Baroko
 období válek (třicetiletá válka 1618 – 1648) a nejistot, nerovnoměrnost a protikladnost vývoje v Evropě  proto pocity marnosti, pomíjivosti pozemského světa ap.
 růst autority katolické církve a absolutistické moci panovníka

= sloh evropského umění od konce 16. do konce 18. st.

VÝTVARNÉ UMĚNÍ
 stírání hranic mezi architekturou, plastikou a malbou k vytvoření jednotného společného uměleckého účinku
 Malba se stává iluzionistickou a předstírá plastické prvky.
 Architektura používá malbu napodobených článků ke zvýšení působivosti.
 Plastika nechce vystupovat jako ojedinělé umělecké dílo, nýbrž se podřizuje celku a doplňuje malbu (drapérie).
 Významně se uplatňuje ornamentální štukatura.
 Baroko dává přednost asymetrickým jednotlivým formám, vyklenutým a vydutým zaoblením, nadsazeným proporcím, prostorově rozvinutým gestům, efektním perspektivám.
o V malířství překonal manýrismus*) Ital Michelangelo da Caravaggio (1573 – 1610) = zavedl téměř naturalismus, styl šerosvitu, a stal se tak jedním ze zakladatelů barokního malířství. Vedle něho pracovali Carracciové, jejichž obraz v kontrastu s Caravaggiovým drsným naturalismem představovaly idealizující, uhlazený styl (boloňská škola).
o Ve Flandrech působili Peter Paul Rubens (1577 – 1640), sir Anthonis van Dyck (1599 – 1641) a Jacob Jordaens (1593 – 1678), v Nizozemí Rembrandt (1606 – 1669), Frans Hals (mezi 1580 až 1584 – 1666), Vermeer van Delft (1632 – 1675).
o Španělsko má své hlavní mistry: Diego Rodríguez de Silva y Velázquez (1599 – 1660), Bartolomé Esteban Murillo (1618 – 1682) a Francisco de Zurbarán (1598 – 1664).
o Ve Francii zastupují barokní směr Nicolas Poussin (1593 – 1665) a Claude Lorrain (1600 – 1682).
o Němec Adam Elsheimer (1578 – 1620) platí za spolutvůrce ideální krajinomalby. V německých zemích vynikli jako malíři oltářních obrazů a freskaři: Mathäus Günther (1705 – 1788) a Franz Anton Maulbertsch (1724 – 1796).

literatura

Odborná literatura
• Anežka Přemyslovna, Zdeněk Kalista - Svoboda 1996
• Církevní řády a kongregace v zemích českých, Luděk Jirásko - Fénix 1991
• Ikonografie a atributy svatých, Věra Remešová - Zvon 1991
• Přemysl Otakar I., Josef Žemlička - Svoboda 1990
• Toulky českou minulostí, Petr Hora - Práce 1991
Beletristická próza
• Anežka Přemyslovna, Jaromír Mikulka - Svoboda 1988
• Anežka Přemyslovna, Jiřina Joachimová - Votočková - Svoboda 1940
• České země za posledních Přemyslovců, Zdeněk Bígl - Albatros 1993
• Kronika česká, Václav Hájek z Libočan - Odeon 1981
• Obrazy z dějin národu českého, Vladislav Vančura - Československý spisovatel 1974
• Světice Anežka Přemyslovna, Jaroslav Polc - Svoboda 1988
• Z dějin národu českého v Čechách a na Moravě, František Palacký - Československý spisovatel 1976
Poezie
• Anežka Česká, Jaromír Hořec - Lidové Noviny 1990
• Legenda o princezně Anežce, Zuzana Nováková - Blok

1. Přemysl Otakar II. byl udeřen mečem do hlavy takovou silou, že byl okamžitě mrtev
2. Kunhuta se později stala abatyší u svatého Jiří na Pražském hradě a přejmenovala se (po své pratetě) na Anežku
3. Anežka tím porušila tradici pochovávání Přemyslovců na Pražském hradě
4. Prohlášení za svatou
5. Blahoslavení
6. Žili pouze z milodarů, protože museli dodržovat zásadu přísné chudoby
7. Sloužila k rozjímání
8. Křížová chodba s rajskou zahradou
9. U některých řádů existují společné ložnice - dormitáře
10. Způsob zobrazování zejména náboženských a mytologických představ, výjevů i jednotlivých postav

1. Přijmutí beze slibu. Na rok se staly novickami a poté ještě mohly z kláštera odejít
2. K chudobě, k mravní čistotě a k poslušnosti vůči abatyši
3. Nejkrásnější část kláštera (též kartouza či konvent). Zde se rozdělovaly denní práce a řeholnice se přiznávaly ke svým hříchům
4. Shromažďování se ke společným modlitbám. Obvykle trvaly patnáct až dvacet minut
5. O svatodušních svátcích
6. Přijímání Kristova těla v podobě chlebové oplatky - hostie. Knězové přijímali i Kristovu krev - červené víno
7. Brzy se však rozšířil i na Moravu, do Slezska, Polska a Uher
8. Založen v roce 1252
9. řád uvedený Anežkou do Čech
10. „Sledován bezpočetným davem, poklekl „král železný a zlatý“ na koleno, aby úhlavnímu nepříteli, Rudolfu Habsburskému, složil přísahu věrnosti.“
Toulky českou minulostí

1. Dcera uherského krále Bely III.
2. Dcera Oty Bohatého Míšeňského
3. Zakladatel řehole svatého Františka - minoritů
4. Známe je ze Sieny (Itálie), Florencie (Itálie), Brugg (Belgie), a jiné
5. Slezské město - území dnešního Polska
6. České město - poblíž Máchova jezera
7. Anežská legenda
8. „A legenda vypráví, že Anežka
zadržela při turnaji kopí rytíře,
který srazil císařova syna.
Tehdy uviděla na králově tváři
strach ze smrti a v jeho hrdých očích
zbabělou prosbu o milost.
Jediná svědkyně královy hanby
už nemohla být jeho nevěstou.“
Legenda o princezně Anežce
9. Majetkový základ věnovaný ke společenskému účelu

Anežský klášter

Klarisky představovaly ženský protějšek mužských minoritů. Život strávily v neustálých modlitbách a postech v jednoduchých šatech, bez bot a za lůžka jim sloužily holé pryčny. Za celý svůj řeholní život nesměly spatřit jediného muže, dokonce ani kněze sloužícího mši. Právě tento tvrdý řád u nás Anežka zavedla. Pravidla řehole byla tak krutá, že sám papež Řehoř IX. uvolnil strohá pravidla řádu. Dovolil jeptiškám nošení obuvi, teplejších šatů a užívání pohodlnějšího lože. Povolil dokonce, aby řeholnice „pětkrát do roka slyšely mši v kostele a spatřily kněze jí sloužícího.“ V průběhu věků byl Anežský klášter přestavován, dostavován a za husitských válek vypleněn. V 17. století vyhořel a roku 1782 byl zrušen.
Anežský klášter byl založen při hradbách Starého města roku 1233 a je klenotem naší rané gotiky. Je to celý architektonický komplex, sloužící jako dva kláštery - panenský a mužský. Tyto sdružené konventy sousedily, ale život v nich probíhal odděleně. Žebravým25) minoritům náležela část kostela svaté Barbory, klariskám areál s kostelem svatého Františka. Oba kláštery měli svou vlastní kvadraturu - čtvercovou rajskou zahradu26) lemovanou ambitem27) nad níž byly umístěny jednotlivé celly28). Zajímavá je ikonografie29) konzol vítězného oblouku, kde stylizované hlavy králů a královen pravděpodobně zosobňují Přemyslovce, kteří drželi královskou hodnost.
Plánovaná adaptace na trestnici, či dokonce demolice naštěstí neproběhla, neboť vznikla snaha uchovat tuto významnou památku rané gotiky. Anežský klášter získal statut národní kulturní památky a díky nákladné rekonstrukci, probíhající v letech 1956 - 1980 se stal obrazárnou Národní galerie, v níž můžeme shlédnout české obrazy pocházející z 19. století.

Anežka zemřela až na konci smutného období našich dějin, známého jako doba „Braniborů v Čechách“. Skonala dne 2. března 1281 a je pochována v Anežském klášteře22), kde si přál být pochován i její bratr Václav I., a stal se tak pro příští léta královskou hrobkou, jakýmsi Přemyslovským mauzoleem.
O prohlášení Anežky Přemyslovny za svatou se pokusila už Eliška Přemyslovna, která ji velice obdivovala. Snažila se o utvrzení svaté pověsti, čímž by mohl být ozářen zánik vymírající dynastie. Pokusila se dokonce roku 1328 vymoci své pratetě kanonizaci.23) Zemřela však příliš brzy. A přesto, že byla podporována českým duchovenstvem a mužskými činiteli řádu minoritů, k němuž se Anežka hlásila, byla věc natolik zatížena spory mezi papežskou kurií a těmito mnichy, kteří se dostávají svým vnitřním a vnějším vývojem do ostré opozice proti Janovi XXII. Jedním z problémů bylo i to, že se velmi dlouho nemohly najít její ostatky.
Podobné snahy měl i Karel IV. nebo jeho syn Václav IV. A přestože měl v 17. století stejné záměry císař Leopold nebo takoví vlastenci, jako byli Balbín, Crugerius, Beckovský a jiní, nedošlo všechno toto snažení úspěchu.
Teprve roku 1874 byla Anežka Česká - zásluhou kardinála a pražského arcibiskupa B.J. Schwarzenberga byla Anežka Přemyslovna beatifikována24).
Avšak svatořečení, po kterém tolik toužila se jí dostalo až těsně před „sametovou revolucí“ dne 12. listopadu 1989. Její kanonizace byla vyřčena z úst papeže Jana Pavla II.
Jako světice bývá nejčastěji zobrazována v řeholním rouše s korunkou na hlavě, ale občas též v královském hermelínu. Můžeme ji vidět i bez královských atributů pouze s ubožákem u nohou a s modelem kostela v ruce. Na výjevech nejčastěji ošetřuje nemocné, uděluje almužnu nebo sytí hladové.

Tragický Otakarův skon znamenal pro Anežku osudovou ránu. Tím spíš, že po králově smrti nastala v do té doby kvetoucích Čechách léta skutečné bídy, vysilujících bojů a strašlivého moru. Ale právě tehdy se Anežce nejvíce osvědčila síla ducha, kterou získala ve vnitřních zápasech svého mládí a ve vzepětí klášterní samoty. Anežská legenda s nejvyšším obdivem líčí její chování v době, kdy „Anežka upadla v takový nedostatek, kdy měla sotva co jísti a čím se odíti“: onu pevnou důvěru v Boha, která překonávala přímo zázrakem všechny nesnáze tragické situace, naprostou jistotu, se kterou i v okamžiku, „když v čas oběda nebylo po celém klášteře jedinkého kouska chleba“, věřila v Prozřetelnost, „jež otvírá ruku svou a naplňuje všechna stvoření svým požehnáním“. I v královské rodině znamená stále jakousi pevnou oporu rodového sebevědomí: ne nadarmo se královna - vdova Kunhuta, po útěku z vězení Oty Braniborského na Bezdězi, uchýlí právě do kláštera Na Františku, kde Anežka vychovávala zatím její stejnojmennou dceru Kunhutu.21)

Měla i jistý podíl na zlomení odporu Štaufské strany v Čechách, která se snažila paralyzovat příklon Václava k Římu. Ta totiž postavila proti králi jeho vlastního syna, Přemysla Otakara II. Anežka zprostředkovala králi v roce 1249 nejen příznivý obrat v pražských městech, ale podílela se také na smírném vyřešení sporu mezi oběma muži, které však bylo pouze dočasné.
Avšak ani v této záležitosti nebyla, jak by se mohlo zdát, Anežka pouhým nástrojem v cizích rukou. Zůstává v ní ještě živé svědomí rodové důstojnosti. Anežka totiž i v době, kdy se její synovec, Přemysl Otakar II., „král železný a zlatý“, ocitá na konci své odvážné i skvělé životní dráhy v boji s chráněncem kurie německým králem Rudolfem Habsburským, stojí pevně na straně Přemyslovců.
A jako by se v této tehdy šestašedesátileté ženě zosobňovalo sebevědomí celé dynastie, přijímá 8. září 1277 do svého kláštera svoji praneteř Kunhutu, kterou byl nucen Přemysl Otakar II. po svém prvním pokoření roku 127619) zasnoubit se synem Rudolfa Habsburského Boleslavem II. Mazovským. A navíc Anežka v době válečného tažení před bitvou na Moravském poli - přestože je král pro svůj odpor proti Rudolfu Habsburskému stižen papežskou klatbou - koná za něho v klášteře modlitby a pobožnosti. Dokonce s takovou intenzitou sleduje v duchu boj nešťastného krále, že v rozhodující chvíli, 26. srpna 1278 upadá v jakousi extázi, odhalující jí v děsivém vidění synovcův pád.20)

Anežčiny církevně - politické aktivity

Vedle těchto aktivit Anežka nepřestala aktivně zasahovat do veřejného života. Celý duchovní proud, ke kterému se hlásila, stojí v této době ještě plně na straně papežské kurie. Minorité18) jsou z nejvášnivějších hlasatelů křížových výprav proti úhlavnímu nepříteli kurie, císaři Fridrichovi II. A s nimi se samozřejmě ve sféře tohoto boje ocitá - do jisté míry - i Anežka. Papežský dvůr do ni vkládá největší naděje, a to i v době, kdy politika jejího bratra, krále Václava I., zřejmě míří k opačnému břehu. Anežka skutečně vykonala pro kurii velmi mnoho. Zejména na sklonku Václavovy vlády je její vliv na něj patrný, protože se Václav definitivně přiklání na papežskou stranu.

Již za života Řehořova

se kolem pražského špitálu svatého Františka sdružilo bratrstvo, jehož členům papež roku 1250 povolil nosit vlastní řádové označení. Provedení tohoto aktu bylo svěřeno pražskému biskupovi Mikulášovi, který členům bratrstva roku 1252 propůjčil právo nosit na plášti znamení červeného kříže s hvězdou. Tak byl položen základ k vytvoření nového řádu, jediného, který byl původem ryze český, totiž křížovníků s červenou hvězdou. Jeho zřízení potvrdil papež Alexandr IV. v roce 1256.
Nový řád se těšil v Praze velké přízni.16) Proto mohl opustit prostory u svatého Haštala a získat důstojnější postavení v kostele svatého Petra na Poříčí. Mniši zde však pobyli pouze krátce a natrvalo se usadili až u paty Juditina mostu - v kostele svatého Františka.17) Z výhodné polohy jim ale plynuly i povinnosti - opevňovací práce, údržba mostu a jiné. Jejich hlavním posláním byla špitální činnost a duchovní správa na svěřených farách.

O založení vlastního řádu

se Anežka pokusila i s bratrovou pomocí v roce 1237. Avšak starý papež Řehoř už od začátku chápal prvotní motivaci Anežčiny horlivosti. Nepřehlédl však při tom, že se Anežka vzdala hodnosti abatyše a nadále používala pouze titul „starší sestra“. Oželela také špitál a jeho statky, protože jádrem jí navrhovaných pravidel byl návrat k prvotním ideálům františkánské chudoby. Papež, který se před léty sám významně podílel na vzniku řádu svatého Františka, Anežčiny návrhy šetrně odmítl. Pravděpodobně si uvědomoval tehdejší rozdíly mezi původními ideály a skutečnou expanzí řádu po celé Evropě, doprovázenou nemalými majetkovými zisky. Vždyť i Anežka proklamovala na jedné straně návrat k prvotní chudobě - a současně stavěla skvostný raně gotický komplex budov, náležející oběma klášterům a špitálu. A také její rezignace na post představené byla pouze gestem navenek, neboť až do konce svého života udávala v klášteře rozhodující tón. Potvrzuje to i skutečnost, že nová abatyše pražských klarisek byla zvolena až po Anežčině smrti.

Snaha o svatořečení

Ano, Anežka začala usilovat o to, aby se stala světicí! Z let 1235 až 1242 známe více než dvě desítky listin adresovaných Řehořovi IX., ve kterých se nachází dotazy, prosby a náměty vztahující se k naplnění jedné z hlavních podmínek svatořečení, totiž vytvoření vlastních řeholních pravidel, jež by položily základy nového řádu.
Nešlo jen o teoretickou horlivost. I v praktickém životě Anežka dávala najevo, že klášter pro ni není jen vnější habitus, nýbrž především místo, které jí dává možnost vyžít se v plném rozpětí ducha. Anežská legenda, která se nám o jejím životě zachovala, vypráví slovy, plnými zbožného obdivu „o převeliké pokoře a poslušnosti její“, „o svaté a pravé chudobě této panny“, „jak tvrdě trýznila tělo své“, „o horlivé modlitbě a podivuhodné úctě k svátosti oltářní“,15) „o vroucí lásce k utrpení a kříži Kristovu“ a „o veliké lásce k sestrám a jiným jakkoliv stísněným“. Dokonce i její mateřská přítelkyně svatá Klára (se kterou si hojně dopisovala) jí ve svém třetím listu důtklivě napomíná: „Poněvadž tělo naše není ze železa ani síla naše silou kamene, avšak jsme slabé a těla neduhům podrobena, prosím Tě v Pánu aby ses vystříhala přílišné přísnosti v postu…“

K jídlu

dostávaly dvakrát denně bezmasou stravu a naslouchaly přitom předčítání z náboženských knih, převážně z legend.
Do nového kláštera klarisek bylo v roce 1233 uvedeno pět sester z Itálie, aby je s nevelkým odstupem následovalo sedm vznešených dívek z Českého království. Vyvrcholením je vstup samotné Anežky Přemyslovny do kláštera zjara14) roku 1234. Velice brzy stanula v jeho čele jako abatyše. Toto její rozhodnutí vzbudilo rozruch v celé tehdejší Evropě. Bylo jí tolerováno snad jen proto, že byla členkou vládnoucího rodu a sestrou českého krále. Ona sama se často titulovala jako „učednice svatého Františka, sestra českého krále“.
Řehole svaté Kláry se v této době vyznačovala značnou přísností. Jeptišky musely být odděleny od okolního světa a musely se řídit přesnými pravidly a povinnostmi. Anežka si však pro sebe velice brzy vymohla značné úlevy. Poskytl jí je papež Řehoř IX., se kterým vedla ve třicátých letech hojnou korespondenci. Její životní cíl ležel výše a nemohla ho naplnit pouhá uzavřenost v klášterních zdech.

Ženy, které se rozhodly vstoupit do kláštera, byly nejdříve uvedeny do noviciátu.10) Když se novicka po roce rozhodla, že se stane řeholnicí, musela nejdříve složit slib jeptišky.11) Poté se musela zříci všech radostí pozemských, avšak těšila se na život posmrtný, ve kterém za své dobré skutky dojde odměny. Klášter se potom stal, až do její smrti, jejím jediným domovem.
Jeptišky musely každé ráno vstávat před východem slunce. Již za svítání se odebraly do kapitulní síně12) k první kanonické hodince13). Další se pak opakovaly každou třetí hodinu až dokud se řeholnice neodebraly ke spánku.