klášter

Trpké zklamání a pokoření nejen z odmítnutí, ale i z toho, že nemohla sama rozhodovat o své budoucnosti, musely poznamenat hrdou a citlivou Anežčinu duši. A protože se situace v rodině po roce 1230 stala uvolněnější, vzala svůj osud pevně do vlastních rukou a opustila potupnou a pokořující roli čekající nevěsty, o jejíž budoucnosti rozhodují jiní.
V církevních ambicích Anežku nejvíce ovlivnila její sestřenice Alžběta Durynská (1207 - 1231), která v dobovém ovzduší rozvíjející se nové zbožnosti, po smrti svého manžela Ludvíka Durynského, založila špitál menších bratří v Marburku. Zemřela v roce 1231 a již v roce 1235 byla prohlášena za svatou. Zdá se, že se Anežka rozhodla její příklad následovat. Již v roce 1232 založila poblíž kostela svatého Haštala na Starém Městě pražském špitál svatého Františka. Byla to přesná kopie dobročinnosti její sestřenice, avšak Anežčina fundace9) byla velkorysejší. Hned následujícího roku nechala postavit v blízkosti špitálu dvojici klášterů: mužský klášter menších bratří svatého Františka a ženský protějšek, klášter řádu svaté Kláry. Byl to natolik velkolepý podnik, že v dané době ani později neměl v Čechách analogii. Anežce na něj přispěla její matka královna Konstancie, a dokonce i sám král Václav I.

V roce 1225 se tedy čtrnáctiletá Anežka opět vrátila domů, avšak dlouho na nového nápadníka čekat nemusela. Již následujícího roku přijelo do Prahy na námluvy poselstvo anglického krále Jindřicha III. Plantageneta (1216 - 1272). Anežčinu otci nešlo pouze o česko - anglické spojení, ale hlavně o posílení vlivu na císaře a na kurii. Jenomže v roce 1229 Jindřich zasnoubení s tehdy osmnáctiletou Anežkou zrušil.
Paradoxně se počátkem třicátých let o Anežku opět ucházel římský král Jindřich VII. Štaufský. Kupodivu mu vůbec nevadilo, že byl již řadu let ženat s Markétou Babenberskou, ani to, že českou princeznu před lety nevybíravě odmítl. Počínání Jindřicha, který byl všeobecně znám svým prostopášným životem, vyděsilo jeho otce, Fridricha II., a proto ho nejen usmířil s jeho manželkou, ale pro jistotu je oba odeslal na dalekou Sicílii.
Jako poslední se o Anežku ucházel dokonce sám německý císař Fridrich II. Bylo to vůbec poprvé, kdy ten, jehož hlavu zdobila císařská koruna, učinil takovou nabídku českým Přemyslovcům. Fridrich tím chtěl dosáhnou přátelství s mocným vazalem. Anežka ho však odmítla. Za života jejího otce, Přemysla Otakara I. by se něco takového nemohlo stát. Avšak její bratr patrně přenechal sestře v rozhodování o její osobě naprostou volnost.

Poté

byla na dva roky poslána na vychování k premonstrátkám do Doksan6). Měla se zde naučit především znalosti psaní. „Neopomeňme však zdůraznit, že se malá princezna vyhýbala přirozeným dětským hrám a zábavám, namísto nichž vyhledávala potěšení pouze v modlitbách a plnění dalších náboženských úkonů.“7)
Když bylo Anežce osm let, začal se její otec poprvé cílevědomě zabývat vdavkami své nejmladší. Usiloval o spojení s Hohenštaufy, a proto jí zaslíbil tehdy devítiletému synovi německého císaře Fridricha II. (1194 - 1250), Jindřichovi VII. Štaufskému, předpokládanému dědici císařského trůnu. Anežčino věno dosahovalo neobyčejné výše - třicet tisíc hřiven stříbra. Místem výchovy potenciální císařovny se stal na příštích šest let dvůr rakouského vévody Leopolda VI. Babenberského (1198 - 1230). Avšak v roce 1224 začal Leopold, podporovaný pravděpodobně kolínským arcibiskupem Engelbertem(stoupencem anglické orientace), intrikovat a obrátil pozornost Hohenštaufů k anglické princezně.8) Sňatek mezi ní a Jindřichem měl zprostředkovat právě rakouský vévoda. Je však pravděpodobné, že šlo pouze o klamný manévr. Leopold dokonce docílil toho, že se patnáctiletý Jindřich otevřeně vyslovil tak, že „Anežku nechci a nikdy si jí nevezmu!“ a hned následujícího roku se oženil s o deset let starší Leopoldovou dcerou Markétou. Byla to právě ta Markéta, s níž o čtvrt století později uzavřel sňatek „král železný a zlatý“, Přemysl Otakar II.

neúspěšné sňatky

Ve svých třech letech byla Anežka společně se svou desetiletou sestrou Annou poslána na výchovu do ženského kláštera cisterciaček v Třebnici (Trzebnica).5) Již tehdy se totiž pokusili o zasnoubení Anežky pravděpodobně s polským knížetem Konrádem, synem Jindřicha Bradatého (1201 - 1238) a vévodkyně Hedviky (1174 - 1243). Vévodkyně Hedvika tento klášter založila a roku 1276 byla dokonce prohlášena za svatou. Avšak mladý nápadník tragicky zemřel a obě sestry se pravděpodobně roku 1213 vrátily s nepořízenou na Pražský hrad.

Politická situace za jejího života

Žila v době, kdy vládl papež Inocenc III. a kdy měla církev vůbec největší moc ve svých dějinách - pravomoc volit císaře, a nutno říci, že toho hojně využívala. Koruna v podstatě putovala „z hlavy na hlavu“. Objevuje se i náboženský génius František z Assisi.3) Gotická vlna přetváří nejen stavební sloh, ale i životní styl obyvatel. Od poloviny 11. století přetrvává boj mezi papežskou a císařskou mocí. Není to však boj pouze politický, ale jedná se i o duchovní přetváření Evropy. Vytváří se typ křižáckého bojovníka, který je schopen a ochoten kvůli náboženskému zájmu podrobit vše církvi a „položit na oltář křesťanství svůj život“. Pro Anežku je velmi příznivá změna postavení ženy ve společnosti, kdy se zvyšuje úcta k ženám, protože „kult mravní vítězí nad kultem hrubé síly“. Měšťanský živel posiluje tendence rytířství a kultura se rozvíjí v obrazech madon4). Clunyjské hnutí (přicházející z Francie) u nás nachází pochopení u svatého Vojtěcha. Avšak úplná transformace z hrubé síly na rytířství u nás nastává až ve 13. století. Přemyslovci, jako rod vysoce nadaný ve věcech politických, těmto reformám otevírají brány.

Anežčina osobnost

Na dobu, ve které žila, byla velice emancipovanou ženou, která si mohla dovolit rozhodovat sama o svém vlastním životě. Byla velice ctižádostivá, což se projevovalo i v její zatvrzelosti při snaze o dosažení svatosti. Mohla si to dovolit, protože jí v jejích devatenácti letech zemřel otec a její bratr ji měl příliš rád na to, než aby jí v něčem odporoval. Sám se dokonce ve svém dopise vyznal papeži, že „…abych pravdu řekl, miluji ji jako ženu a děti a všechny statky a dávám jí v lásce přednost přede všemi jinými lidmi…“ Byla také vůdčí osobností Přemyslovského rodu v době, kdy jeho sláva nebyla na vrcholu. Upínali se k ní i takoví velikáni naší historie, jako byla Eliška Přemyslovna, Karel IV. a Václav IV.

mládí Anežky

Anežka se narodila pravděpodobně okolo roku 1211 jako nejmladší dítě českého krále Přemysla I. Otakara (1155 - 1230) a jeho druhé ženy Konstancie Uherské. (1180 - 1240).1) Měla velké štěstí, protože se narodila až v době, kdy Otakarova první žena Adléta (Adéla)2) (se kterou se Přemysl rozvedl v roce 1198) umírá. Rodinná atmosféra se tedy uklidnila a Anežka by měla možnost vyrůstat v láskyplném prostředí, avšak byla velice brzo, z důvodů sňatkových machinací, poslána na vychování jinam. Tato velmi krásná žena měla pohnutý osud, protože se stala obětí otcových politických zájmů. Její dětství je nám doposud zahaleno tajemstvím. Víme však, že ji pojil velice úzký vztah ke přibližně o deset let staršímu bratru, pozdějšímu králi, Václavu II.

1/ Nemůžeme v tomto kontextu vysvětlovat termín Jacquerie - jde prostě o nesmyslné čtení. - pozn.aut.

2/ Zelený jazyk, čili jazyk ptáků, jak jej popisuje Fulcanelli. Argot. -pozn. Z.A.

3/ Voel a Oul mají při přepisu do hebrejštiny stejné znaky - vzhledem k nejasnostem a různým úzům při přepisech z hebrejštiny je proto lze pokládat za totožné. -pozn. Z.A.

4/ Dále lze spekulovat o součtu 3 + 3 + 4 = 10 -pozn. Z.A.

5/ Číslo 72 je číslem Šemhamforaš, 72 je palem oázy haElim, což je anagram Alhim, Elohim Bůh. -pozn.Z.A.

6/ Ve středověké astrologii je Velký rok periodou, po níž se všechny planety vrátí k dané fiduciální hvězdě: neexistuje shoda, jak dlouhá je tato perioda, ale William z Conches věřil, že trvá 49 000 let. Také platónský rok byl někdy nazýván Velký rok - to je ovšem precesní perioda trvající 25 920 let. -pozn.aut.

7/ Jiné okultní tradice a jejich výklady tvrdí, že jsme mohli očekávat příchod Ahrimana na přelomu tisíciletí. Dle těchto výkladů a především dle pozorování lze předpokládat, že Ahriman již je mezi námi. -pozn. Z.A.

Náš celkový pocit,

založený na důvěrné znalosti prorocké literatury 16. století, je ten, že Nostradamus zkonstruoval toto čtyřverší pro své současníky, aby uspokojil jejich očekávání "konce všech věcí" v sedmém tisíciletí od stvoření světa. Forma je tak říkajíc okultní clonou. Byla zamýšlena tak, aby dávala smysl jeho současníkům a přitom poukazovala na duchovní událost, která zdůrazňuje význam sklonku 20. století pro spirituální život lidstva.

Jak nejlépe

shrnout tuto složitou analýzu tajností 16. století? Snad bychom měli říci, že Nostradamus, jak se zdá, naznačuje, že v roce 1999 nebo 2087 nějaká velká entita - patrně škodlivá pro lidstvo a nepochybně vyvolávající hrůzu - sestoupí na zem. Toto očividné zlo polarizuje naši civilizaci - zatímco mnozí se dají přesvědčit, aby se postavili na stranu této strašlivé bytosti, jiní naleznou novou spiritualitu - pochopení pro práci Michaela, archandělského vládce naší doby. V důsledku toho dojde k válce a velkým sociálním otřesům. Jak jsme ovšem viděli, je celé čtyřverší natolik nejednoznačné, že je také možné, že tento velký král vůbec nebude děsivý. Pokud vezmeme v úvahu, že Nostradamus se pohybuje v rámci esoterické tradice, pak můžeme jeho předpověď chápat jako dlouhodobé potvrzení události, která je již široce předjímána v moderní esoterické literatuře - Kristova vstupu do duchovního království sousedícího s fyzickou rovinou.

text

Můžeme se ale vrátit k Nostradamovu textu a pojednat ona dvě slova bon a heur zvlášt - tak, jak byla vytištěna v nejstarších vydáních. Dobrý (bon) je možno vztáhnout k archandělovi Michaelovi. Heur (bráno jako evidentní apokopa zeleného jazyka pro heure, francouzský výraz pro "čas") je možno považovat za epiteton pro bytost, která stojí proti Michaelovi, protože v esoterických kruzích je tato bytost známa jako Ahriman - ten, kdo vládne času 7/. Vypuknou tedy války mezi stoupenci těchto dvou velkých bytostí.
Podle jiného, mnohem slibnějšího čtení bychom v tomto verši mohli vidět předpověď, že Mars již nebude působit - že zavládne období "dobrých časů" - že války ustanou. Čtyřverší zabývající se zjevně prvními desetiletími 21. století, která jsme v předchozím textu zkoumali, však bohužel naznačují něco jiného.

A nyní se dostáváme ke skutečně obtížnému místu

- co se podle Nostradama bude dít "předtím a potom"? Co znamená záhadný obrat, že Mars bude vládnout štěstím? Mars, jehož vládcem je v sekundadeiánské literatuře Samael, započne svou vládu nad Zemí dávno po období, které zachycují Nostradamova proroctví. To znamená, že slovo Mars musíme v tomto kontextu interpretovat jinak. Ve francouzštině znamená par bonheur "naštěstí". Zmínka o Marsu obvykle znamená válku, my se však musíme ptát, jak je možno vést válku "naštěstí" nebo štěstím.
Mohl by tento verš tedy znamenat, že "předtím a potom, Mars nalezne své potěšení"? Faire le bonheur de quelqu'un jistě znamená "potěšit někoho". To by znamenalo interpretovat verš v tom smyslu, že Mars se nachází ve svém vlastním potěšení - tj. brodí se v krvi a působí rozbroje.

Ale co čtvrtý verš?

Prohlašuje: Avant apres, Mars regner par bon heur - "předtím potom, Mars bude vládnout štěstím". Dvě slova, Avant apres, jsou velmi obtížná, protože se zdá, jako by se navzájem popírala. Jedno řešení, navrhované některými badateli, je číst je jako Avant et apres, tedy "předtím a potom". A pres jako adverbium může znamenat "téměř" - jako například ve frázi a peu pres, "téměř tak". Možná, že bychom tedy mohli číst Avant apres jako "téměř bezprostředně předtím".
Náš pocit je, že tato dvě slova se vztahují ke dvěma odlišným "králům" - k jednomu, který přijde před, a ke druhému, který přijde po. V důsledku této polarizace, kterou oba králové způsobí, bude vládnout Mars (tj. bude se dařit válce). Bude to válka mezi protagonisty dvou velkých králů?

Musíme předpokládat, že se Nostradamus rozhodl popisovat tohoto velkého krále nejednoznačnými (či dokonce vágními) výrazy, protože mu velice záleželo na tom, aby si jeho předpověď nikdo nevykládal jako zmínku o druhém příchodu Kristově. Zmínka o příchodu velkého krále z nebes mohla být v 16. století snadno pochopena jako odkaz na Krista, pokud by nebyla doprovázena znepokojivými okolnostmi.
Vlastně nemá příliš význam spekulovat o tomto velkém králi - ať už je jím kdokoli nebo cokoli, je jasné, že to není nic, co by nám bylo v jakémkoli smyslu důvěrně známé. Uvidíme, že identitu této bytosti je možno vytušit pouze z jiných zmínek v okultní literatuře. Stojí však za to poznamenat (protože žádný komentátor si tuto skutečnost doposud neuvědomil), že tato entita není týž velký král, o němž se hovoří v dalším verši. Připomeňme si znovu třetí verš: Resusciter le grand Roy d'Angoulmois - "aby vzkřísil velkého krále z Angoulmois". Jelikož jsme identifikovali velkého krále z Angoulmois jako výraz zeleného jazyka pro archanděla Michaela, chápeme, že tento verš nenese chmurný prediktivní náboj, jaký se mu obvykle připisuje. Musíme si povšimnout, že le grand Roy je zjevně odlišný od předchozího un grand Roy. Proroctví tedy hovoří o dvou velkých králích: ten druhý (Angoulmois) má, jak se zdá, přivést k životu prvního.

Pokud se dožiješ přirozeného lidského věku,

pak uvidíš na svém patřičném místě na zeměkouli a pod nebesy tvého horoskopu věci budoucí, jež byly předpovězeny.

Dobře informovaný okultista rozezná v těchto slovech narážku na reinkarnaci. Podle tajného učení se lidská bytost zrodí v každém věku jednou jako muž a jednou jako žena. To znamená, že Nostradamus říká, že každý člověk musí zažít něco z období, pro něž vyslovil svá proroctví. Ať se má stát v roce 1999 cokoli (pokud skutečně jde o tento rok), nebude to konec světa.
Vraťme se opět ke druhému verši: Du ciel viendra un grand Roy d'effrayeur- "z nebes přijde velký král děsu". Podobně jako u mnoha Nostradamových termínů, věci nejsou tím, čím se zdají být. Zatímco effrayeur jistě znamená "ten, kdo děsí, vyvolává strach", elizí vzniklé slovo defrayer znamená "bavit, pobavit". Naproti tomu slovo frayeur znamená "strach, hrůza". Někteří překladatelé se rozhodli pro tento druhý význam a nazvali onu entitu "velký král děsu". Může zde jít také o vedlejší význam slovesa effrayer, protože francouzské sloveso rayer znamená "vymazat, vyškrábat". V rámci zeleného jazyka je každý z těchto významů platný ,a můžeme předpokládat, že Nostradamus zvolil tak zvláštní výraz právě proto, že chtěl vyjádřit všechny tyto konotace. Vidíme tedy, že je zde značná nejednoznačnost, pokud jde o onoho "velkého krále", který může děsit, alarmovat i terorizovat. Jisté je, že tento král přijde z nebes. Tento fakt pochopitelně potěšil srdce všech ufologů, kteří věří, že budoucí osud Země je v rukou mimozemšťanů.

první část

Jelikož Nostradamus uveřejnil první část svých proroctví v roce 1555, znamenalo to, že se předpovědi týkaly období 2242 let. To je velmi zajímavá cifra, protože se velmi blíží jednomu z velkých věků - dělení takzvaného Velkého roku. V moderní době je známo, že "velký rok"6/, který je důsledkem precesního pohybu zemské osy, trvá 2160 let. Toto přesné datování nebylo v Nostradamových možnostech, znal však nejméně půl tuctu teorií o délce tohoto roku. V 16. století se všeobecně věřilo, že precesní pohyb znamená posun o jeden stupeň za každé století. Tuto periodicitu popularizoval Dante, který čerpal ze spisů arabského astrologa Alfragana.
Hned poté, co Nostradamus informoval své čtenáře, že jeho proroctví se týkají následujícího období 2242 let (tj. do roku 3797), napsal velice podivnou větu, kterou lze přeložit asi takto:

Když Nostradamus

psal svou předmluvu (l. března 1555), trvala Gabrielova vláda již 28 let. Odečteme-li 28 let od letopočtu 4005, dospějeme k číslu 3977. To je numerologický anagram pro 3797, což je datum, které Nostradamus výslovně stanoví jako konec svých proroctví. Okultní clona (tak často užívaná v hermetické literatuře) spočívá v přehození dvou vnitřních číslic v datu. To, co Nostradamus skrývá v uváděných datech, je skutečnost, že jeho proroctví přímo souvisí se sekundadeiánskými periodami.
Měsíc (neboli jedna dvanáctina) Trithemiovy sekundadeiánské periody 354 let a 4 měsíců činí zhruba 29 a půl roku. Podle prvního verše se událost má stát v sedmém měsíci podléhajícím Olovi, to znamená 7 x 29 a půl roku od začátku vlády Michaelovy. To je 206 a půl roku od prvního roku Michaelovy vlády, tedy od roku 1881. To znamená, že proroctví vyslovené v tomto čtyřverší by se mohlo týkat roku 2087.
Jedna věc je ale jistá - ať se proroctví vztahuje k roku 1999 nebo 2087, nejde o předpověď konce světa. Nostradamus to potvrzuje, když tvrdí, že jeho "astronomické verše" se týkají období do roku 3797.