Odpověď zní,

že podle sekundadeiánského systému, o němž Nostradamus sám prohlásil, že ho ve svých čtyřverších užívá, a jímž jsme se zabývali ve třetí kapitole, bychom datum mohli číst úplně jinak. Nejde ovšem o běžný kalendář, nýbrž o kalendář užívaný v okultních kruzích.
Ve své esotericky psané předmluvě k Prophéties Nostradamus jasně říká, že ve svých čtyřverších užívá systém datování vypracovaný velkým okultistou Trithemiem. Ve svých hermetických odkazech na tento datovací systém Mistr podotýká, že "v současné době nám vládne Luna". To bylo zcela správné tvrzení, protože Nostradamus psal v roce 1555. Podle Trithemia započal lunární archanděl Gabriel svou vládu nad věky v roce 1525. Tato vláda bude trvat, jak praví Nostradamus, "dokud nepřijde Slunce". Podle Trithemia skončí vláda Luny přibližně roku 1881, kdy začne vláda solárního archanděla Michaela. "A pak bude následovat Saturn," říká Nostradamus, opět ve shodě s Trithemiem. Vláda archanděla Saturnu Ofiela začne v roce 2235. Budeme-li takto postupovat po 354 letech, přiřčených každému planetárnímu božstvu, zjistíme něco velice zajímavého. Nostradamus ve skutečnosti píše o plné periodě vlády sedmi archandělů. Vláda Luny teoreticky začne opět v roce 4005.

Komentátoři

přikládají značný význam roku 1999. Jeden byl dokonce ochoten obrátit číslici 999, aby dostal 666 - tajné číslo šelmy v Apokalypse. Přestože toto číslo má nepochybně obrovský okultní význam, je nepravděpodobné, že by Nostradamus vyžadoval takovouto aferezi (vynechání první číslice a obrácení dalších tří), aniž by potřebu takové manipulace naznačil v textu.
Proti čtení prvního verše jako odkazu na rok 1999 však hovoří jedna skutečnost, totiž že Nostradamus jen zřídka míní to, co doslova říká. Čtenář, který vytrval ve sledování naší studie o Nostradamovi, bude jistě souhlasit, že ať vypadá kterákoli řádka z jeho pera sebejednodušeji, obvykle skrývá nějaký hluboký tajný význam. Proto se musíme mít na pozoru při čtení verše, který tak přímočaře uvádí přesný letopočet a datum nějaké události. Musíme si položit otázku, jestli existuje ještě nějaký jiný způsob interpretace tak jednoznačně vyhlížejícího verše.

grand Roy

Nyní si povšimněme, že tento "velký král" (grand Roy) je le grand Roy ... na rozdíl od un grand Roy ve druhém verši. Tento protiklad má hluboký esoterický smysl, protože naznačuje, že velký král z druhého verše není identický s velkým králem ze třetího verše.

Když jsme tedy vysvětlili slovo Angoulmois v jeho pravém kontextu, v kontextu zeleného jazyka, můžeme se nyní podívat na čtyřverší jako na celek. První verš říká: L'an mil neuf cens nonante neuf sept mois - "rok jeden tisíc devět set devadesát devět sedm měsíců".
Je velmi lákavé vztáhnout toto čtyřverší k červenci 1999. To je rok, v němž se stane událost předpovězená ve zbývajících třech verších. Hluboké astrologické významy, které jsme se již naučili u Nostradama očekávat, by nás mohly vést k domněnce, že toto datum odpovídá nějakému pozoruhodnému kosmickému úkazu. Tentokrát tomu však tak není: v tomto měsíci se neodehraje nic pozoruhodného, pokud jde o planety. V předchozím textu jsme již komentovali čtyřverší upozorňující na planetární konfigurace, jimiž se vyznačuje září 1999, ještě pnozoruhodnější konfigurace nastanou v roce 2002 a 2020.

Význam Michaelovy vlády

nad sedmi planetárními bytostmi je zdůrazněn skrytou numerologií, jejíž význam je založen právě na skutečnosti, že Michael je vládce sedmi archandělů. Tuto numerologii lze vysledovat ve struktuře jména Angoulmois, které se skládá z Oul vyváženého slovy o třech a čtyřech písmenech, což dohromady dává sedm: ANG (tři), OUL, MOIS (čtyři) 4/.
Nyní je zřejmé, že Nostradamus ukryl jméno planetárního archanděla Michaela v pseudoepigrafu Roy d'Angoulmois. Tato struktura založená na čísle sedm souvisí se skutečností, že v hebrejské obraznosti spojené se Secundadeis byl Michael zobrazován jako prostřední ze sedmi planet. V tomto čtyřverší nalezneme ještě další tajnou numerickou finesu, ukrytou v čísle čtyřverší, to jest 72. V mnoha ohledech je 72 nejtajuplnější ze všech čísel 5/. Z kosmologického hlediska souvisí s pohybem Slunce, protože díky precesnímu pohybu zemské osy se Slunce za 72 let oproti hvězdnému pozadí posune přesně o jeden stupeň. To je jedním z důvodů, proč je v hermetické literatuře délka lidského života symbolicky vyjadřována jako 72 let, protože se má za to, že se člověk rodí na jednom stupni a umírá, když se Slunce o jeden stupeň posune. Právě to je jedním z důvodů, proč je dvaasedmdesátka v esoterických naukách považována za nejposvátnější číslo ze všech.

Roy

Především si musíme položit otázku, kdo je Roy (král) měsíce července, zodiakální vládce Lva? Podle astrologické tradice vládne znamení Lva Slunce. V esoterickém kontextu je vládcem Slunce archanděl Michael. V esoterické tradici Secundadeis, kterou Nostradamus důvěrně znal a o níž se zmiňuje ve svém Dopise Jindřichu II. v Prophéties, je Michael vůdcem sedmi planetárních andělů: může tedy být nazýván králem (Roy) sedmi.
Stojí rovněž za to připomenout, že Sol je latinské jméno Slunce a že právě toto jméno je pramenem, z něhož bylo aferezí odvozeno dávné tajné jméno Ol, zatímco verze Oel je anagramem slova Leo.

Ve středověkých grimoárech

byl archanděl Ol vládcem znamení Lva. Měl dvě další jména, Verchiel a Voel 3/, a přináležely mu četné andělské signatury. V době Nostradamově ještě kalendářní reforma nenarušila vztah mezi měsíci a znameními zvěrokruhu - gregoriánský kalendář se ve Francii začal užívat teprve od roku 1582, po mistrově smrti. Proto mohl ztotožnit andělského vládce zodiakálního znamení s jedním měsícem. Tato identifikace byla ostatně zachovávána v magických kalendářích, jak uvidíme jinde. Dnes už tato rovnice neplatí. Jelikož v Nostradamově době bylo možné považovat červenec za měsíc Lva, bude hermetický výraz Angolmois znamenat červenec.
Vzhledem k těmto historickým skutečnostem mají tři slova tvořící výraz Angoulmois specifický význam. Za prvé, andělský typ v devíti hierarchiích je archanděl. Za druhé, je to archanděl Ol. Za třetí, Ol je vládcem července. Jakmile jsme pochopili význam skrytý v trojčlenné struktuře slova Angoulmois, máme mnohem lepší výchozí pozici pro čtení třetího verše.

Za druhé, Oul je tajný termín, který člení slovo Angoulmois ve smysluplnou strukturu. Ol, psáno různými pravopisnými verzemi, je jméno jednoho z archandělů zodiaku (k tomuto významu se vrátíme později). Tato jména a signatury se vyskytují ve středověké astrologii, magických formulích a grimoárech, například v magických kalendářích z 15. století. Nostradamus patrně toto jméno znal ve verzi Verchiel, prostřednictvím magické scaly Agrippova populárního díla De Occulta Philosophia. A konečně za třetí, mois je francouzsky "měsíc". Takže tato složenina se skládá ze tří slov, dvou francouzských a jednoho latinského. Spojení Ange Oul mois by bylo možno přeložit jako "anděl Ol měsíc".

Jak se dalo čekat,

je slovo Angoulmois jasným výrazem zeleného jazyka 2/. Správná interpretace jeho významu vrhne zvláštní jas na celé čtyřverší. A opravdu, pokud neporozumíme významu Angoulmois, nebudeme schopni pochopit dvojznačnost data uvedeného v prvním verši. Proto se budeme nejprve zabývat třetím veršem, v němž se toto klíčové slovo vyskytuje, než přistoupíme k interpretaci celého čtyřverší: Resusciter le grand Roy d'Angoulmois. Na první pohled je překlad jasný: "Oživí velkého krále z Angoulmois". Otázka zní, co je Angoulmois a případně kde je, a kdo je onen velký král?
Měli bychom si ujasnit, že toto klíčové slovo je výtvorem zeleného jazyka, který je možno rozčlenit do tří částí: ANG OUL MOIS. Za prvé, Ang je apokopou slova Ange - francouzsky "anděl".

Východní Rusko?

Tibet? Čína? Mongolsko? Jeho výklad je holý nesmysl. Také Cheethamová překládá toto slovo jako odkaz na Mongoly a celý verš podle ní znamená: "Přivede opět k životu velkého krále Mongolů." Z neznámých důvodů vidí v tomto čtyřverší zmínku o "králi Mongolů" jako o "asijském Antikristovi". V ničem, co kdy Nostradamus napsal, není o něčem takovém ani zmínka. V roce 1983 de Fontbrune přeložil toto slovo jako odkaz na francouzské město Angouleme a navrhl toto čtení příslušného verše: "oživí nebo znovu přivolá velkého dobyvatele z Angouleme." Kdo by tímto velkým dobyvatelem (králem?) z Angouleme měl být, můžeme pouze hádat.

Podobně

jako u mnoha dalších čtyřverší je klíčem k interpretaci celé strofy jedno klíčové slovo. Zde je tímto slovem Angoulmois.
Přestože je očividně velice důležité, komentátorům se toto slovo nikdy nepodařilo správně vyložit. Současné "překlady" skutečně ukazují, na jakém tenkém ledě bruslí vykladači neznalí zeleného jazyka, když se pokoušejí číst Nostradama. Roberts ve své knize z roku 1949 překládá loto slovo jako "Jacquerie" a tvrdí, že verš znamená toto: "Aby znovu probudil velkého krále z Jacquerie." 1/ V poznámce pod čarou předkládá vysvětlení, že Roy d'Angoulmois je anagramem za Roi de Mongulois ("král Mongolů"). Z toho vyvozuje, že "válečná hrozba přijde z východu".

Pro tuto chvíli můžeme tento text přeložit asi takto:

Rok jeden tisíc devět set devadesát devět sedm měsíců
z nebes přijde velký král děsu,
aby vzkřísil velkého krále z Angoulmois.
Předtím potom, Mars bude vládnout štěstím.

Krvežíznivější komentátoři mají sklon interpretovat tento ohlášený příchod v chmurných barvách - jako předzvěst světové revoluce nebo ničivé války, někteří dokonce tvrdí, že jde o předpověď konce světa - přestože to Nostradamus v předmluvě k Prophéties výslovně popírá. Odhlédnuto od takovýchto výkladů však zůstává faktem, že jde o jedno z mála čtyřverší, které uvádí přesné datum, aniž by se je snažilo zastřít esoterickými clonami.

Velký král hrůzovládce

Čtyřverší X.72 je zcela nepochybně nejslavnější ze všech Nostradamových předpovědí. Jeho sláva se zakládá na skutečnosti, že je obvykle překládáno jako předpověď příchodu nějaké strašlivé bytosti - děsivé entity - která se objeví na Zemi v červenci 1999.

L'an mil neuf cens nonante neuf sept mois
Du ciei viendra un grand Roy d'effrayeur
Resusciter le grand Roy d'Angoulmois.
Avant apres Mars regner par bon heur.

Nostradamova proroctví

Následující řádky jsem přejala z vynikající knihy Davida Ovasona (se strašným názvem) Nostradamus - přijde konec světa, kterou vydal Knižní klub Praha v roce 1999 ve slušném překladu Jany Hollanové. Ačkoliv tomu název nenapovídá, jedná se o inspirativní dílo erudovaného autora, který sice znal kabalu ne zcela do hloubi, ale dokázal svých znalostí velmi dobře využít.


Vyňala jsem kapitolu, která upomíná na současnou dobu. Nechávám ji - až na pár poznámek - bez kometáře. Mnohé by se skutečně doplnit dalo, ale nechť je vám ukazatelem cesty výklad autorův a vaše vlastní intuice.

Nostradamova proroctví

V souvislosti s nedávným vývojem světového dění byly novinami a dalšími médii opět zpopularizovány pokusy o výklad Nostradamových proroctví. Lidé si prostě nedají říct a čekají ten konec světa za každým rohem. Nostradamova sdělení jsou pro našince, zcela nevzdělaného v otázkách kabaly, skutečně tajným spisem, takže nápadů k interpretaci je velmi mnoho a knih je díky tomu napsáno taky habaděj. Přenechám teď neumělé pokusy o výklad Centurií s láskou a přáním štěstí těm, kdož o esoteriku jakživi nezavadili, a pokusím se o zprostředkování zasvěceného pohledu.

Na závěr

pár kritických slov. Domnívám se, že kdyby autor slevil od striktně dodržovaného typu archaické češtiny, užívající mnoho krkolomných výrazů a i větné celky upravil běžněji používaným způsobem, napomohl by tím k lepšímu pochopení Sokratových myšlenek. Mnoha čtenářům, kteří nečtou Platonovy spisy z touhy po poznání, ale jen proto, aby mohli říci, že četli knihu, jako vizitku intelektuálů, tento sloh určitě vyhovuje. Nejsem si ale úplně jist, zda tento styl není pro výklad Platonových spisů nezbytný, proto už se k němu nebudu dále vyjadřovat.

V závěru Sokrates popisuje svou představu o Hádu, jako světě vysoko nad místem, které mi považujeme za povrch země, kde několik řek plní úlohu rozcestí pro čisté i hříchy zatížené duše. Na konec Sokrates vypije jed a poklidně umírá. Před tím však ještě stihne vyhubovat svým přátelům za jejich opětovný nářek.

Své rozradostnění

přicházející smrtí dokonale přirovnává ke zpěvu labutí, o kterých se tvrdí, že v okamžicích před smrtí zpívají nejkrásněji, neboť vědí, že nadejde něco krásného. Sokrates mluví také o jakémsi koloběhu, kdy duše vystřídá mnoho těl, a nepopírá, že by se nemuselo jednat vždy o těla lidská, čímž se v podstatě ztotožňuje s myšlenkou reinkarnace. Uprostřed je rozvíjení teorie přerušeno pozastavením se nad závažnými připomínkami dvou zúčastněných. Sokrates se v jakémsi mezičase, který tyto připomínky svou závažností vyvolaly, zmiňuje o důležitosti hledání objektivní pravdy, které nikterak nesouvisí s prosazováním vlastních myšlenek za cenu milné úvahy. Tyto způsoby jsou příznačné pro nevzdělané lidi, a snad i pro sofisty.

Vysvětluje,

že celý svůj život hledá pravdivé poznání skrze pohled duše, který je tělesnými smysly leda rušen a pokřivován. Mluví také o strohém stylu oblékání a nevyhledávání tělesných radovánek, ke kterým překvapivě řadí i lásku, které s filozofií souvisí. Slasti ale zároveň i strasti jsou pomyslnými hřeby připevňujícími duši k tělu a tím pádem také bránícími poznání pravé podstaty věcí. Říká také, že člověk, který prožil svůj život správně (nepřímo snad tvrdí, že správně prožitý život je jen život prožitý ve filozofii) by se měl na smrt těšit jako on, neboť jeho duši čeká život lepší nežli ten nynější. Dále utvrzuje svou teorii vyvracením nesrovnalostí a chyb v úvahách jeho společníků.

V úvodu díla

čtenářovo srdce zaplesá nad zmínkou o Sokratově manželce Xantypě, která z počátku prodělá menší hysterický záchvat způsobený žalem nad životní tragédií, která potkala jejího muže a je odvedena některým z přítomných domů. K ústřední myšlence je čtenář přiveden žalem přítomných. Pro tento žal Sokrates nenalézá opodstatnění. Vysvětluje okolo stojícím mužům, že se na smrt dokonce těší. Není to způsobeno sebevražednými sklony ani jinou duševní poruchou, nýbrž jeho přesvědčením o tom, že smrt je pouhým vysvobozením duše od fyzických nešvarů těla. Podle něj je možný pravdivý a jediný správný pohled na veškeré věci pouze v případě, kdy je duše od těla osvobozena. Tvrdí , že by bylo směšné, kdyby muž, který strávil život ve filozofii naříkal nad smrtí.

Faidón

Spis zachycuje poslední okamžiky učence Sokrata, který na neurčeném místě obklopen několika svými příznivci rozvádí úvahy o smrti a existenci duše, jakožto nesmrtelném útvaru existujícím i mimo tělo. Celý spis je pojmenován podle Sokratova údajně oblíbeného učence Faidóna, který vyslechnuv Sokratovy myšlenky je později předává a vypráví Echiakratovi a jeho společníkům.