politické proudy

Vytvořily se čtyři politické proudy: Nejvíce vpravo byli ULTRAROYALISTÉ, tzv. ultras, zástupci bohaté aristokracie, jejichž oporou a nadějí byl králův bratr Karel z Artois, stoupenec úplné restaurace. Dále to byl proud DOKTRÍNÁŘŮ, ke kterému se řadil i král Ludvík XVIII. a kteří věřili, že se z restaurace nemá stát reakce. Další skupinou jsou LIBERÁLOVÉ (La Fayette), kteří prosazují rozšíření občanských svobod, větší odpovědnost parlamentu. Nejvíce vlevo jsou RADIKÁLOVÉ, jejichž cílem je svrhnout režim a jsou v nich zastánci jak císařství tak republiky.

Královská moc

podle ní pochází z boží milosti, zákonná moc je vykonávána sněmovnou. Jednu komoru sněmovny, horní komoru pairů, tvořili aristokraté jmenovaní králem, druhou poslanci volení nejzámožnějším měšťanstvem. Do dolní komory byli voleni poslanci nad 40 let, kteří odváděli nejméně 1000 franků daní a jejich funkční období bylo omezeno na 5 let.. Voliči byli omezeni věkem 25 let a odváděním nejméně 300 franků daní, takže jich bylo pouze asi 100 000.
V červenci 1815 povolal Ludvík XVIII. k vládě liberální kabinet Talleyranda a Fouchého. Odpor ze strany extrémní pravice však donutil Talleyranda odstoupit. Jeho nástupcem se 24.září stal konzervativní royalista Armand Emmanuel du Plessis, vévoda de Richelieu, který byl ale zanedlouho nahrazen policejním prefektem Decazesem, velkým oblíbencem Ludvíka XVIII.

FRANCIE V PRVNÍCH LETECH PO VÍDEŇSKÉM KONGRESU

Velká francouzská revoluce a její proměny v následujících letech ovlivnily celý další vývoj Francie. Restaurace Bourbonů neotřásla postavením velké buržoazie, vybojovaným v revoluci a upevněným za císařství. V platnosti zůstaly obecné demokratické principy (rovnost před zákonem, svoboda tisku a vyznání) a buržoazie zůstala vlastníkem majetku, kterého nabyla za revoluce. Většina obyvatelstva se zabývala zemědělstvím. Udrželo se územní uspořádání zavedené Napoleonem - rozdělení na departmenty. Dočasný kompromis mezi aristokracií, nejbohatší buržoazií a panovníkem byl opřen o ústavní chartu, kterou vydal Ludvík XVIII. 4.června 1814.

Hodnocení

Petrovy osobnosti je velmi rozporuplné. Mnohé se o něm dozvídáme z Pamětí carevny Kateřiny II., která manžela líčí jako neschopného a duševně nevyzrálého až méněcenného jedince. Někteří zahraniční vyslanci u petrohradského dvora jej však viděli zcela opačně. Faktem je, že Kateřina psala své paměti až na konci své vlády a jistě měla důvod vylíčit svého předchůdce na trůně ve špatných barvách, aby odůvodnila jeho svržení.

Hodnocení

Petrovy osobnosti je velmi rozporuplné. Mnohé se o něm dozvídáme z Pamětí carevny Kateřiny II., která manžela líčí jako neschopného a duševně nevyzrálého až méněcenného jedince. Někteří zahraniční vyslanci u petrohradského dvora jej však viděli zcela opačně. Faktem je, že Kateřina psala své paměti až na konci své vlády a jistě měla důvod vylíčit svého předchůdce na trůně ve špatných barvách, aby odůvodnila jeho svržení.

převrat

Po necelém půlroce byl Petr svržen v posledním z mnoha palácových převratů, které proběhly v Rusku 18. století. Poté co byla prohlášena vládnoucí carevnou jeho žena Kateřina, byl zatčen a uvězněn. Při zatýkání nekladl odpor, podepsal abdikační prohlášení a nechal se odvést do pevnosti Ropša. Po nedlouhém věznění byl svržený car zabit při hádce důstojníky, kteří ho ve vězení strážili. Jeho smrt byla připsána na vrub Kateřině. Petr byl buď zabit přímo na carevnin rozkaz, nebo její příznivci gardisté vytušili carevnino přání zbavit se nepohodlného svrženého legitimního vládce a postarali se o Petrův konec. V každém případě nebyli ti, kteří Petrovu smrt zavinili, potrestáni, ale naopak všechny čekala odměna. Strůjce převratu Alexej Grigorjevič Orlov, který velel vězeňské stráži, byl například povýšen do hraběcího stavu. Oficiálně vysvětlila Kateřina Petrovu smrt ve veřejném úkazu častými hemoroidními záchvaty, jejichž následkem se ho nepodařilo přes péči lékaře zachránit.

Příklon k Prusku

a obdiv ke všemu německému vyvolaly proti carovi v ruském prostředí brzy velký odpor. Kateřina, která dávala okázale najevo smutek nad Alžbětinou smrtí a kterou chtěl její manžel, jak se netajil, poslat do kláštera, aby se mohl znovu oženit, získávala naproti tomu stále větší sympatie. Marně se vláda snažila přispět některými svými opatřeními k větší popularitě panovníka. Šlo například o vydání manifestu o volnosti šlechty, jímž byla služebná šlechta zbavena povinnosti sloužit panovníkovi 25 let ve vojsku nebo v úřadech a dostala se tak na roveň bojarsko-knížecí aristokracie. Dalším opatřením bylo zrušení obávané „tajné“ kanceláře, jejímž úkolem bylo vyšetřovat přečiny proti panovníkovi.

Po smrti carevny Alžběty

počátkem roku 1762 nastoupil Petr III. na carský trůn. Byl velkým obdivovatelem Pruska a ctitelem pruského krále Fridricha II., kterému zřejmě posílal během právě probíhající sedmileté války informace o stavu ruských vojsk, přestože Rusko bojovalo na straně Rakouska a Francie. O svém nastolení okamžitě informoval berlínský dvůr, ukončil účast Ruska ve válce a nabídl jednání o mír. Králi dokonce nabídl vojenskou pomoc pro případ, že by Rakousko a jeho spojenci chtěli v boji pokračovat. Zachránil tak Prusko před jistou zkázou. Není divu, že Fridrich II. se o carovi vyjádřil jako o svém nejlepším ministrovi.

Petr III. Fjodorovič

Po brzké smrti svých rodičů Anny Petrovny, mladší dcery Petra Velikého, a vévody Fridricha Karla, strádal malý Petr necitelnou péčí svých vychovatelů a holštýnské korunní rady, přestože byl potenciálním dědicem švédského a také ruského trůnu.
Jako dospívajícího si ho vybrala v listopadu 1742 za svého dědice bezdětná ruská carevna Alžběta Petrovna a téměř současně ho zvolily králem švédské stavy. Švédská koruna však byla odmítnuta a Petr se vypravil do Ruska. Zde se roku 1745 Petr oženil z příkazu Alžběty s německou princeznou Kateřinou Alexejevnou, která byla jeho vzdálenou příbuznou. Manželství zůstávalo dlouho bezdětné, teprve roku 1754 se narodil syn Pavel, pozdější car Pavel I. a o tři roky později ještě dcera Anna, která ve dvou letech zemřela. Petrovo otcovství je dnes historiky zpochybňováno.

Selim I.

• Selim I. (1512-1520) – expanze a zdvojnásobení území (Asie a sev. Afrika)
• Süleyman II. Kanuni (1520-1566) – jednotný právní řád (kodex), tažení proti habsburské říši, Benátkám a Persii  největší územní rozmach říše; 1521 dobyl Bělehrad
• 1526 vítězná bitva u Moháče = ovládnutí části Uher, vpád na Slovensko a do rakouských zemí
• ovládnuto Alžírsko, Rhodos, Bagdád, Aden a Jemen
• neúspěšné obléhání Vídně
• 1541 pád Budína  obsazení části Uher a Slovenska
• 1571 turecké loďstvo poraženo u Lepanta  oslabování vnitřní síly (nejednotnost, problémy)
• 1683 porážka u Vídně – zastavení expanze do Evropy, postupný úpadek říše

1444

• bitva národů u Varny – křižáci poraženi
• 1453 dobytí Konstantinopole, zánik byzantské říše (posl. císař Konstantin XI. padl v boji)
• Konstantinopol přejmenována na Istanbul (sídlo tureckých sultánů až do konce Osmanské říše po 1. světové válce !)
• Osmani = brzda obchodu ve Středozemním moři mezi Evropou a Asií, postupný úpadek italských městských států, přesun obchodních center na západ (Iberský poloostrov)
• další výboje v 15. st. na Balkán (neúspěch u Bělehradu) a na Krym (k říši připojeny řecké kolonie + pobřeží = vznik Krymského chanátu  přerušení obch. cesty mezi Evropou a Indií

TURCI: OSMANSKÁ ŘÍŠE

• 1299 vytvořen v Anatolii nezávislý stát jednoho z tureckých kmenů
• v čele sultán Osman I., ve 14. st. ovládl celou Malou Asii + výpady proti Byzanci
• 1361 bitva u Adrianopole (Drinopol) – stala se sídlem tureckých sultánů
• 1386 dobyta Serdika (Sofie)
• 1371 bitva u Marici = porážka Srbska
• 1389 bitva na Kosově poli – poraženo srbsko-bosenské vojsko sultánem Muradem I.
• 1393 konec existence bulharského státu
• 1396 Turci zvítězili nad křižáckou armádou (v čele Zikmund Lucemburský) u Nikopole
• 1. fáze osmanské expanze skončena díky vpádu mongolského Timura Lenka do Anatolie (1402)
• znovu jednání Byzance o církevní unii  Florentská unie (1439) = dohoda o sjednocení pravoslavné a římskokatolické církve (svrchovanost papežského císaře nad křesťanstvem), slib křížové výpravy proti Osmanům

OBNOVA BYZANTSKÉHO CÍSAŘSTVÍ

• nezávislé Nikájské císařství (1204-1261) vnitřně stabilní:
• boj o znovudobytí Byzance: Michael VIII. Palaiologos  1261 dobytí Konstantinopole, vláda dynastie Palaiologovců
• vnější nebezpečí: Bulharsko a Srbsko, sic. král Karej z Anjou
• obrana: Lyonská církevní unie 1274 (Michael VII.) se záp. církví (odstranění schizmatu aj.)
• vnitřní nepokoje: občanská válka 1322-1328
• povstání zélotů (horlivců) 1342-1345, přívrženci dědice trůnu Jana V. Palaiologa

LATINSKÉ CÍSAŘSTVÍ

• 4. křížová výprava – 1204 dobytí a vyplenění Konstantinopole křižáckými vojsky
• vznik Latinského císařství (1204-1261)
• nový byz. císař – hrabě Balduin I. Flanderský (1204-1205), rozdělení území:
soluňské království, achájské a morejské knížectví, athénsko-thébské vévodství + územní zisky
• dynatoi = byz. feudálové; paroikové = poddaní
• zachován systém prónií (obdoba lenního systému)

POLSKO

• 13. a zač. 14. st. rozdrobenost na samostatná knížectví
• tatarsko-mongolský vpád 1241 = znemožnění obnovení jednoty z hosp. vyspělého Slezska
• do vylidněných území příchod německých kolonistů
• vnější nebezpečí: Braniborsko, Přemyslovci, němečtí rytíři
• Vladislav I. Lokýtek a nástupce Kazimír III. Veliký (1333-1370): ztráta Slezska (Luc.), vých. Pomořanska s Gdaňskem (něm. ryt.)  ztráta přístupu k moři
• 1364 založena univerzita v Krakově
• vznik polsko-litevské personální unie proti expanzi řádu německých rytířů (po vymření Piastovců)
• 1386 nástup dynastie lit. původu – Jagellonců
• 1410 bitva u Grunwaldu = vítězství nad řádem něm. rytířů (snad s účastí Jana Žižky)
• 1454-1466 válka Polska s řádem něm. rytířů – nakonec znovu získán přístup k moři
• šlechta získávala výsady za vojenskou pomoc
• proti tureckému nebezpečí z jihu  spojení Polska s Uhrami (Jagellonci také králové v Čechách a Uhrách)

RUSKO

• po rozpadu Kyjevské Rusi: znepřátelená drobná knížectví
• nebezpečí Mongolů (stát Zlatá horda)
• konec 13. st. vzestup Moskevského knížectví (navázal na tradice Kyjevské Rusi), centrum řemesel a obchodu, ochrana před Zlatou hordou
• kníže Ivan Kalita (1325-1341), kalita = měšec, vybíral daně pro Zlatou hordu  bohatý, zabránil dalším nájezdům a krutostem tatarských výběrčích
• Moskva centrem postupného sjednocování
• Dmitrij Donský porazil Tatary v bitvě na Kulikovském poli (1380) na Donu
• později vyplenění Zlaté hordy mongolským válečníkem Timurem (Tamerlánem)
• Ivan III. (1462-1505), podřídil si knížectví novgorodské a tverské, spojením ruských knížat se podařilo r. 1480 svrhnout mongolsko-tatarské jho  základ nezávislého ruského státu
• rozdělení šlechty na bojary (neomezeně vládli na dědičném majetku - votčině) a služebnou šlechtu (za službu získali půdu – poměstí); jádro vojenské moci knížete
• zřízení jednotné administrativy a soudního systému; centralizované úřady
• rozvoj měst, jednotného ruského jazyka + literatury
• sídlem ruských knížat Kreml (obytné paláce panovníků)
• největší chrám: Uspenský (postaven za Ivana III.)

ITÁLIE

• nejednotná země: Sicílie ovládána aragonskými králi, Neapolsko fr. Anjouovci, střed = papežský stát (Řím = náboženské centrum)
• hospodářský rozkvět měst: výnosy z tranzitního obchodu; samostatné – nezájem na sjednocení
• Benátky a Janov: nejprve bohatství z křížových výprav, od 13. st. obchod s Indií, Indonésií a Čínou  převoz zboží do Evropy
• Milán – výroba zbraní a suken
• Florencie – centrum peněžnictví, místo cechů počátky manufaktur s námezdní prací (14. st.)
• Cosimo Medici – bankéř, 15.st., využil neklid ve Florencii  neomezená vláda (vliv peněz)
• jinde vláda velitelů žoldnéřských vojsk = kondotiéři
• vznik městských republik, nadvláda bohatého patriciátu; vladař = signore
• Marco Polo (konec 13.st.) – cesta do Asie (zde pobyt), cestopis Milion
• vzrůst moci a bohatství církve (příjmy z celé Evropy)
• koncem 14. st. schizma  volby dvou papežů: Řím a Avignon

SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ

• dynastie: sasská  štaufská  Lucemburkové  Habsburkové
• 13. st. politická roztříštěnost (partikularismus): pokračuje mocenský zápas císařství x papežství, expanzivní zahraniční politika
• od r. 1257 volba německého krále: 7 kurfiřtů:
3 duchovní: arcibiskupové mohučský, trevírský, kolínský
+ 4 světští: král český, falckrabě rýnský, vévoda sasský, markrabě braniborský
• říšské stavy rozhodovaly o říšských záležitostech
• 1156 vzniklo samostatné rakouské vévodství (oddělení od Bavorska)
• po vymření dynastie Štaufů (1254) v říši 20 let bezvládí (inter regnum = mezi vládami)  růst výsad a majetku knížat a vévodů
• Rudolf I. Habsburský (1273-1291) porazil PO2 – ovládl Rakousy a alpské země
• 14. st. nástup Lucemburků: císař Jindřich VII. (1308-1311) – jeho syn Jan Lucemburský u nás
• zápas o trůn: vítěz = Ludvík Bavor (1314-1346) – boje s církví za pomocí učenců
• 1346 zvolen Karel IV. (1346-1378), 1356 vydal Zlatou bulu (platila až do zániku SŘR 1806)
• pak Václav a Zikmund  definitivní rozklad jednoty římské říše
• 15./16. st. snahy a národní německý stát (od 1474 se objevuje SŘR národa německého)
• 1410 němečtí rytíři poraženi polsko-litevskými vojsky u Grunwaldu
• rozkvět obchodních měst: Augsburg, Norimberk, Kolín, Frankfurt, Mohuč, Magdeburg, Roztoky
• na severu hanzovní města Lübeck a Hamburg
• 14. st. hospodářská krize: 1315-1318 neúroda  hladomor, morová epidemie 1347-1352
• 15. a 16. st. vláda Habsburků (1438-1806) – od smrti Zikmunda až do zániku říše za napoleonských válek
• vnitřní neklid + vnější ohrožení: 1495 říšský sněm ve Wormsu  * komorního soudu (zákaz vnitřních válek v říši) – nepříliš úspěšný
• poslední císař Karel V.

atentát

Přes veškerou snahu nacistických lékařů Heydrich atentát nepřežil. Zemřel 4. června 1942. Jeho prozatímním zástupcem byl jmenován K. H. Frank. Vyhlásil na území druhé stanné právo a začal schvalovat první vraždy. Teror, který okupanti v čele s Frankem rozpoutali, neměl do té doby u nás podoby. Nejhrůznějším činem bylo vyhlazení obcí Lidice a Ležáky. Pod záminkou údajného styku dvou zdejších rodin s pachateli atentátu byli zde muži zastřeleni, ženy odvezeny do koncentračních táborů a děti dány k převýchově. Poté byly vypáleny a srovnány ze zemí. Tato akce vyvolala téměř po celém světe vlnu odporu proti německému fašismu.
Pachatelé atentátu a další českoslovenští parašutisté se zatím ukrývali v kostele Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. 16. června se na četnické okresní stanici v Benešově objevil rotmistr Karel Čurda. Ačkoliv byl jedním z československých paravýsadkářů, oznámil, že může dát pokyny k vypátrání pachatelů atentátu na Heydricha. 18. června byli parašutisté obklíčeni čtyřmi sty příslušníky SS. Dostali příkaz, který nesplnili - chytit atentátníky za každou cenu živé. Esesáci zahájili kulometnou palbu z podkroví blízkého gymnázia a z oken obchodní akademie. Parašutisté však hájili své pozice do posledních sil. Po hrdinném odporu, chvíli před vniknutím gestapa do katakomb, se zastřelili.

VZNIK ŠPANĚLSKÉ MONARCHIE

pův. vizigótská říše na Iberském poloostrově, 711-718 ovládnuta Araby (nazýváni Maury)  Andalusie připojena k arabské říši
• 10. st. nezávislý Córdobský chalífát – snášenlivost Arabů s křesťany a Židy
• reconquista = boj za znovudobytí poloostrova křesťany, slučování drobných státečků (vznik Portugalska, Kastilie, Aragonie)
• 1031 rozpad jednotného arabského státu na emiráty + další boje
• v čele reconquisty Kastilie: Ferdinand I. (1035-1065) a jeho syn Alfonso VI. (1072-1109):
1085 dobytí Toleda + útoky do Andalusie (Cordoba, Zaragoza, Sevilla)
Arabové společně s Berbery uhájili Sevillu, pak Maurové pronásledovány Berbery  útěk do Toleda (zde za Alfonsa svobodné vyznání)
• trvalí účastníci bojů = hidalgové
• El Cid (= Pán): Rodrigo Diaz de Vivarez, národní hrdina Španělska, účastník reconquisty na obou stranách (ve službách Alfonsa VI., pak vyhoštěn z Kastilie – ve službách muslimského Zaragozy proti Berberům i aragonskému králi, dobyl Valencii, zde králem
• 1212 bitva u Las Navas de Tolosa – vítězství Španělů nad Maury
• konec 13. st. – Arabové drželi jen emirát Granadu (padla 1492 = konec reconquisty)
• pronásledování nevěřících – inkvizice
• začala conquista = dobývání Ameriky
• spojení Kastilie a Aragonie = sňatek Ferdinanda Aragonského a Izabely Kastilské 1469
• nejprve personální unie, od 1479 jednotná národní monarchie
• inkvizice – vyhánění Arabů a Židů

atentát

Přes veškerou snahu nacistických lékařů Heydrich atentát nepřežil. Zemřel 4. června 1942. Jeho prozatímním zástupcem byl jmenován K. H. Frank. Vyhlásil na území druhé stanné právo a začal schvalovat první vraždy. Teror, který okupanti v čele s Frankem rozpoutali, neměl do té doby u nás podoby. Nejhrůznějším činem bylo vyhlazení obcí Lidice a Ležáky. Pod záminkou údajného styku dvou zdejších rodin s pachateli atentátu byli zde muži zastřeleni, ženy odvezeny do koncentračních táborů a děti dány k převýchově. Poté byly vypáleny a srovnány ze zemí. Tato akce vyvolala téměř po celém světe vlnu odporu proti německému fašismu.
Pachatelé atentátu a další českoslovenští parašutisté se zatím ukrývali v kostele Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. 16. června se na četnické okresní stanici v Benešově objevil rotmistr Karel Čurda. Ačkoliv byl jedním z československých paravýsadkářů, oznámil, že může dát pokyny k vypátrání pachatelů atentátu na Heydricha. 18. června byli parašutisté obklíčeni čtyřmi sty příslušníky SS. Dostali příkaz, který nesplnili - chytit atentátníky za každou cenu živé. Esesáci zahájili kulometnou palbu z podkroví blízkého gymnázia a z oken obchodní akademie. Parašutisté však hájili své pozice do posledních sil. Po hrdinném odporu, chvíli před vniknutím gestapa do katakomb, se zastřelili.

prubeh

Ve středu 27. května 1942 se k zatáčce tehdejší Kirchmayerovy třídy přibližovali dva cyklisté. Podle plánu měl Heydricha a jeho řidiče zastřelit Gabčík, Kubiš zůstal v záloze. Jejich zdejší stateční pomocníci jim dávali znamení tak, jak se Heydrich blížil k místu, kde se měl zastavit navždy. Zatímco generál policie sjížděl Kirchmayerovou třídou, Gabčík nacvičenými pohyby připravil k palbě samopal, který měl ukrytý v aktovce. Odkrytý mercedes v zatáčce, jak předpokládali, zpomalil. Gabčík vkročil do jízdní dráhy a stiskl spoušť. Avšak zbraň mlčela. Než se Heydrich stačil vzpřímit a vytáhnout pistoli, zasáhl Kubiš, který k autu hodil bombu.
Poté se oběma podařilo uprchnout.