Němci

přitom plně ovládli i české hospodářství a německý kapitál obsadil klíčové pozice v českém průmyslu, obchodu a peněžnictví. Hospodářský potenciál českých zemí a pracovní síla českého obyvatelstva měly být maximálně využity pro válečné potřeby třetí říše. Proto také nacističtí vládci usilovali o politickou pacifikaci protektorátního zázemí a tomuto zájmu podřizovali i zvláštní formu zdejšího okupačního režimu. Protektorát měl přitom zůstat provizoriem pro dobu války; konečným cílem nacistické politiky byla úplná germanizace českého prostoru, kterou ostatně předjímaly již mnohé kroky válečných let.

okupace

Šest let německé okupace patří k nejtěžším obdobím českých dějin. Po dvacetiletí svobodného rozvoje ve vlastním demokratickém státě se český národ ocitl pod nadvládou nepřátelské sousední velmoci a doslova přes noc stanul tváří v tvář tvrdé realitě nacistické diktatury. Poměry, nastolené okupanty, se zcela vymykaly dosavadním zkušenostem českého národního společenství. Protektorát byl formou koloniálního zřízení, proklamovaná autonomie Čechů byla značně omezená a problematická, nadto byla postupně oklešťována a likvidována. Česká autonomní správa v čele s protektorátní vládou a státním prezidentem byla na všech stupních podřízena německé okupační moci v čele s říšským protektorem.

drama českého a slovenského národa

Součástí tohoto vývoje bylo i drama českého a slovenského národa, jež začalo již na podzim 1938. V září zpečetil mnichovský verdikt osud první československé republiky. Demokratický stát v srdci Evropy byl svými spojenci opuštěn a vydán na milost a nemilost Hitlerovu Německu. Strategické a hospodářské zmrzačení republiky připravilo cestu k její úplné likvidaci v březnu 1939, kdy byly české země okupovány německou armádou a jako Protektorát Čechy a Morava začleněny do nacistické Velkoněmecké říše, zatímco na Slovensku vznikl formálně samostatný klerofašistický stát – satelit Německa. Československá tragédie byla výstrahou demokracii v mezinárodním zápase s fašismem. Stala se předehrou ke 2. světové válce,
na jejímž průběhu a výsledku pak závisely i další osudy českého a slovenského národa.

Léta 1939–45

představují jedno z nejdramatičtějších období novodobé historie, jež hluboce poznamenalo životy několika generací. Světem se přehnala válečná smršť dosud nevídaných rozměrů a v krátké době několikrát změnila politickou mapu i poměr sil mezi velmocemi. Evropská civilizace byla konfrontována s triumfujícím násilím, jež si nejen na frontách, ale i v hlubokém zázemí vyžádalo miliony lidských obětí. Jednotlivci i celé národy prožívali tragické otřesy a ocitali se na dějinných křižovatkách. Ve víru válečných události dozrával historický přelom: rozhodovalo se o budoucnosti evropských zemí a národů, a to na dlouhá desetiletí.

1088 - Hodiny - vodní mechanické
Asi r. 1088 - Kompas - jednoduchý s magnetickou střelkou
1232 - Rakety s připevněnými šípy - vystřelovány střelným prachem
Od r. 1470 - Jeden z nejstarší visutých mostů užívaný dodnes
(provincie Jünan)

500 - Šablona - k rozmnožování textů
6. stol. - První papírové peníze
- Porcelán
600 - první zmínka o výbušném černém prachu
8. stol. - Žehličky na hedvábí
800 - 900 - Kormidlo - lepší ovládaní lodí
- Stožáry - několik na jedné lodi - rychlejší plavba
969 - Hrací karty
984 - První plavební komory
1000 - Střelný prach - používán na ohňostroje
1040 - 50 - Ruční písmo
1054 - Astronomie - pozorována jasná nová hvězda (supernova) z níž se zrodila Krabí mlhovina, která sehrála důležitou roli při vývoji moderní astronomie

Čínské vynálezy a objevy

3000 př.n.l. - Počítadlo - Poprvé používali Číňané nebo Babylóňáné
2800 př.n.l. - Lano - z konopných vláken
2500 př.n.l. - Zámky a klíče - dřevěné závory zasouvané do otvorů
2000 př.n.l. - Biologická ochrana - nasazení mravenců na pomerančovníky proti hmyzu, který požíral listí
1300 př.n.l. - Čínské písmo - jeden znak slovo, současné čínské písmo je mu podobné
- Tisk - princip zachováván i knihtiskem
868 (př.)n.l. - Tisk - První tištěná kniha, budhistický náboženský text
600 př.n.l. - Tavené železo
500 př.n.l. - První zmínka o kuši
Asi r.100 - Papír - z hadrů smíchaných s buničinou, slámou a vodou
132 - Seismograf

konec

Avšak k rolnické jacquerii , v níž Pisacane doufal, nedošlo. Místní rolníci naopak pomohli Bourbonům. Pisacane a téměř všichni jeho druzi zahynuli. Důsledkem katastrofální porážky byla opět izolace Mazziniho. Jeho příznivci se tentokrát orientovali na umírněnější pozice.
Do popředí se postupně propracovali další politici, kteří svými činy podrobili Mazziniho ještě větší izolaci , ze které pro něj už nebylo návratu.
Giuseppe Mazzini zemřel roku 1872.

Mazzini

Tomu se v letech 1850-1853 podařilo sešikovat řady přívrženců a vytvořit tak síť v papežském státě, Toskánku, Ligurii a Lombardii. V Ligurii byla však tato spiklenecká síť roztříštěna. Ale roku 1853 vydal Mazzini nový signál k povstání. Mělo to být 6. února, ale ve skutečnosti vyšly do milánských ulic pouze skupinky lidových vrstev, jejichž povstání policie hravě zlikvidovala.
Ostře kritizován se Mazzini nevzdával. Odešel do Janova, kde žil tři roky v ilegalitě a vytvořil novou politickou formaci, Stranu činu. Odříznut od spojení s masami se vrátil k myšlence revolučních elit.Ty měly strhnout lid. Pisacanem se shodli na nutnosti vojenské akce. Posledním revolučním pokusem byla výprava do Sapri v červnu 1857. Pisacane stanul v čele vlastenců, kteří se nalodili v Janově. Přidali se k nim osvobození političtí vězňové z ostrova Ponzy.Večer 28.6. přistáli u Sapri.

Mazzini

Mazziniovské řešení otázky sociální v rámci otázky národní vyvolávalo v mnohých nejistotu. Ti si oblíbili spis Republikánský svaz, který napsal Giuseppe Ferrari, který tvrdil, že revoluce má předcházet boji za nezávislost a má mít sociální ba dokonce socialistický ráz. Zavrhoval tak koncepci Mazziniho , ale pokus o konkurenci se mu nezdařil. Jeho přítel Cattaneo odmítl jeho socialistické prvky, které byly v rozporu s představou buržoasního vývoje italské společnosti , mladý Carlo Pisacane, neapolský důstojník, vystupoval proti jeho teorii vyzdvihující francouzskou revoluci. Naproti tomu v otázce socialismu s Ferrarim souhlasil. Svým přesvědčením, že je třeba jednat zevnitř italské společnosti , se přikláněl k Mazzinimu.

Koncem dubna

byli odraženi , až 3. července mohli vstoupit do Říma. Prvního července schválilo ústavodárné shromáždění ústavu Římské republiky, která byla doposud nejpokrokovější a která obsahovala články, kde nalezneme pochopení pro sociální problémy.
Zkušenost z roku 1848 nezměnila Mazziniho postoj. Aby se neopakoval neúspěch , bylo potřeba větší jednoty a souhry mezi povstáními různých evropských utlačovaných národů, Italů, Maďarů, Poláků,… Ideou bylo vytvořit Svatou alianci národů proti Svaté alianci panovníků. Roku 1850 byl založen v Londýně ústřední evropský demokratický výbor.

1848

Po bouřlivých událostech roku 1848 vypadala italská situace velmi špatně. Piemont byl poražen , Rakušané opětovně obsadili Lombardii a benátské vnitrozemí, a na Sicílii, po bojích trvajících od května 1848 do března 1849, se k moci vrátili Bourboni, ve Florencii byl v květnu rakouským expedičním sborem dosazen opět na trůn velkovévoda Leopold II. . Jedinými „baštami“ italské svobody zůstávaly Řím a Benátky. Proti hlavnímu městu a vládě Římské republiky vyslala Francie Napoleona III., pod záminkou pokusu o nastolení smíru mezi římskými liberály a papežem. Avšak Francouzi narazili na rozhodný odpor obyvatel , soustředěných kolem Mazziniho a Garibaldiho vojenského velení.

Řady Mladé Itálie

byly silně narušeny a sám Mazzini se na počátku roku 1837 uchýlil do Londýna. Kolem roku 1839 vydal příkaz k reorganizaci Mladé Itálie, ta se nadále měla orientovat na nábor dělníků z italských kolonií v zahraničí a snažit se tak zdůraznit lidový ráz apoštolátu.
Mazziniovské akce z let 1830-1840 nebyly celkově úspěšné a jeho hnutí ztrácelo prestiž. Sám Mazzini byl obviňován z toho, že kazí mládež, která ho následuje. Hlubšími důvody klesající obliby mazziniovského radikalismu bylo vytvoření a nové a to umírněné strany.Základy k němu vytvořila skupina intelektuálů. Po roce 1840 došlo k formování a sjednocení názorů umírněných (Gioberti, Massimo d´Azeglio).

Kolem roku 1833

se rozešel s Buonarrotim, od něhož se vzdaloval svou koncepcí italské iniciativy ve vztahu k Francii a svým nesouhlasem s jacobínským pojetím počátečního období diktatury v revolučním procesu. Tvrdil, že v Itálii panuje poměrná rovnost, na rozdíl od Francie. Rozvíjet a posilovat Mladou Itálii bylo složité. Mazziniovské sítě v jižní Itálii a v Piemontu byly brzy odhaleny a rozprášeny a špatně skončil i pokus vysílat přes Savojsko na pomoc revolučním vzpourám, které měly vypuknout v Alessandrii , v Janově, italské i cizí politické vyhnance (1834). Nová vlna politických uprchlíků byla nucena překročit hranice a rozptýlit se po celé Evropě, do Španělska, Francie, Anglie a na Maltu. Někteří se dostali až do Latinské Ameriky, kde vytvořili italskou legii, která bojovala v Brazílii a v Uruquaji. Patřil mezi ně i mladý námořník Giuseppe Garibaldi.

Mazzini

byl ovlivněn i ideologicky Filippem Buonarrotim , se kterým byl v kontaktu ve svém vyhnanství. Jeho vůdčí myšlenkou bylo , že jestli je národ opravdu národem , a jestliže má jednotné náboženství, jednotný jazyk, zvyky i ducha, pak nemůže existovat jinak, než jako jednotný organismus . Princip jednoty podle něj napomáhá k vyrovnávání rozdílů a tehdy i k morálnímu a společenskému pozvednutí národa.
Hlavní úlohu při utváření nové národní jednoty měl sehrát lid. Některé Mazziniho myšlenky nebyly však jednoznačné. Na jedné straně připouští , že je nutné „sestoupit do nitra sociální otázky“ a dát lidu vyhlídky na konkrétní zlepšení, na straně druhé však odmítá možnost jakéhokoli zásahu do vlastnictví i jakýkoli návrh zemědělského zákona.

1831

Na počátku roku 1831 založil společnost Mladá Itálie, jejíž program sepsal v červnu téhož roku. V určitém smyslu byla tato společnost napodobením dřívějších sektářských organizací (například v tom, že se její členové dělili do dvou kategorií, podle stupně zasvěcení). V jiném smyslu se však od těchto organizací lišila. Nejvyšším cílem této společnosti bylo povstání, přísně tajně připravované, které bylo považováno za výsledek a završení výchovné činnosti neboli „apoštolátu“.Z tohoto termínu je patrné,že Mazzini rád používal pojmů převzatých z oblasti náboženské terminologie.Povstání mělo probíhat veřejně,pomocí tisku a mluveného slova. Počet členů tedy přesáhl počet někdejších členů sektářských organizací a zahrnoval i skupiny z řad řemeslníků a lidových vrstev.V Miláně měla například v letech 1833-1835 přes 3000 členů. Mladá Itálie je považována za určitý mezičlánek mezi starou organizační formou sekt a tajných společností a budoucí politickou stranou.

GIUSEPPE MAZZINI

Giuseppe Mazzini se narodil roku 1805 v Janově, kde také vystudoval práva.
Záhy přispíval do časopisu Antologie i dalších. Brzy se zapletl do karbonářských spiknutí a musel uprchnout do Francie.Odtud zaslal novému králi Piemontu Karlu Albertovi dopis, kde ho vybízel, aby se postavil do čela hnutí za svobodu a nezávislost Itálie.Vnesl jím do politického boje morální závazek, zásadovost i romantické pojetí politického boje.

olby roku 1828

Vpřinesly vítězství umírněných monarchistů a liberálů. Villéle musel odstoupit. V roce 1829 jmenoval král vládu v čele s ministerským předsedou Julesem Armandem, knížetem de Polignac, který byl dosti poctivý, ale neinteligentní osvícený absolutista. PO parlamentních volbách v roce 1830 nezískal Polignac většinu a tak si vynutil na králi vydání červencových ordonancí (25.července). Tento do té doby nejostřejší útok na konstituční monarchii - přinesl mj. i zrušení svobody tisku, zavedení nedemokratického volebního řádu, tzn. zbavení průmyslové buržoazie volebního práva, rozpuštění sněmovny - vedl v Paříži k povstání dělníků, studentů a drobného měšťanství, k červencové revoluci.

Po smrti Ludvíka XVIII

. nastoupil na trůn Karel z Artois jako Karel X. s úmyslem obnovit předrevoluční pořádek. Opíral se především o přívržence absolutní monarchie - ultras. Cílem jeho politiky bylo odstranění konstituční monarchie.
Konečně měli ultraroyalisté svého krále a Villéle pod nátlakem svého nového pána šel na cestě zpět tak daleko, že šokoval i nejžhavější royalisty. Umlčel tisk, odškodnil šlechtické emigranty, kteří uprchli z Francie, miliardou franků. Tím vyostřil konflikt s liberální buržoazií.
Hlas opozice měl být umlčen roku 1827 návrhem zákona o cenzuře. Když proti králi demonstrovala i měšťanská národní garda, rozpustila vláda sněmovnu (listopad 1827).

Nový peněžní zákon

vytvořil peněžní šlechtu, která měla právo na dva hlasy. Vliv katolické církve (jezuitů) na školství a kulturu byl posílen. Pod vlivem monarchistů byl Richelieu nucen odejít a Ludvík XVIII. musel dát moc extrémistům. Snažil se z nich vybrat alespoň někoho, kdo by byl nejméně nebezpečný. Zvolil Villéle, který byl skromný až do bezvýraznosti a rozuměl veřejné správě. V zemi nastal zlý čas oficiálních kandidatur, masových čistek, závodů extrémistů o sinekury.
V následujících letech až do Ludvíkovi smrti v roce 1824 se objevila řada pokusů o převrat zezdola (hlavně v armádě). Vznikla např. odnož italských karbonářů - charbonerrie. Vláda se však udržela, protože dosáhla určitých úspěchů v zahraniční politice. Francie se sblížila se svatoaliančními mocnostmi už roku 1818 na kongresu v Cáchách. V dohodě s nimi intervenovala ve Španělsku, s ostatními evropskými velmocemi se účastnila války proti Turecku. Obsazením Alžíru roku 1830 byl položen základ francouzskému koloniálnímu panství v severní Africe.. Ministrem zahraničí se stal Chateaubriand.

Roku 1817

byl upraven volební řád v souladu s ústavní chartou, byl uveden do pořádku rozpočet a proběhla reforma armády. Vládě se podařilo dosáhnout odvolání okupačních posádek a obnovit postavení Francie mezi evropskými mocnostmi. V doplňovacích volbách roku 1818 zesílil vliv liberálů. Zároveň však sílili doktrináři a rostl vliv republikánských radikálů.
Tlak reakce zesílil, když byl roku 1820 zavražděn vévoda z Berry, synovec krále. Naneštěstí pro Francii se tak politika smíření, o kterou vláda usilovala, stala nemožnou. Ultras ihned obvinili Decazese. Ludvík XVIII. byl vystaven hněvu a slzám své rodiny a nemohl už udržet Decazese u moci. Vrátil se vévoda de Richelieu, tentokrát podporovaný krajními, což ho odsuzovalo k tomu, aby dělal jejich politiku. Nastalo období nového „bílého teroru“, období tzv. třetí restaurace. Nepřijatelné výjimečné zákony postihly svobodu tisku a svobodu osobní.

V prvních volbách

získali převahu ultras, kteří rozpoutali v zemi „bílý teror“ stíháním bonapartistů i jakobínů. Na venkově se pod záminkou trestání bonapartistů drancovaly domy. Uprchlíci z Gentu žádaly tresty pro generály velké armády. Známá je poprava Napoleonova maršála Neye, který byl po vojenském soudu zastřelen v Lucemburských zahradách. Tato poprava vyvolala velkou vlnu odporu. Duchovenstvo až na několik čestných výjimek tyto postupy schvalovalo.
V září 1816 proběhly nové volby, které přinesly vítězství umírněných monarchistů proti krajní levici.