,V Blaye pochovají Rolanda i Oliviera a v Ais (Aachen), v Karlově paláci, začne soud se zrádným Guenelunem. Ještě předtím však Karel oznámí Rolandově nevěstě Aldě, že její milý padl. Ta velkým zármutkem umírá. Při samotném soudu se za Gueneluna zaručí 30 jeho příbuzných a Pinabel z hradu Sorence pro něho žádá milost. Téměř všichni souhlasí, ale vystoupí rytíř Tierri, bratr Gefreita, vévody z Anjou, podkoní hraběte Rolanda, a praví: „I kdyby byl Roland Guenelunovi ublížil, přece jest on bídák, že ho zradil, křivopřísežníkem proti vám a zrádcem! Nezasluhuje, než abyste ho dal oběsit a s jeho tělem naložil, jak se nakládá s těly bídáků. A chce-li mně kdo z jeho přátel odporoval, svá slova mečem obhájím.“
Tak dochází k souboji mezi Pinabelem a Tierrim. Je to těžký souboj, francouzští rytíři se chvějí a císař povídá: „Bože, dej ať pravda zvítězí!“ Nakonec, ač raněn, Tierri zvítězil a Francouzi volají: „Bůh učinil zázrak! Po právu bude Guenelun pověšen a s ním ti, kteří na soudu při něm stáli.“ Tak tedy bylo 30 rukojmí pověšeno a Guenelun zemřel strašlivou smrtí. Byl roztrhán čtyřmi koňmi.

Poté byla královna španělská pokřtěna a přijala jméno Juliana. Poté končí „gesta, kterou Turold zpíval.“

Karel se vrací pozdě a pláče nad tím neštěstím. Rozhodne se pomstít smrt svého nejmilejšího barona. Pronásleduje Marsila, ruku mu utne a zbytek jeho vojsk nechá utopit v Ebru. Marsilovi však přichází na pomoc Baligant, mocný emír, spolu se svým synem Malprimem. Dochází k velké bitvě, při které vévoda Naimes zabije Malprima. Král Kanabeus, emírův bratr, pak těžce vévodu poraní a Karel ho zabije. Nakonec se Karel, král sladké Francie, a emír Baligant utkají a v tomto velkém souboji Karel Baliganta zabije, i když je sám těžce raněn. Pohané utíkají, císař je pobíjí a později, po smrti krále Marsila, je mu vydána i Zaragoza. Král Karel pak zajme královnu Bramimonde, vdovu po Marsilovi, a odveze ji do Francie, aby tam poznala a přijala „pravou víru“. Vrací se do Francie.

Karel mu uvěří, a tak Saracéni mají možnost napadnout slabší zadní voj Francouzů. A když císař Karel překračuje úzké průsmyky Pyrenejí, Saracéni zaútočí v údolí Roncesvals (Roncesvalles). Roland i proti přesile odmítá zatroubit na Olifant a povolat na pomoc Karla. A tak se statečně bije po boku Oliviera a 12-ti pairů. Pobijí mnoho Saracénů, ale postupně i oni utrpí mnoho ztrát. Nakonec zbyde jen Olivier, Roland a arcibiskup Turpin. Olivier však padne zákeřnou ranou do zad, smrtelně raněný Turpin také umírá a Roland zůstane nakonec sám. Karel se vrací z hor, ale než se vrátí, Saracéni v posledním útoku smrtelně zraní Rolanda. Ten umírá otočen tváří k dobytým územím.

Zaručit se má rukojmími,

i když již nyní vědí, že slovo nedodrží a tito přijdou o hlavu. Toto poselství přednesou Karlovi, který si na poradu povolá své pairy. Pairové jsou nejvěrnější rádci a přátelé Karlovi. Je jich 12, stejně jako apoštolů, čímž toto společenství germánského válečného přátelství získává na vznešenosti. Tito mu radí, aby přijal nabídku a odjel domů, „do sladké Francie“. Jen Roland, nejstatečnější ze všech, který dobyl mnoho zemí a měst, je proti a radí nevěřit králi Marsilovi. Karel však nedá na jeho rady, chce se vrátit do Francie, ale vyšle zrádného Gueneluna, otčíma hraběte Rolanda, aby pozoroval Marsilovi úmysly. Ten však odpřísáhne pomstu Rolandovi a zaváže se přátelstvím k Marsilovi a jeho baronům. Poradí jim, aby napadly zadní voj ustupujícího Karlova vojska. Tento zadní voj by měl být veden hrabaty Rolandem a Olivierem, kteří by měli jít spolu s 12 pairy v čele 20 000 Francouzů. Zaprodá tak své krajany za bohatství a poklady.

PÍSEŇ O ROLANDOVI

Ústředními postavami celého příběhu jsou císař Karel a jeho synovec, hrabě Roland. Karel Veliký (768-814), císař římsko-německý a svatý král Franků, okupoval oblast pod Pyrenejemi 7 let. Dobyl vše mimo města Zaragozy, ve kterém vládl král Marsil. Ten povolal své rádce, aby mu poradili. Praví:“ Poraďte mi jako moudří mužové a smrti a hanby mne uchraňte“. Všichni mlčeli mimo Blancandina, pána z Valturdu. Ten mu poradil, aby se Karlomanovi zavázal věrností a bohatstvím a slíbil mu, že ho na svátek svatého Michala dostihne a křest příjme.

Úbytek plátců se v pozdně středověké Evropě prolínal s poklesem reálné hodnoty mince, což ještě umocňovalo stupeň poškození příjemců daní. Řada platů, včetně feudální renty,byla totiž stanovena jednou provždy, bez ohledu na míru inflace, jejíž existenci z biblických principů vycházející morálka neuznávala.
S morovou epidemií zřejmě také souvisí i počátek výskytu společných hrobů. To byly třicet stop hluboké jámy o rozměrech 5 krát 6 metrů do kterých se vešlo až patnáct set mrtvol. Jámy se pokrývaly jen tenkou vrstvou zeminy, a tak nebylo pro vlky obtížné za krutých zim mrtvoly opět vyhrabat. Nutno ještě podotknout, že to nebylo obtížné ani pro zloděje, kteří tak v 18. století zásobovali soukromé pitevny.
Reakcí na morovou ránu bylo různě. Někdo se v průvodu flagelantů snažil sebemrskačstvím vynutit Boží slitování, jiní pátrali po vinících.

Pronikavý pokles počtu evropského obyvatelstva a zánik mnoha vsí přinesly zákonitě nepříznivé demografické i ekonomické důsledky. Zemědělci se z méně úrodných oblastí stěhovali na uvolněné statky v úrodných krajích. Závažnější než tato migrace však bylo, že se snižovalo množství pracovních sil a klesal počet lidí, platících různé formy daní, jež poddaní odevzdávali převážně ve formě pravidelných peněžních dávek. Tím logicky klesaly i finanční příjmy feudálních vrchností.

Ušetřeno zůstalo

jen nemnoho krajů:například Čechy a Polsko. Naopak velmi zasaženými oblastmi byl Novgorod, západní Evropa a mor si své oběti našel i na ostrovech- v Anglii. Mor řádil v Evropě do roku 1352, pak se v téměř pravidelných intervalech neustále vracel, v letech 1720-1721 postihl Evropu naposledy.
Obrana proti moru prakticky neexistoval. Nebezpečí infekce existovalo všude tam, kde lidé vzájemně přicházeli do styku. Ti lidé, kteří se snažili pomoci nakaženým, se infekci bránili kouřem, který měl být bariérou proti nakaženému dechu. Tato metoda však příliš účinná nebyla. Jediné, co skýtalo určitou ochranu, byla obranná síla organismu, kterou nedovede přesněji objasnit ani dnešní doba

Odpověď na otázku,

proč mor kosil Evropany v tak velkém počtu, vyzněla zatím ve prospěch teorie, upozorňující na nedostatečnou výživu a nevyhovující složení tehdejší stravy. Pozvolným rozšiřováním trojpolního systému, zavedením nesouměrného pluhu s kolečky a radlicí a vzrůstajícím využíváním železa u zemědělského nářadí způsobilo v období od 10. - 14. století demografický růst. Na počátku 14. století však již oslabená půda nestačila uživit všechny obyvatele a přišly hladomory, které se v předešlých stoletích v západní Evropě téměř nevyskytovaly. Hladomory v letech 1315-1317, 1340-1350 a 1374-1375 oslabují především ženy a děti a snad právě proto si černá smrt vybírala oběti hlavně mezi nimi.

Morový bacil

se vyskytoval a dodnes zřejmě ještě vyskytuje mezi krysami a blechami ve střední Asii. Při nakažení člověk zpravidla do několika dní zemře. Řečí čísel vyjádřeno:na dýmějovou formu moru umíralo 60-80% postižených, v případě plicní formy byla úmrtnost téměř stoprocentní.
Obě formy se roku 1347 znenadání rozmohly v přístavních městech severního Středomoří. Z lodí se s nemocnými námořníky a nakaženými krysami přenesly na pevninu a nikdo si s tím nevěděl rady. Čtyřicetidenní izolace všech nově připluvších do marseilleského přístavu byla z lékařského hlediska správná, ale přišla pozdě. To už se infekce šířila po hlavních obchodních komunikacích a zanechávala za sebou vylidněná území. Neutěšené hygienické poměry v středověkých městech i vesnicích přispívaly k rychlému šíření nákazy. Vyčíslit počet obětí černé smrti je pro nedostatek statistických údajů značně nepřesné, ale většina odhadů se pohybuje okolo dvaceti pěti procentním úbytku západoevropské populace. Při odhadovaném počtu 60-70 milionů obyvatel, tedy vychází, že za obět moru padlo během první morové vlny v letech 1347-1352 okolo18 milionů obyvatel.

Za hlavní vnitřní

příčinu krize se považuje vyčerpání stávající hospodářské dynamiky, zvláště pak stagnace v zemědělské sféře, kdy se zastavila vesnická kolonizace a pozemky se špatnou kvalitou půdy byly opouštěny a vznikaly tak poustky.
Z vnějších vlivů, které prohlubovaly krizové poměry v Evropě bylo dozajista nejzávažnější rozšíření moru, který zastihl Evropu proti této nemoci dosti nepřipravenou, protože poslední atak černé smrti, jak se moru také poeticky říká, zažila Evropa naposledy v 8. století.

Mor v Evropě

Druhá polovina 14. století a první polovina 15. století jsou v dějinách západokřesťanské Evropy dobou krize, která prostoupila všechny oblasti života. I když o příčinách této krize se stále diskutuje, je zřejmé, že na této situaci se podílely vnitřní i vnější faktory. Jejich propojení pak uvrhlo Evropu do prudkých vírů destabilizace. Období od počátku krize, která se ve Francii ohlašovala již na počátku 14. století, do jejího překonání na sklonku století patnáctého, nazýváme pozdní středověk.

Univerzity se otvírají šířícímu se humanizmu. Ve Florencii je otevřena platónská akademie, následuje návrat k mystice a vyzdvižení Platóna. Protiklad mezi středověkým intelektuálem a humanistou lze pozorovat ve zobrazení. První je zobrazen jako profesor plně zaujatý výkladem, obklopen žáky; humanista jako učenec v pohodlně zařízené pracovně, kde se mohou jeho myšlenky svobodně rozvíjet.

Kniha je opatřena předmluvou autora, doslovem Michala Svatoše a přehledem výběrové bibliografie k jednotlivým kapitolám i rejstříkem osob. Při čtení této publikace je možné zjišťovat jak důležitou částí evropského klimatu byly a jsou filozofické koncepce i podmínky prostého člověka ve společnosti.

Univerzitní koleje se stávají obchodními centry, nastává stále hlubší rozluka víry a rozumu, častý je příklon k mystice. Le Goff zmiňuje novou vlnu zakládání univerzit. Ale jsou to již umělé výtvory králů a papežů. Důležitou událostí je založení první národní univerzity v Praze, jejíž národní charakter byl zakotven roku 1409. Vzdělanci v této době dostávají politický krunýř. V Paříži vládne zkostnatělá scholastika prezentující se Occamovým nominalizmem (důraz na logiku slova, definice, významy slov…).

Od univerzitního vzdělance k humanistovi

Hned v úvodu je poukázáno na stagnaci demografického růstu, morové epidemie ( 1348 ), hospodářský úpadek v důsledku snížení objemu drahých kovů. Výrazným mezníkem je požadavek a zvyšování platů za přednášky některými mistry. Vzdělání se tak stává výsadou spíše bohatých a staré listiny deklarující právo na bezplatné vystudování pozbývají platnosti. Dosažení doktorátu se stává pro obyčejného člověka výjimečnou událostí, nově je zaváděn požadavek udělovat titul doktor jen rodinným příslušníkům dříve jmenovaného doktora. S dědičností titulu se snižuje pochopitelně kvalita.

Délka studia činila 6 let (po 2 letech titul bakalář) poté byl udělen titul doktor svobodných umění. Organizace studia se řídila též svátky a církevními posty. Zbožnost byla důležitým rysem, čehož dokladem je jednak úcta před patronem studentů Sv. Mikulášem, jednak zdůraznění Ježíše mezi učenci na obrazech. Náčiní učence se skládalo z knihy, pultu, pera, inkoustu, křídy, tabule a kousku pemzy. Za úplný zrod jsou považovány kvestie, tedy komentáře k textu, poté disputace jako připravená rozmluva na dané téma a vše vrcholí kvodlibetem – rozmluva na libovolné téma, jež je scholastickým základem a nesmírným přínosem vědeckému bádání vůbec. Závěrem jsou zmíněny spory světského a řádového duchovenstva a konflikty se žebravými řády. Rozpolcení v duchovní sféře je prezentováno dvěma Aristoteli – aristotelismem (Sv. Tomáš Akv. a Albert Veliký) a averroismem (Siger z Brabantu).

2. kapitola – 13. století - problémy dospělosti
Zde je rozebírána problematika studia na středověkých univerzitách. Situace ve 13. století je charakterizována vznikem městských cechů a opadáváním populační exploze. Univerzity jsou zakládány v Boloni, Paříži a Oxfordu a na jejich nezávislosti se již podílí pouze papež v opozici vůči králi. Poslání univerzit není zatím jasné, někteří historici se domnívají, že se na nich učilo teprve číst a psát.

Autor vyzdvihuje

všeobecně známý arabský přínos evropské vzdělanosti a také arabsko-evropskou spolupráci, např. v Cluni u Petra Ctihodného, kde byla zřízena skupina vzdělanců pro překlad Koránu. Zajímavou kapitolou je část pojednávající o goliardech – potulných učencích i buřičích, jež svými básněmi vyjadřovali kritiku stávající společnosti. Mezi goliardy patřil Abélard, jehož životní osudy jsou zde vylíčeny jakož i spory s Bernardem z Clairvaux. Na závěr je zmíněn vliv vědecké a filozofické činnosti např. v Chartres – systém tzv. quadrivia (aritmetika + geometrie + astronomie + hudba), hluboký zájem o tvar Země, povahu prvků, sílu větru; zdůrazněna role Alexandra Makedonského jako vědce – žáka Aristotelova a Šalamouna, hebrejského učence a mystika. V duchovní oblasti odkaz Vergilia a směrů humanistických (člověk je členem vesmírného řádu a obdařen rozumem).

Autor vyzdvihuje

všeobecně známý arabský přínos evropské vzdělanosti a také arabsko-evropskou spolupráci, např. v Cluni u Petra Ctihodného, kde byla zřízena skupina vzdělanců pro překlad Koránu. Zajímavou kapitolou je část pojednávající o goliardech – potulných učencích i buřičích, jež svými básněmi vyjadřovali kritiku stávající společnosti. Mezi goliardy patřil Abélard, jehož životní osudy jsou zde vylíčeny jakož i spory s Bernardem z Clairvaux. Na závěr je zmíněn vliv vědecké a filozofické činnosti např. v Chartres – systém tzv. quadrivia (aritmetika + geometrie + astronomie + hudba), hluboký zájem o tvar Země, povahu prvků, sílu větru; zdůrazněna role Alexandra Makedonského jako vědce – žáka Aristotelova a Šalamouna, hebrejského učence a mystika. V duchovní oblasti odkaz Vergilia a směrů humanistických (člověk je členem vesmírného řádu a obdařen rozumem).

Autor vyzdvihuje

všeobecně známý arabský přínos evropské vzdělanosti a také arabsko-evropskou spolupráci, např. v Cluni u Petra Ctihodného, kde byla zřízena skupina vzdělanců pro překlad Koránu. Zajímavou kapitolou je část pojednávající o goliardech – potulných učencích i buřičích, jež svými básněmi vyjadřovali kritiku stávající společnosti. Mezi goliardy patřil Abélard, jehož životní osudy jsou zde vylíčeny jakož i spory s Bernardem z Clairvaux. Na závěr je zmíněn vliv vědecké a filozofické činnosti např. v Chartres – systém tzv. quadrivia (aritmetika + geometrie + astronomie + hudba), hluboký zájem o tvar Země, povahu prvků, sílu větru; zdůrazněna role Alexandra Makedonského jako vědce – žáka Aristotelova a Šalamouna, hebrejského učence a mystika. V duchovní oblasti odkaz Vergilia a směrů humanistických (člověk je členem vesmírného řádu a obdařen rozumem).

12. století jako zrození intelektuálů

V úvodní části je vysvětlen zrod měst a s ním i zrod intelektuála, který je v této době hlavně klerik, jinak též philosophus, jak tento termín hojně propagoval Siger z Brabantu. V následující části se autor táže, zda opravdu proběhla karolinská renesance, uvážíme-li, že knihy nebyly reprezentantem vzdělání ale bohatství. Rovněž role přepisování knih nebyla pro mnichy žádnou větší činností než takovou, která jim jako šiřitelům písma zajišťovala vstup do ráje.