské.
Je důležité si také všimnout všimnout, že koně i zbraně rytířů nesou různá jména. Tak například meč samotného hraběte Rolanda byl Smrtonosný (Durendal), Radostný (Joiuse) byl meč císaře Karla(nesl v jílci svaté ostatky, také typické pro mnoho středověkých zbraní), Almice byl meč Turpinův (jeden ze tří mečů, jimiž Žid Malakin vykoupil svého otce Abrahama. Druhé dva byly Durendal Rolandův a Courtain Ogierův). Pozor byl kůň Rolandův.
Také je dobré všimnout si, že autor zdůrazňuje francouzské heslo Munjoie!(Radosti moje!), které mělo velký význam při boji. Všichni rytíři po tomto zvolání bojovali mnohem udatněji a Saracéni prchali. Ale také Saracéni měli své bojové heslo: „ Précieuse!“ (často ho volá Baligant).
Činy maurů nejsou autorovi lhostejné. Upozorňuje na ně a všímá si také některých jejich vlastností. Přímo říká: „I emír se dobře baronovi podobá“, či „ Jaký by to byl baron.“

HODNOCENÍ:

Píseň o Rolandovi je chanson de geste, tedy hrdinský epos, který oslavuje něčí slavné činy. Tyto popěvky byly přednášeny či zpívány na tržištích a není tedy divu, že pro zveličení hrdinských činů a větší zaujetí posluchačů docházelo často k přehánění, zveličování. To vidíme i v některých středověkých kronikách, které záměrně zveličují činy svých pánů, králů, atd. (vyjímkou může být snad jen Gesta Philippi Augusti, Philippidos od Viléma Bretaňského. I zde se ovšem objevují známky fabulace). V Písni o Rolandovi se zcela zjevně přehání počty bojovníků na jedné i druhé straně. Mluvíme o období 8.-9.stol, a proto se zdají nevěrohodná některá prohlášení, jako např: „šedesát tisíc rohů zní údolím, atd.“ Navíc, když vypravěč vypočítává počty nepřátel před bitvou císaře Karla a emíra Baliganta, vycházejí nám neuvěřitelné počty( až 1 500 000), ale i více). V samotném střetu u Roncesvals byl prý poměr Francouzů a Saracénů 1:100.