Koniáš Antonín

Koniáš Antonín (lat. Antonius Konias či Koniass; * 13. 2. 1691 Praha, † 27. 10. 1760 Praha)
jezuita
č. a lat. spisovatel
misionář nechvalně proslulý konfiskací, pálením či opravováním nekatolických knih, které se snažil nahradit katolickými knihami
sám sepsal řadu náboženských spisů (postilu, kancionál aj.), které vyšly česky, latinsky a německy
pro potřeby duchovních správců a církevní cenzury sestavil soupisy nábožensky a mravně závadné české i cizojazyčné literární produkce, jejímiž vzory byly římské indexy zakázaných knih: Clavis haeresim claudens et aperiens (Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, k vykořenění zamýkající aneb Registřík některých bludných, pohoršlivých, podezřelých neb zapověděných kněh (1729, 1749) – viz obrázek vpravo
v novodobé české společnosti platí (zejm. díky Jiráskově Temnu) za symbol fanatického či nekulturního ničitele knih, ale je třeba si uvědomit, že nekulturní zajisté nebyl (údajně přispěl k likvidaci pouze nekatolické lit.) a jeho chování jen odráželo dějinnou epochu.

Duchovní lyrika

Duchovní lyrika
Bedřich Bridel (* 1. 4. 1619 Vysoké Mýto, † 15. 10. 1680 Kutná Hora)
č. básník a překladatel
kat. kněz, misionář, prof. rétoriky a poetiky
autor pastoračních spisů, legend, písní a básní meditativně spirituálního charakteru, v nichž využíval jak výrazné metaforičnosti, tak i zvukových prvků jazyka
legenda Život sv. Jana (1656)
Jesličky (1658) – vánoční poezie
Co Bůh? Člověk? (1659) – mystická, patetická úvaha o dokonalosti boží a nicotě lidské existence

Adam Michna z Otradovic (* asi 1600 Jindřichův Hradec, † mezi 30. 6. a 16. 10. 1676 tamtéž)
č. skladatel, básník a varhaník
od 1645 varhaník v Jindřichově Hradci
duchovní písně na vlastní č. básnické texty: Česká mariánská muzika, Loutna česká, Svatoroční muzika
skládal vokální instrumentální chrámové kompozice na lat. liturgické texty: např. sbírka Sacra et litanie a Missa Sancti Venceslai
Michnovy skladby byly vydávány tiskem v Akademické tiskárně v pražském Klementinu.
ukolébavky, např. Hajej, můj andílku
milostné písně: např. Pod našima okny
vánoční koledy, např.: Chtíc, aby spal

Historická literatura
Jan František Beckovský (* 18. 8. 1658 Praha, † 26. 12. 1725 Havlíčkův Brod)
č. historik a spisovatel
člen křižovnického řádu.  1688 vysvěcen na kněze
kronika Poselkyně starých příběhův českých - popisuje české dějiny od počátků do r. 1715 (adaptace Hájkovy kroniky)

Pobělohorská literatura

Oficiální pobělohorská literatura
Svatováclavská bible (náhrada Kralické bible)
vyšla ve třech dílech v obráceném pořadí. První byl Nový zákon z roku 1677, pak druhý díl Starého zákona z roku 1712 a nakonec první díl Starého zákona v roce 1715. V letech 1769-1771 vyšla tato bible v 2. vydání.
č. překlad bible pořízený zásluhou jezuitů.
Vychází z Vulgáty (Hieronymův překlad do latiny; okolo r. 400 po Kr.) a navazuje na starší české překlady zejm. na Bibli benátskou (1506) a Bibli kralickou, jejíž kulturně jazykový význam dále rozvíjí.

Bohuslav Balbín (* 3. 12. 1621 Hradec Králové, † 29. 11. 1688 Praha)
jezuita, lat. píšící č. historik, místopisec, hagiograf (= spisovatel literatury o světcích a světicích), lit. vědec
Autor četných historických a hagiografických spisů s vlastenecko-kat. tendencí, které našly ohlas v Čechách i v cizině
Výtah z českých dějin (Epitome rerum Bohemicarum, 1677)
historicko-vlastivědná encyklopedie Čech Historické rozmanitosti Království českého (Miscellanea historica Regni Bohemiae, 1679) – za svého života vyd. 10 svazků
posmrtně vyšla Bohemia docta (Učené Čechy, ve dvou vyd.: 1776–80 a 1777) = dílo důležité pro č. lit. hist.
v rukopise zůstal vlastenecko-apologetický spis Krátká, ale pravdivá rozprava o kdysi šťastném, nyní však zbědovaném stavu Království českého… (1672 až 73), po více než stu letech vyd. Františkem Martinem (1775) a od dob národního obrození proslulý jako Obrana jazyka českého
pro školské potřeby sepsal příručku poetiky a rétoriky Nástin humanitních disciplín (Verisimilia humaniorum disciplinarum (1666).

zásady moderního vyučování a výchovy (např. vyučování pro všechny, zdarma a v mateřském jazyce; důraz na praxi – učit vědomostem i dovednostem; důraz na tělesnou výchovu
názornost vyučování – postup od známého k neznámému, poznávání přírody; důležitost kázně)
spis obsahuje i názor na koncepci vzdělání: rozdělení výchovy do 4 stupňů po 6 letech na výchovu předškolní, tj. v rodině, pak ve škole obecné, dále latinské (gymnázium) a na univerzitě (doplněno cestováním)
Informatorium školy mateřské (1632) = pro matky, výchova v předškolním věku
Dveře jazyků otevřené (Janua linguarum reserata, 1631; někdy překládáno též jako Brána jazyků otevřená) = učebnice latiny
Orbis pictus (Svět v obrazech, 1658) = 1. obrázková učebnice na světě, spojení jazykového a věcného vyučování
Škola hrou (Schola ludus) – rozvíjí smyslové schopnosti
Další díla
téměř hotový č.-lat. slovník Linguae Bohemicae thesaurus - zničen při požáru Lešna v r. 1656)
encyklopedie Theatrum universitatis rerum (nedokončený rukopis zničen tamtéž)
náb. spisy Přemyšlování o dokonalosti křesťanské (1622), Nedobytedlný hrad jméno Hospodinovo (asi 1622)
úvahy o uspořádání společnosti Listové do nebe… (1619) = 5 fiktivních dopisů chudých Kristovi
dílo vymezujících poslání jednoty bratrské Kšaft umírající matky Jednoty bratrské (1650) = reakce na Vestfálský mír (1648), který zhatil jeho naděje na návrat do vlasti = alegorická forma závěti
”Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu,... vláda
věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!”
o filosofická próza Labyrint světa a lusthauz srdce (1631, v r. 1663 pod názvem Labyrint světa a ráj srdce) – 2 části
satirická alegorie světa (jako města) s postavou poutníka – vzdělance (= autor)
průvodci: Všezvěd Všudybud (usiluje poznat svět) a Mámení (přizpůsobuje se nedostatkům)
prohlížejí všechny stavy a zaměstnání  realistický obraz doby, smýšlení a lidí
ostrá kritika tehdejší společnosti (touha po penězích, podvod, klam, války ap.)
2. část – návrat do vlastního srdce a k Bohu (= záchrana)
názorný, srozumitelný styl, dokonalá forma, jazyk bohatý (synonyma, několikanásobné větné členy), názorný; složitá souvětí, tzv. humanistická perioda (tj. soustava vět spojená do dvoudílného souvětí, jehož části se oddělují dvojtečkou nebo středníkem a nazývají se předvětí a závětí = jádro výpovědi); vliv latiny
alegorie – využívá přeneseného významu v rámci celého díla; děj má doslovný a zároveň přenesený význam
o autor básní a přebásnění žalmů
o sběratel a autor hymnických písní (např. Kancionál, to jest Kniha žalmů a písní duchovních z r. 1659)
o sbíral proroctví (např. Lux in tenebris = česky Světlo v temnotách – z r. 1657)
o překlady z latiny
o pojednání O poezii české (propaguje časomíru)

Pobělohorská exilová literatura

Pobělohorská exilová literatura
Pavel Skála ze Zhoře (* 10. 7. 1583 Praha, † asi 1640 Freiberk v Sasku)
č. kronikář, právník, pobělohorský exulant
rozsáhlá rukopisná Historie církevní s podrobným vylíčením zejména č. dějin první třetiny 17. století

Jan Ámos Komenský (* 28. 3. 1592 Nivnice u Uherského Brodu, † 15. 11. 1670 Amsterdam)
český náboženský myslitel
zakladatel novodobé pedagogiky
básník
biskup Jednoty bratrské
vynikající polyhistor, jazykovědec, kartograf, filosof a především zakladatel moderní pedagogiky. hlavní reprezentant české kultury 17. st.
studium na bratrských školách v Přerově a ve Strážnici, pak na německých protestantských univerzitách v Herbornu a Heidelbergu; po návratu učitelem v Přerově, pak ve Fulneku; poslední biskup jednoty bratrské
„Vzdělancům mého národa. Jak velikou znalostí věci vynikáte mnozí z Vás, v tom za svědky stavím Vás samy. Ale že zároveň znamenitě vynikáte nečinností a malátností skoro všichni, to jsem se rozhodl veřejně Vám vytknouti. Jestliže se chcete nad tím urážeti, mám po ruce svědky, které nebudete moci snadno odmítnouti, neboť postavím proti Vám samu skutečnost. Vidíte, co všechno nekonají jiné národy? S jakou obratností vzdělávají své rodné jazyky? Vidíte Italy, Francouze, Němce, Angličany, Nizozemce, kteří všechnu moudrost Řeků a Římanů znamenitě převedli do svých řečišť? Nic není ve vědách, nic není v dějinách, nic ani zřejmého ani tajného, co by tito neodevzdali ke čtení svým krajanům. Ale kdo z Vás poskytl něco podobného naší vlasti? Kdo napsal našim lidem o stavbě světa?...“
roku 1628 emigroval zprvu do polského Lešna  pobýval v Anglii (1640), kam byl pozván založit Akademii věd, ve Švédsku, Uhrách (1650, Šarišský potok)  znovu Lešno (1654)
od r. 1656 v Amsterdamu (pohřben v blízkém Naardenu)
tvůrce pedagogického systému (jednota vzájemných vztahů cíle, obsahu, prostředků a podmínek výchovy)
autor světově proslulých učebnic latiny
propagátor projektu pansofie, vševědy, souhrnu všech dostupných poznatků o jsoucnu = navazuje na Štítného, Blahoslava, Veleslavína
Podle K. mají být vychováváni a vzděláváni všichni lidé bez jakéhokoliv rozdílu, neboť je třeba, aby se všichni podíleli na nápravě světa. Aby toho byli mocni, musí se stát moudrými, mravnými a zbožnými. Moudrými na základě všestranného vzdělání (pansofie), mravnými sebeovládáním, zbožnými povznášením se nad věci pozemské, k Bohu. Jsou toho mocni, neboť jsou k tomu od přírody a od Boha vybaveni. Aby tento proces usnadnil, vypracoval K. promyšlený systém prostředků (organizace školního roku, týdne a dne, rozvrh hodin, hromadné vyučování, didaktické a výchovné zásady a metody, školská soustava)
úsilí o poznání světa a o výchovu člověka spojil s úsilím o dorozumění mezi národy, o věčný mír (panharmonie)
Pedagogické spisy:
Didaktika česká (1632)
Didaktika velká (Didactica magna, 1657)

Andreas Gryphius Ceska pobělohorská literatura

Andreas Gryphius (* 2. 10. 1616 Glogów – dnes Polsko, † 16. 7. 1664 tamtéž)
vlastním jménem Greif
německý básník a dramatik
studoval na univerzitě v Leidenu, kde působil posléze jako profesor
putoval po Itálii a Francii
1650 syndikem protestantských stavů v rodném slezském Glógowě
básník hluboké zbožnosti
hlavními tématy jsou pomíjivost a marnost všeho pozemského, jako ve sbírce Nedělní a sváteční sonety (1639), vizionářsky vystupňované ve sbírce Hřbitovní myšlenky (1657).
Psal historické tragédie ve stylu mučednického dramatu, mj. Leo Armenius (1650), Kateřina Gruzínská (1651) aj.
fraškovité komedie: Pan Peter Squentz (1658), Milovaná trnová růže (1660, napsáno ve slezském nářečí) a Horribilicribrifax (1663)
Překlady básní jsou zastoupeny v českých výborech Růže ran a Kéž hoří popel můj.


CESKÁ POBĚLOHORSKÁ LITERATURA
V literárním vývoji jsou předělem 60.léta 17.století. V první fázi doznává starší literární tradice v dílech emigrantů (vrcholem je tvorba Komenského). Ve druhé fázi se trhá souvislost s předbělohorskou kulturou. Těžiště literárního života představuje slovesnost lidová a pololidová, na niž nedosáhli držitelé moci žádoucího vlivu.
Rozpory uvnitř české společnosti nabyly podoby boje o moc ve státě a vyústily v roce 1618 v odboj české nekatolické šlechty proti vládnoucí habsburské dynastii. Stavovské povstání však bylo bitvou na Bílé hoře (1620) poraženo a tato porážka měla katastrofální následky pro celý další vývoj českého národa. 1621 byli na Staroměstském náměstí popraveni vůdci stavovského povstání.
Obnoveným zřízením zemským (1627) byli ze země vyhnáni nekatolíci, mezi nimiž byla drtivá většina tehdejších vzdělanců a literátů. Habsburkové neobyčejně posílili svou moc: bylo jim přiznáno dědičné právo na trůn, bylo dovoleno pouze katolické náboženství, došlo ke zrovnoprávnění češtiny s němčinou, česká literatura, pokud se vůbec rozvíjí, žije na cizí půdě v emigraci.
V roce 1648 byl uzavřen tzv. Vestfálský mír.
Třicetiletá válka měla za následek nejen podrobení českého národa, ale též hladomory (V Čechách a na Moravě klesl počet obyvatel o celý milion).

Baroko v Německu

Baroko v Německu
Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen (* kolem r. 1622 Gelnhausen, † 17. 8. 1676 Renchen)
němcký spisovatel
syn řemeslníka
Za třicetileté války vedl dobrodružný život vojáka, přestoupil ke katolicismu, působil jako správce statku, správce hradu a hostinský, nakonec rychtářem v Bádensku.
Pod vlivem pikareskního románu ( = typ španělského renesančního a barokního románu, pojmenovaný podle hl. postavy, tzv. píkara - španělsky pícaro = rošťák, darebák, šprýmař; je to zpravidla mladík, který zůstane bez prostředků a protlouká se životem díky své chytrosti a nedostatku morálních zábran; slouží různým pánům, cestuje, poznává svět a učí se v něm obstát; tato „škola života“ dává autorům příležitost ke společenské kritice, ale také k pobavení čtenářů) napsal světově proslulý barokní román s autobiografickými rysy Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1669) = nejprostší, prostoduchý
V plnokrevném realistickém díle staví proti marnosti a zkaženosti světského života křesťanské odříkání a službu Bohu.
román vyprávěný jako zpověď hl. hrdiny na konci života, je vychováván poustevníkem (ve skutečnosti šlechtic a jeho skutečný otec),
Zobrazuje v něm osudy chlapce, kterého pronásledujíc žoldnéři → dostane se mezi vojáky a po mnohých útrapách se uchyluje do ústraní (zpět k poustevnictví)
Život je marnost.